O koloběhu peněz aneb Choďte vpravo

Přestože to svému okolí neustále melduju, mám dojem, že koloběh peněz lidé povětšinou nechápou, přesněji nehodlají přijmout za svůj.
Je to něco jako dodržování pravidla o chození vpravo, které zachovává na rušných ulicích systém a lidé do sebe díky němu nevrážejí. Když před časem jeden pán šťouchl ramenem do poněkud zmatené ženy s rázně pronesenými slovy „Vpravo, chodí se vpravo“, neměl jsem pocit, že bych byl gentleman, kdybych se jí zastal.
Porušila prostě nepsané pravidlo a byla upozorněna někým, kdo mu rozumí. Přitom pochopit takové pravidlo nevyžaduje IQ jako má Frank Lampard z Chelsea, tedy 150. Stačí něco k sedmdesátce. To pravidlo zní: choďte, zatraceně, vpravo!!
Koloběh peněz je sice trochu složitější, ale dá se naučit a funguje. Jeho popularizátorka Linda Goodmanová jej popsala takto: dejme tomu, že váš příjem je deset tisíc korun měsíčně. Z nich je 80% vašich, tedy 8 tisíc Kč. Dalších 10%, tedy jednu tisícovku, musíte uložit na zlé časy. Zbylých 10%, tedy poslední tisícovku, věnujte. Kupte za to dárek, přispějte potřebným, pošlete na charitu, obdarujte nepřítele. Pokud to budete dělat pravidelně, peníze se vás budou držet, protože podporujete jejich tok.
Upozorňuji, že v uvedeném příkladu je třeba řídit se procenty, nikoliv částkou. Jinými slovy: z jakéhokoli příjmu je 80% vašich, 10% uložte a 10% věnujte.
Komu to nebude fungovat, udělal někde chybu.

P. S.: Dnes mi volali z T-Mobile. Nabízeli mi „výhodný tarif“, ovšem na konci hovoru se ukázalo, že bych musel mít nové číslo. Tato sebranka holičů („holit“ jako „ždímat peníze“) prozradí levárnu vždycky až nakonec. Nedoporučuji jí 10% z příjmu věnovat ani náhodou.

Smrt cibuli!

Nemám rád cibuli. Nechutná mi, nikdy to nebylo jinak, a vzhledem k tomu, že ji každý cpe v podstatě do všeho, považuji ji za plevel, který klidně vyroste i na ropou promočených okrajích silnic a dálnic a bude se falešně tvářit, že nikoho nenasírá. Nadto absolutně nechápu, jak může někomu chutnat. Budete-li mě chtít naštvat, nabídněte mi cibuli. Kdybych ji jednou dostal v obálce poštou, budu to brát jako polibek smrti.
Když jsem byl malý, máma – pomýlená scestnými bolševickými recepty – mi ji často podsouvala. Jakmile jsem si později dovolil zaprotestovat, servírovala mi ji stále a tvrdila, že je to pórek. Pro jistotu jsem začal nenávidět i pórek.
Děsí mě, že kuchaři cpou cibuli (nepřipadá vám to slovo přímo odporné?) takřka do všech jídel. Před časem se mi pokoušel jakýsi podprůměrný kuchtík namluvit, že přítomnost cibule v šopském salátu mu dává novou dimenzi chuti. Kdyby ho ale ten idiot ochutnal, jistě by mu došlo (stejně jako mně), že cibule šopský salát chuťově przní a pak se po něm zvedá žaludek.
Do jídelny Sbarro jsem omezil docházku proto, že jsem cibuli našel v lasaních, kam zcela jistě nepatří, i kdyby to bylo naopak. V restauraci BurgerKing mi zase po přání, aby byl hamburger bez cibule, byli schopni z desítky nabízených podat jen jeden. Tak hluboko oblast veřejného stravování klesla.
Dnes jsem ve své dosud oblíbené restauraci narazil na cibuli v těstovinách na asijský způsob. Bylo jí tam nepočítaně a po chvíli mě přestalo bavit oddělovat ji od skutečného chutného jídla a porci jsem demonstrativně nedojedl.
Dnes večer se rozhodnu, jestli do té restaurace ještě někdy vkročím. Svými těžce vydělanými penězi totiž nebudu v žádném případě dotovat nějakou pitomou cibuli. To radši zhubnu, zbavím se podbradku a Michal Máka už se mi nebude smát.

