Horizon

Deník Blesk přinesl jednoznačně exkluzivní názory třiadvacetileté a údajně svůdné modelky Terezy Jetmarové. Žínka se nechala vyfotit nahoře bez, v mikině fotbalové Slavie, a jelikož její tělo, tvář, hrudník i spodek zdobily fotbalovou přílohu listu, dostala možnost k fotbalu se vyjádřit.
Prý se jí líbí fotbalisté Didier Drogba z Chelsea, za kterého hrála ve videohře, a „pěknej je i Zidane, ale ten už bohužel nehraje“.
Na dotaz listu, jestli se jí líbí některý z českých fotbalistů, odvětila: „Podle mě je velký frajer Tomáš Řepka. Sice se mi nelíbí vzhledově, ale tím, jak se chová, mě dostal. Třeba když se tenkrát zastal své manželky. A to, že ji podvádí? To dneska dělá každý, ne?“
Aby bylo jasno: Drogba je ten fotbalista, který když jeho mužstvo prohraje, napadne rozhodčího. Zidane je ten fotbalista, který při svém posledním zápase sejmul protihráče hlavou, protože mu hráblo. Řepka je ten fotbalista Sparty, který se rád nechává vylučovat, při odchodu ze hřiště se ohání pěstí po televizních kamerách a před zápasem Sparty s anglickým Arsenalem sdělil do novin, že zápas bude soupeře bolet, a tak ho pak na hřišti pro jistotu sotva dvacetiletý cucák Fabregas zlikvidoval během dvaceti minut a byl klid. Řepka se zastal své manželky, která rasisticky urazila malého fotbalistu soupeře, jenž měl tmavší barvu pleti než ona. A že Řepka své staré zahýbá? Rafinovaná úvaha Jetmarové, že to dneska dělá každý, mě utvrdila v tom, že pokud se tahle mistryně chytrých vět zase někde k něčemu vyjádří, chci ten rozhovor mít.

Naši hokejisté vypadli ve čtvrtfinále olympiády ve Vancouveru. Mám z toho smíšené pocity. Na jednu stranu je to škoda, protože medaile z jakéhokoliv kovu by byla fajn. Na stranu druhou jsem rád, že se mi nestane to, co v osmadevadesátém roce po vítězství Jágrovy a Haškovy party v Naganu.
Tehdy se fanouškem a vlastencem stal přes noc kde kdo a podle toho to u nás vypadalo. Po finálovém vítězství jsem byl na cestě autobusem do Prahy a co čert nechtěl, v jakési díře vyskočili před kilometry poklidně ukrajující karosu salónní fandové, notně zpití a agresivní, zastavili autobus a nutili nás, abychom skákali, protože jinak prý nejsme Češi.
Kdyby se lidé uvnitř poslušně nerozhopsali a nehulákali ono připitomělé „Kdo neskáče, není Čech“ (což jsem chápal i jako bezohledný útok na invalidní spoluobčany), nepustili by nás dál. A tak jsme skákali: já, oni i stařenky, které se vypravily na výlet do metropole.
Tentokrát bude v ulicích klid, leč přiznám se ale, že kvůli skvělé Sáblíkové i jejímu sympatickému trenérovi bych si klidně zaskákal.
Ovšem bez toho idiotského „Kdo neskáče, není Čech“.

Noční můra všech spisovatelů se stala skutečností. Nestalo se to mně, stalo se to jinak skvělému písničkáři Xindlovi X. Bohužel.
Setkali jsme se před jeho pátečním vystoupením v Tesla Areně v Praze, kde byl v roli předskokana kapele Kryštof. Prohodili jsme pár slov, dohodli si delší rozhovor po skončení jeho koncertů s Kryštof a já mu slíbil, že si do té doby přečtu jeho knihu Bruno v hlavě, kterou napsal s kolegyní Šimkovičovou. On je Čech, ona Slovenka. Kniha byla od první strany československá a jak mi říkal Xindl X (jinak Ondřej Ládek), všechno se to prolne a něco z jedné hlavy vstoupí do hlavy druhé. Lživě jsem přikyvoval, že rozumím, ale sázel jsem na to, že si knížku sám přečtu.
Večer jsem se dal do čtení. Došel jsem ke straně 32, příběh hezky začínal, další tragédie nabývala jasných rysů. Pak ale skok a já byl na straně padesát. Děj nenavazoval, ale já bystře usoudil, že jsem při čtení usnul a přeskočil pár stránek. Jenže nepřeskočil.
V knize Bruno v hlavě chyběl jeden blok. Ten šestnáctistránkový, na který se tiskne část díla a pak se váže s ostatními do úhledné publikace.
Kdybyste si kupovali Xindlovu knížku, dávejte pozor. V té mé chybělo šestnáct stran. Počkám si na jiný výtisk.

