Marná primátorova snaha

Byl jsem se ve čtvrtek v podvečer podívat na pražské Václavské náměstí s tím, že pozdravím Martinu Sáblíkovou, zlatou olympioničku. Chudinka se musela nechat okukovat jako šelma v kleci jen kvůli tomu, že je poctivá a má výsledky. Faktem ale je, že ty dvě stovky diváků, které se pod velké pódium přišly postavit, jí chtěly skutečně vzdát poctu.
Bylo by to všechno daleko důstojnější, kdyby se vedle Sáblíkové na pódiu bůhvíproč nezjevil primátor Bém, bytost bez valného renomé. Od první chvíle bylo jasné, že udělá všechno pro to, aby na sebe strhl pozornost. Pozdravil sice krátce, to uznávám, nicméně poté osobně předal květiny všem přítomným olympionikům, tedy i mužům (na to si mohl najmout nějaké děvče, ne?) a při fotografování se posunul hned vedle Sáblíkové, neboť správně usoudil, že právě ji budou fotografové zvěčňovat především a on tím pádem na fotkách – když se k hubeňoučké sportovkyni přitiskne – také bude. Bystrý Pájův úsudek jej dovedl k žoviálnímu povykování na jednotlivé olympioniky (na pódiu jich bylo asi sedm, včetně Tomáše Vernera, Dušana Kožíška nebo Šárky Sudové) a častému naklánění se k Sáblíkové, což zdálky působilo, jako by byli přátelé z dětství.
Je věčná škoda, že je pod rozlišovací schopností sportovců poznat, že si na nich politici vyzískávají body. Přitom říct, že na svém „blahořečení“ ty lumpy nechtějí, mohou především oni. Národ stejně miluje je, nikoliv politiky. A upřímně řečeno, když jdu zatleskat Sáblíkové, nevidím sebemenší důvod, proč by mi měl z pódia nějaký primátor omílat fráze o cti, o které beztak nic neví.
Jedna věc se ale musí nechat. Bém měl skvěle padnoucí sako. Opravdu se mi moc líbilo. Takové hnědé…



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)