P. S.: Poslední věta odkazuje ke staršímu příspěvku Podbradek.

Umělci hledají inspiraci

Před pár lety spolu jeli vlakem dva muži, kteří měli právo říkat si umělci. Všechny společné diskuze se totiž točily kolem jejich uměleckých děl. Nebyli příliš úspěšní, ale tvořili. Takže to umělci byli.
Ve vagónu hledali inspiraci. Jsa přesvědčeni, že ženy jsou pro umělce dobrým mámením na cestě k dílu, prohlíželi si ve vagónu s nízkými sedačkami jejich tváře, hodnotili je a současně na sebe nechávali působit jejich krásu pro případný verš či dialog.
Umělec 1: Ňadra té černovlásky jsou, pravda, elektrizující. Kdybych se jich dotkl, vyletěl bych do vzduchu a roztrhal se na malé kousky, které by pak dopadly na boudu jejího psa. Není to nebesky vzrušující?
Umělec 2: To jistě, příteli. Ale nezáviděl bych ti. Podíváš-li se výše, z její tváře už tolik inspirace nečiší.
Umělec 1: Pravda, není to tak hezká podívaná. Je v ní panovačnost, pohled drastické zdravotní sestry se smrtelnou dávkou heparinu ve stříkačce. Nemá ona navíc hustý knírek?
Umělec 2: Nevím. A co tamta, s tou jizvičkou na čele.
Umělec 1: Jizva ruší. Je to linie, která ti nedovoluje jít dál. Štípe a bolí. Nemám ten pohled rád. Hned se orosím.
Umělec 2: Nebuď tak malicherný.
Umělec 1: Mě spíš baví támhleta tvář. Je trošku hokejová, hodně kobylí. Ale je v ní nevinnost. Kobylí nevinnost.
Umělec 2: Nevinnost je to nejkrásnější, co dívka může mít. Ale asi jsi nikdy na kobyle nejel. A nevadí ti u tvé kobylky nápadná cejška, která přetéká přes její nenápadný opasek?
Umělec 1: Hmmm, to jsem si nevšiml. A teče a teče… Není to dobré.
Umělec 2: Je to špatné. Nejedou s námi dívky, o nichž bych chtěl tvořit.
Umělec 1 (po chvíli): Ale jedou, příteli. Podívej se támhle dozadu. Vidíš?
Umělec 2: Ano, to je nádhera. Světlé vlasy, modrozelené oči, panenská tvář, v ní dětská nevinnost a současně ženská vášeň. Jako by snídala jablečnou výživu a zapíjela ji cinzanem. Podívej na ty rty, určitě přenádherně voní.
Umělec 1: A co teprve ty dlaně…
Umělec 2: Neskutečné. Kdybych byl režisér, šel bych za ní a nabídl ji hlavní roli. I kdybych zrovna žádný film netočil.
Oba umělci se pak chvíli kochali pohledem na vybranou dívku a ani nedutali.
Umělec 1: Je nedostupná.
Umělec 2: Taky si myslím
Umělec 1: A třeba je to kráva.
Umělec 2: Jo, bude to kráva. To je tutovka.
Umělec 1: A na čem teď děláš?
Umělec 2: Tvořím, člověče, tvořím.

P.S.: Pokud někomu bude tento z větší části smyšlený příběh připadat sexistický, omlouvám se. Připomínám ho proto, abyste nepřestávali věřit.

Tiskovka ke crazy muzikálu

Tiskovka je v novinářském žargonu tisková konference. Je to setkání tvůrců s novináři, na kterém ti první chválí své dílo, svou práci, a ti druzí se to snaží pochopit a pak zaznamenat pro národ. Součástí bývá i občerstvení, které je jakousi jemnou formou úplaty novinářů. Novinář si občerstvení vzít samozřejmě nemusí. Pak je svobodný jako pták.
Středeční (24. 3.) tisková konference k novému crazy muzikálu s písněmi Michala Davida nazvaného Je třeba zabít Davida byla klasická i zarážející. V totálně neformální atmosféře ji uváděl Roman Vojtek, jenž roli moderátora zřejmě přijal pár minut před startem tiskovky, neboť byl nepřipravený a ač účastník příprav muzikálu, nevěděl, na co se ptát a své kolegy z realizačního týmu častoval otázkami typu „Tak co nám řekneš?“ Budiž.
Když tvůrci žurnalisty ujistili, že jim vlastně nic neprozradí a k chystanému dílu spíše jen tak naznačovali, bylo jasné, že v pražském Divadle Broadway, kde se tiskovka konala, všichni marníme čas.
Bonusem tiskovky bylo pěvecké vystoupení chlapce, jakéhosi Filipa, který v chystaném muzikálu ztvární roli malého Michala Davida. Jak už to u dětských hrdinů bývá, zpíval mimořádně falešně (až mi ho bylo líto), ovšem to nebránilo realizačnímu týmu soustředit na jeho výkon pozornost a tvářit se, jako že o něco jde. Někteří dokonce poklekli, aby trýzněnému zpěváčkovi mohli hledět do tváře a nakonec urputně zatleskali.
Měl-li být výkon klučíka pozvánkou na nový crazy muzikál, pak potěš pánbůh.