Dva na první pohled spíše nesmělí mladíci z ochranky stáli nad starším prošedivělým bezdomovcem, který tvrdě spal na lavičce uvnitř nákupního centra. Nervózně po sobě mrkali a tu a tam ho jeden z nich, vždy na střídačku, oslovil. Slušně. Používali termíny „Pane“, „Haló“, „No tak, slyšíte“ nebo „Vstávejte“.
Jenže bezdomovec spal. Spal pět minut, ochranka ho trpělivě budila, spal sedm minut a ochranka činila totéž. Doba akce se blížila k nějakým deseti minutám a hoši z ochranky se začali vnitřně rozhodovat, zda povolají posily, anebo zatnou zuby a obrní se trpělivostí.
Zvolili si druhou variantu a pokračovali ve velmi slušném zacházení. Občas jen do bezdomovce šťouchli, aby měli čisté svědomí.
Těžko říct, snad to trvalo tucet minut, ale po chvíli bezdomovec líně otevřel oči. Změřil si oba trpělivé soky pohledem, zhluboka se nadechl a sáhl po igelitce, která mu ležela u nohou. Pak se zvedl a uznale k oběma ochrankářům pronesl: „Kdo to má tak dlouho vydržet? Jste lepší.“
A odšoural se ven z nákupního centra.

Vatikánský deník L’Osservatore Romano zveřejnil hitparádu deseti nejdůležitějších alb v historii popu a rocku. Na prvním místě je překvapivě deska liverpoolské skupiny Beatles Revolver z roku 1966.
Proč překvapivě? Ve stejném roce John Lennon v návalu sebestřednosti a pochopitelné arogance řekl, že jeho Beatles jsou slavnější než Ježíš Kristus. Zarytí křesťané dštili síru i oheň, v Americe se dokonce alba Beatles pálila a odjinud se na kapelu útočilo slovně. Z Vatikánu se ozvaly protesty rovněž.
Před dvěma lety ale tentýž vatikánský list zveřejnil zprávu, že křesťanský svět Lennonovi odpustil. Osmadvacet let po jeho smrti, podotkněme. Zdůvodnil to slovy, že tehdejší Lennonův výrok byl chvástáním mladého muže potýkajícího se s náhlou slávou. Škoda že to hoši ve Vatikánu takhle nepochopili už tenkrát.
Nyní vydali žebříček s alby, která doporučují dobrým křesťanům. Na prvním místě Beatles a album z roku, kdy Lennon pošlapal křesťanství. Časy se prostě mění.
Mimochodem, na druhém místě v žebříčku Vatikánem doporučovaných kolekcí je David Crosby s deskou If I Could Only Remember My Name, na třetím Pink Floyd s Dark Side of the Moon. Šestý je Jackson s albem Thriller.

V úterý jsem zahájil patnáctý ročník svých přednášek o historii rock’n’rollu v Experimentálním studiu v Liberci. Probíhá to tak, že tam dopoledne chodí školáci a středoškoláci z libereckých škol a já jim vyprávím o tom, jak to v hudbě bylo od padesátých let po současnost.
Moji letošní diváci mi udělali radost. Pakliže v minulých letech tu a tam někteří jejich předchůdci rušili a ještě je to těšilo, ti noví jsou opravdovými posluchači.
V minulých letech to na mě ale školáci zkoušeli různě. Když přišly do módy mobilní telefony, nechávali je během mého vyprávění pípat, cinkat a bimbat jako potrhlí. Jednou někdo přitáhl na pořad smradlavý spray a nastříkal ho ve vší tajnosti do sálu, pročež se muselo větrat a já přitom naštvaným a promrzlým chovancům vyprávěl o reálném zápachu na festivalech třetí čtvrtý den. Když jsem asi před dvěma lety povídal o tom, že se vypráví, že Ozzy Osbourne ukousl netopýrovi hlavičku, zvedla se jedna žačka ze židle, demonstrativně opustila sál a práskla za sebou dveřmi, až se v nich roztančila skleněná výplň.
Nejhorší ale byl před lety hejsek, se kterým jsme si nepadli do oka hned od začátku. Při mém vyprávění si pouštěl z mobilu melodie, poutal na sebe pozornost říháním a vzdycháním, má slova doprovázel transparentně pohrdavými úšklebky i nelítostným funěním. Pak mi došla trpělivost. Seskočil jsem z pódia, došel k němu, naklonil se až k jeho tváři a naprosto důrazně jsem mu sdělil: „Poslouchej, ty idiote, ještě jednou se projevíš jako pitomec, osobně ti rozbiju tlamu. Tohle je poslední varování.“
Mládenec se narovnal, pomalu vypnul mobilní telefon a do konce pořadu ani necekl. Na rozloučenou mě pak s úsměvem pozdravil a když za měsíc přicházel se svou třídou na další pokračování, kynul na mě už zdáli a naznačoval, že si mobilní telefon dávno vypnul.
Být z Prahy, mohli z nás být přátele. Oba jsme přece byli rock’n’roll.

