Vítejte na mém webu, který je věnován především mé nejnovější knize Někdy mě to až děsí. Můžete si ji zde přečíst on-line. Budu tu také publikovat postřehy a glosy k aktuálnímu dění kolem. Na těchto stránkách si lze všechny mé knihy objednat. Později bych chtěl publikovat i své starší knížky. Zatím nabízím tu nejnovější – Někdy mě to až děsí. Děkuji, že ji budete věnovat svůj čas.
-Jaroslav Špulák-
Páté prozaické dílo hudebního publicisty a redaktora deníku Právo Jaroslava Špuláka. Někdy mě to až děsí je novela ze současnosti. Sourozenci Martina a Vojtěch Tajnerovi přišli o rodiče. Martina nedávno potkala svou první lásku, muzikanta Davida, Vojtěch má za sebou dva rozchody s partnerkami a nadto je zhnusen poměry v zemi…
Narodil se v roce 1967 v Broumově. Je hudební publicista, který od roku 2003 pracuje v kulturní rubrice deníku Právo. Od devadesátých let prošel redakcemi hudebních časopisů Rock & Pop a Bang! (později přejmenovaný na Big Beng!).
Jako spisovatel debutoval novelou Vypíchej jí obě oči (1999). V roce 2004 vydal vlastním nákladem druhou novelu V pondělí v osm ráno, o dva roky později vyšla knížka Barman. Soubor povídek Na pohřbu se říká pravda vydal v roce 2007 jako dárek ke svým čtyřicátým narozeninám. Tato kniha nebyla v prodeji. Mají ji pouze jeho přátelé a známí.
Kamarád z Brna, se kterým si tu a tam zavoláme a jen tak poklábosíme, mi po mém dnešním zavolání se starostí v hlase řekl, že zrovna řeší se svou známou, svobodnou matkou, velký problém. Její dcerka, sotva desetiletá, se rozhodla být profesionální bezdomovkyní. Učitelce na své základce takto jednoznačně odpověděla při jedné z prvních anket…
Se začátkem školního roku jsem si pietně připomněl svou někdejší kariéru učitele. Trvala půl roku, přinesla jednu zlomeninu, kvůli drobnému požáru ve svém bytě jsem nějaký čas neměl sportovní úbor, nicméně vzpomínám na tu dobu rád.
Na začátku devadesátých let, kdy se ještě smělo všechno (tedy i učit bez patřičného vzdělání), mi kamarádka domluvila půlroční vedlejšák…
Opilec seděl na zemi a měl rozbitý nos. Krev už netekla proudem, spíše jen dávala připomenout, že před pár minutami majitel toho nosu nešťastně upadl a řádně si natloukl. Něco si brblal vousy, ale z dálky mu nebylo rozumět. Byl sám, takže šlo spíš o takové ty výčitky, které si člověk při smyslech tiše řeší,…