Zlatá slova, hoši, zlatá slova

Topolánek v úterý (23. 3.) nepadl. Bohužel i bohudík. Zarputilý bojovník za sebe sama ustál další pokus spolustraníků zbavit se hanby, aniž kdy pochopil, že hanbou je on. To je pod jeho rozlišovací schopnosti.
Jeho vyhraný úterní boj je dobrou zprávou pro jiné strany: ODS se definitivně rozhodla prohrát volby a Mirek na tom sakramentsky pilně dělá.
Když pak sděloval svému bídnému fanklubu, že to zase ustál, použil slova, která by se měla tesat do kamene. Prohlásil: „Říkám ale také, že si budu dávat pozor na pusu, aby se moje vyjadřování nestávalo zbytečně předmětem veřejné debaty. Vím, že toto je můj největší nedostatek, ale ujišťuji vás všechny, že na rozdíl od svého soupeře možná někdy neslušně mluvím, ale nikdy neslušně nekonám.“
Tak pravil muž, jež je symbolem žalostné politické kultury v současném Česku. Jinými slovy slíbil, že určitě ještě něco plácne, protože plácá pořád a nemůže si pomoc.
Na vějičku se přirozeně chytil i Kykyna (jinak prezident některých Čechů). Na adresu šéfa ODS prohlásil: „O tom, že já různé typy vulgárního chování, sprostých slov, urážení lidí, pohrdání lidmi zásadně odsuzuju dlouhou dobu, to nosím dříví do lesa, to neříkám nic nového a překvapivého.“
Tak pravila poněkud překvapivou češtinou figurka, která do zdejší porevoluční politiky vnesla arogantní chování jako program.
Zlatá slova, hoši, zlatá slova.

U2 si mě nekoupili. Bohužel.

Liam Gallagher, bývalý vokalista britských Oasis a nenapravitelný mluvka, mě rozesmutnil. Vysvětlil mi, že jsem hlupák, který na to vůbec nejde chytře. V rámci svých dennodenních odsudků světa se totiž pustil do irských U2 a prohlásil, že nezná jediného fanouška té kapely.
Řekl: „Nikdy jsem nepotkal fanouška U2. V životě! Nikdy jsem nikoho neviděl v tričku U2 a v bytech a domech mých známých jsem nikdy nenašel žádnou podělanou desku U2. Kde se berou jejich fanoušci? Kde jsou? Myslím, že si je U2 kupují. Vydělávají tolik peněz, že jim prostě před každým koncertem platí za to, aby přišli. Berou lopaty a vhazují publikum na stadion, aby koncert dobře vypadal.“
Liamovo prohlášení mi otevřelo oči. Takže jsem byl jediný, kdo si jako blbec koupil loni za patnáct stovek lístek na koncert U2 v Berlíně, jel tam šest hodin v nepohodlném autě, dobře se bavil, obdivoval nádherné pódium, naletěl podplaceným Čechům, kteří si s kapelou proti své vůli zahráli na pódiu jednu písničku, a pak se mačkal s jinými uplacenými fanoušky při výstupu ze stadionu. A já jediný z toho měl jen zážitek, jinak ani libru…
Bude to asi tak. Tím spíš, že jsem ve svém životě narazil na dva opravdové fanoušky Oasis. Oba byli skalní, oba neposlouchali nic jiného, oba nosili jejich trička a oba deklarovali, že je za to fanouškovství nikdo neplatí. Možná jim právě proto už dnes nefandí.
Fanoušky U2 znám také. Ale neberu je vážně. Jsou podplacení.
Díky Liame za informaci.
A nechtěl bys konečně v hudbě udělat něco pořádného?