Dnes je svátek svatého Valentýna. Den zamilovaných. Ne že bych se po takové akci zrovna utloukl, nicméně mám přítelkyni, miluju ji a chci s ní být. To jsou minimálně tři důvody chovat se k Valentýnovi hezky.
Občas ale člověk udělá chybu. Je jedno, že za ni třeba přímo nemůže: jde-li přes jeho hnízdiště, je spoluviník. Stalo se mi to v sobotu, den před Valentýnem. Nebudu se o tom rozepisovat, omlouvám se. Napíšu jen, že mi utekla do novin fotka, která by v důsledku mohla nějaké vztahy zničit.
Modlím se, aby se tak nestalo. Je mi to líto. Jednou z nejhorších věcí, kterou člověk může udělat, je ohrozit dobrý vztah někoho jiného. I když s tím záměrem vůbec nežije.
Za pár let to bude historka k pousmání, teď mě to zatraceně štve.
Mám přítelkyni, miluju ji a chci s ní být. To jsou minimálně tři důvody chovat se k Valentýnovi hezky.
Gratuluju zamilovaným.

Na rozhraní pražského Motola a neméně pražských Řep kdosi do pevné sněhové krusty vepsal podmíněné vyznání lásky. Nápis NEZLOB KYKYNO MILUJU TĚ byl vyveden před pár dny, nejspíš lopatou, pravděpodobně pod rouškou noci, přinejmenším přítmí.
Ponechme stranou fakt, že se vyznání (možná symbolicky) nalézá v sousedství motolského krematoria a pomysleme na šťastlivce, který tento kousek vyvedl. S velkou pravděpodobností jde o zamilovaného jedince, který v návalu lásky vykonal dílo nepříliš umělecké, přesto milé.
Může to ale být i vzkaz pro prezidenta, kterému se v některých kruzích z různých nepotvrzených důvodů říká Kykyna. Řidič tramvaje, který kolem pravidelně jezdí, mi za úplatu prozradil, že autorem vzkazu je nejspíš primátor Bém. „Viděl jsem ho. Přestrojil se sice za Topolánka, ale prozradily ho rozšířené nozdry,“ řekl tajuplně tramvaják, který zná tvář primátora z titulní stránky Reflexu, a jal se vypoklonkovat ze svého vozu dalšího bezdomovce.
Kyprá dáma ale soudila, že autorem vřelého vzkazu jistě nebyl pražský primátor, nýbrž sebestředný důchodce z Vysočiny Zeman, který se vrací do politiky přímou cestou přes Pražský hrad, kde se už se svým milovaným rivalem sešel. Tato verze se však nezdá být pravděpodobná. Tramvaják, který naší rozpravě naslouchal ve svém kokpitu, správně podotkl, že Zeman by se tak dlouho neudržel na nohou.
Ať je autorem kdokoliv a ať míří vyznání ke komukoliv, je to frajeřina. V noci ze středy na čtvrtek však dílo poničil sníh. Chumelilo. Je-li to láska, je třeba vzít lopatu a nápis obnovit.

Když jsem tyhle stránky ukazoval svému kamarádovi Michalu Mákovi, netušil jsem, v čem najde chybu. Pracuje na gramofonové firmě a je zvyklý prezentovat kapely po té nejlepší stránce. Vím, že od nich chce vedle dobrých písniček i dobré fotky, takové ty parádní, s image. (Celý příspěvek…)

Od neděle 7. února si můžete v sekci „Knihy“ objednat jakoukoliv mou beletristickou knihu. K dispozici je formulář, který stačí vyplnit a kliknutím odeslat. Předesílám, že prvních tří knih už mám k dispozici poměrně málo, takže je budu posílat do vyprodání zásob. Knížky V pondělí v osm ráno a Barman seženete ještě v některých internetových obchodech. Děkuju za váš zájem. Jaroslav Špulák.