Cukrovinky zabíjejí

Měl jsem krásné dětství. Nejenom proto, že jsem vyrůstal v pokojných poměrech, rodiče na mě měli čas a připravili mě do života jak jen mohli. Krásu mému dětství dodávaly rovněž dobové cukroviny, které byly opravdu sladké a já neměl pocit, že mě chtěl na bonbónech, nanucích a sušenkách někdo odrbat.
Koupil jsem si nedávno bílou čokoládu Milka. Když jsem ji vložil na jazyk, začalo mě v ústech agresivně štípat a to sladké, co jsem cítil, nejspíš vyrobili v chemičce v Lovosicích a rozhodně ne z mléka švýcarských krav. Výrobci tabulek druhdy skvělých čokolád Orion zase neustále vpisují na obaly „nová a ještě lepší chuť“, ovšem já se raději přiměl tuto značku vytěsnit ze svého repertoáru, protože už dávno není dobrá a iluzi o chuti čokolády krade.
Větrníky s karamelovou náplní se s pravým karamelem nikdy nesetkaly, šlehačka povětšinou postrádá jakýkoliv náznak chuti a želé na zákuscích chutná jako pomočené linoleum. Naprosto mě děsí fakt, že v republice existuje jakási Smetanová cukrárna, která své výrobky bez chuti a zápachu dodává do velkých prodejních sítí. Jednou jsem tam v rozčilení pár krabiček rozmačkal, aby si je probůh nějaký chudák nekoupil. Až se zase nikdo nebude dívat, udělám to znovu.
Když jsem si jako dítě koupil třeba ledňáčka, oskarky nebo kofilu, byl jsem si při jejich spořádávání jist, že na mě jejich výrobci záleží. Když si dnes v návalu naivity koupím nějakou sladkost, mám jistotu, že mě chce výrobce zabít.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)