Bůh ochraňuj bezdomovce

Po pátečním (19. 3.) předčasném odchodu z opravdu hloupého muzikálu Děti ráje (kde jsem přežil první plytkou část a po pauze hrdě vkročil do druhé, aby mě tam tvrdým spodním hákem nekompromisně knockoutoval sedmý cajdák v řadě i uondaný děj hodný hrátek chovanců laboratoří pokusů na lidech) jsem měl na zastávce tramvaje pocit, že se už nemůže nic zlého stát.
Přijela ale čtrnáctka, já nastoupil a hned u dveří další rána: nepříjemný sladkokyselý puch. V zadní části vozu (bohužel jediného, takže nebylo kam zdrhnout) pochrupoval bezdomovec, jistě patřící mezi zasloužilé, protože míra smradu ve voze napovídala, že hygienické propriety neokusil dobře dvě stě let. Jako když procházíte ubytovnou pracovníků ze zemí bývalého Sovětského svazu a ještě si všimnete, že v rohu leží rozložený mamut, kterého za ta léta nikdo neodstranil. K tomu si představte aroma meduňky, moči, zvratků, hnisajících ran, lososa, tchoře, kapku citronu a láku od okurek – to všechno v jednom. Prostě extratřída.
Sednout si do přední části vozu, který byl z výše uvedených důvodů beztak přelidněný, nebylo řešení. Puch ovládl celý prostor, kromě buňky pro řidiče, který by v opačném případě jistě bezdomovce vykázal. Nikdy jiný to udělat nechtěl a nemohl, protože u takových postav je nebezpečí, že se vám při vyhazování z tramvaje pod silnějším stiskem paže rozpadnou.
Ve večerní čtrnáctce (číslo tramvaje) měl ale zápach zvláštní moc. Zatímco bez jeho přítomnosti lidé při jízdě nehovoří (leda nahlas telefonují), zírají do prázdna nebo z oken na místa, která znají nazpaměť, tentokrát je bezuzdný bezdomovcův smrad spojil.
Začalo to posteskem, pokračovalo to přes návrhy drastických i méně závažných řešení situace a končilo u lehké konverzace, při které některá ze stran jen občas zadržela dech a nadechla se s hlavou ponořenou do svého kabátu.
Bůh proto ochraňuj bezdomovce. I když zapáchají a bezdotykově masírují naše žaludky, současně spojují cestující v celek, učí je spolu hovořit, hledat společná řešení, vtipkovat, smát se a znovunalézat kouzlo komunikace v prostředcích městské hromadné dopravy. Třeba je jednou přimějou udělat revoluci.

Pohnojit nepohnojené

Zase jsem dnes (17. 3.) přednášel dětem v Liberci o historii rock’n’rollu a zase mezi nimi seděl jeden, který měl plnou pusu zbytečných a hlasitých řečí. Nebyl jsem tentokrát takový hrdina, abych se za ním vypravil doprostřed vřavy, a tak když jeho hlučnost trvala už dvacet minut, došla mi trpělivost a před stovkou ostatních diváků jsem ho velmi slušně, nicméně razantně pokáral za to, že mi kazí program.
Chtěl jsem ho dorazit tvrzením, že ví, že je v přesile a svým vyrušováním mě porazí, neboť k němu snadno strhne i druhé a s tím jako opuštěný řečník prostě bojovat nemohu. Strhne například tu blondýnu, která sedí před ním. Ano, s ní většinu proběhlého pořadu prokecal. Kdyby se aspoň vybavovali potichu, ale zejména on halekal na celé kolo.
Pak jsem na oba ukázal prstem a významně je pokáral slovy: „Mohli byste být k mé práci ohleduplnější. Koneckonců, účast zde je dobrovolná, a tak nechápu, proč tu jste.“
Velká slova, není-liž pravda…
On se na mě úkosem podíval a odpověděl: „To je učitelka.“
Byla. Vypadala jako žákyně a celou tu dobu se tohoto jednotlivce snažila domluvami uklidnit.
Abych nepříjemnou situaci vybalancoval, prohlásil jsem, že se učitelce hluboce omlouvám a že můj omyl způsobila skutečnost, že skvěle a mladě vypadá.
Myslím, že jsem to pohnojil ještě víc. Tenhle plk mi přece nikdo nemohl věřit.
Když pořad nakonec úspěšně skončil, šel jsem za tou učitelkou a ještě jednou se jí za trapný omyl omluvil. Odpověděla, ať si z toho nic nedělám, že si ji s žáky její školy pletou často.
A já na to, že jsem rád, že nejsem sám.
To také nebyla dobrá replika. Jestli si o mně myslí, že jsem netaktní idiot, nemám jí to za zlé.
Prohrál jsem 0:2. To už nevyrovnám…

