Na zuřící dítě s Billem

Do vlaku na trase Trutnov – Praha nastoupila – dejme tomu – pětadvacetiletá žena s dítětem. Jen co si kecla na sedačku, chlapeček (nebo to byla holčička?) začal plakat. Prstíkem zarputile ukazoval do prázdna, blekotal nesrozumitelná slova, hulákal, zuřil, pokoušel se matce cosi sdělit, ale ta se začetla do čerstvého vydání bulváru a pro ratolest měla jen slova zloby. „Nech toho“, „Dostaneš“, „Já tě neslyším“ a podobně.
Přestože jsem muž, bylo mi jasné, že se mimino nejspíš (s prominutím) podělalo. Matka – žena na to přišla až po dlouhém čase. Když ji to trklo, vítězoslavně se zaculila, sundala prckovi gatě a vynadala mu. Pro jistotu mu vlepila jednu na holý zadek, z igelitky vyndala plenu na jedno použití a za nelibého přihlížení cestujících, kterým hnědý koláč zjevně zapáchal, jej přebalila.
Když s tím skončila, začetla se opět do bulváru a tušila, že by mohl být klid. Nebyl. Dítě dál plakalo, žvanilo, gestikulovalo a z hubatých úst matky mu na revanš přicházely další nadávky, prosby, láteření a spílání.
Najednou se žena usmála. Vytáhla z kapsy mobilní telefon, navolila přehrávač hudby a zapnula ho. Z reproduktoru se ozvala pecka od Divokýho Billa. Prcek skončil s fňukáním, natáhl po mobilu ruku, zazubil se a přitáhl přístroj k uchu. Poslouchal.
Vystupovali v Nymburku. Až tam prcek poslouchal, až tam byl klid. Bod pro Divokýho Billa. Mamina měla v telefonu naštěstí celé jeho album.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)