Úchyl na Tokio Hotel

Tokio Hotel přijeli v pondělí 15. března na svůj pražský koncert pozdě. Jejich kamiony se zasekly na cestě z Polska a místo v osm ráno dorážely ty poslední až odpoledne. Zatímco podle původního plánu měla začít v šest hodin večer předkapela Airfare, lačné mladé divačky (a jejich nelačný starý doprovod) byly pořadateli a kapelou v té době ponechány na mrazu před pražskou Tesla Arenou a musely tam tvrdnout do čtvrt na osm, než se brány haly otevřely.
Mrznul jsem tam také a vedle mě asi dvanáctileté děvče s tatínkem. Ve tři čtvrtě na sedm došla otci trpělivost a hystericky spílal nejenom pořadatelům, ale i své dceři za to, že si vymyslela takovou blbost, jakou je koncert Tokio Hotel.
Dítě se dalo do pláče a otec měl nakročeno k odchodu. Tahal ratolest za bundu a neustále pokřikoval cosi ostrého směrem k hale, jako by za to mohla ona.
Nastal čas se do věci vložit.
Přistoupil jsem k němu a pokojně mu vysvětlil, co se stalo s kamiony a kde je chyba. Úkosem na mě pohlédl a považoval mě automaticky za jednoho z pořadatelů, takže mi před plačící dcerou naservíroval cosi o neschopnosti a zlodějině.
Vysvětlil jsem mu, že nejsem pořadatel, nýbrž novinář. To jej rozlítilo ještě víc a povykoval fráze o tom, že on přece nebude zítra v nějakém Blesku a ať rychle zmizím. Umravnil jsem ho tvrzením, že mě jeho trable nezajímají a mluvím s ním jako prostý občan, a že si myslím, že by jej na místě mohla udržet skutečnost, že se pořadatelé rozhodli nenechat vystoupit předskupinu Airfare, takže Tokio Hotel začnou hned, jak se lidé vměstnají do haly.
„Takže zloději, cóóó? Za ty prachy nám dají jen půlku programu, cóóó?“ nepřestával hulákat a já přemýšlel, jestli by mu nepomohla facka. Současně jsem se rozhlížel po někom, koho bych požádal, aby mu ji mázl.
On zatím uplakané dcerce oznámil, že okamžitě odcházejí, a po mně hodil mimořádně nepřátelský pohled.
„To vám není líto dcery?“ zeptal jsem se ho.
„Co je vám po tom?“ obořil se na mě.
Provokativně jsem mu navrhl, ať mi dceru svěří, já ji odvedu dovnitř a za dvě hodiny mu ji předám před halou, zatímco on si může jít uklidnit pocuchané nervy do šenku naproti.
Tento návrh, pravda, vyděsil i malou, která začala plakat ještě víc. Chlapík mi nato předhodil, že mě udá policii, protože jsem úchyl, popadl dívenku a táhl ji k východu.
Nebyl to hezký pohled. Jak se vzdalovali, její odpor rostl a nakonec se mu vytrhla a běžela do davu.
Neviděl jsem už, jak ji chytil a vysvětlil, že tohle se nervózním tatínkům nedělá. Faktem ale je, že jsem je pak na koncertě přece jen viděl.
Takže jsem vlastně vyhrál. Člověk se někdy musí přestrojit i za toho úchyla.

Korupce na věčné časy aneb Označené svině

Vždycky jsem si kladl otázku, proč je vlakové nádraží v Polici nad Metují čtyři kilometry za městem. V pátek 12. března mi to vysvětlil znalec české železnice Petr David.
V době, kdy se nádraží v Polici nad Metují stavělo, kvetla smrdutým květem korupce. Dopravní společnosti, tehdy ještě převážně závislé na síle živých koní, si nepřály, aby jim do města prostřednictvím železnice vnikla konkurence. Proto uplatily politiky (což je jednodušší než otočit hlavu) a ti rozhodli, že se nádraží sice postaví, ale úctyhodně daleko od města.
A tak kvůli této korupci dodnes obyvatelé a návštěvníci Police nad Metují musejí z centra autobusem, anebo autobusem na vlak (ti zdatní chodí pěšky). Korupce tehdy poznačila další generace a zdá se, že si to vyžerou i generace následující.
Když napíšu, že korupce nadále poznačuje generace současné a tím pádem budoucí, budu trouba, který opakuje notoricky známou věc. Pokud se zamyslím nad tím, jak s ní zatočit, vím jistě, že to neudělá nikdo z těch, kteří jsou u moci, jsou dobrovolnou součástí korupce a proklamují svůj boj s ní, tedy trotlové ze současné politické reprezentace.
Navrhuji je při nejbližších volbách zásadně nevolit a dát hlas těm, kteří nemají máslo na hlavě. Koho nevolit je zřejmé. Svině se už dávno označily samy. Mají různé barvy (nejčastěji modrou) a chrochtají.