Horizon

Měl jsem krásné dětství. Nejenom proto, že jsem vyrůstal v pokojných poměrech, rodiče na mě měli čas a připravili mě do života jak jen mohli. Krásu mému dětství dodávaly rovněž dobové cukroviny, které byly opravdu sladké a já neměl pocit, že mě chtěl na bonbónech, nanucích a sušenkách někdo odrbat.
Koupil jsem si nedávno bílou čokoládu Milka. Když jsem ji vložil na jazyk, začalo mě v ústech agresivně štípat a to sladké, co jsem cítil, nejspíš vyrobili v chemičce v Lovosicích a rozhodně ne z mléka švýcarských krav. Výrobci tabulek druhdy skvělých čokolád Orion zase neustále vpisují na obaly „nová a ještě lepší chuť“, ovšem já se raději přiměl tuto značku vytěsnit ze svého repertoáru, protože už dávno není dobrá a iluzi o chuti čokolády krade.
Větrníky s karamelovou náplní se s pravým karamelem nikdy nesetkaly, šlehačka povětšinou postrádá jakýkoliv náznak chuti a želé na zákuscích chutná jako pomočené linoleum. Naprosto mě děsí fakt, že v republice existuje jakási Smetanová cukrárna, která své výrobky bez chuti a zápachu dodává do velkých prodejních sítí. Jednou jsem tam v rozčilení pár krabiček rozmačkal, aby si je probůh nějaký chudák nekoupil. Až se zase nikdo nebude dívat, udělám to znovu.
Když jsem si jako dítě koupil třeba ledňáčka, oskarky nebo kofilu, byl jsem si při jejich spořádávání jist, že na mě jejich výrobci záleží. Když si dnes v návalu naivity koupím nějakou sladkost, mám jistotu, že mě chce výrobce zabít.

Odborový předák Jaromír Dušek se zachoval naivně, pokud si myslel, že před novinářem může říct všechno, dokonce zažertovat. Když tedy mluvil s redaktorem Lidových novin o homosexuálech, kteří ovládají České dráhy, a o tom, že se tam bojí ohnout pro tužku, pokud mu spadne na zem, musel počítat s tím, že se to do novin dostane.
Já si o něm po tom všem myslím, že není muž na svém místě, protože má strach a těžko tedy může zájmy svých kolegů v odborech hájit. Politici a vůbec každý, kdo měl možnost se k jeho kauze vyjádřit, jsou zase zčistajasna vitrínami morálních zásad, což je věc mimořádně šokující a drzá. Dušek jim k tomu naivně nahrál, a tak se k jeho kauze vyjádřili třeba i Kalousek nebo Topolánek, což jsou politici, kteří by o svých morálních kvalitách jistě mohli vyprávět třeba do soudného dne (a bylo by to dobré, alespoň by neotravovali v politice, jen by tak v rohu plkali).
Ať už Dušek dopadne jakkoliv, jedno dokázal. Dobrých pár měsíců si v prostorách budov Českých drah budou jejich návštěvníci dávat pozor, aby jim něco nespadlo na zem. Když se to stane, rozhodně si na odborového předáka a jeho slova vzpomenou a možná se pro předmět ohnou tak, jak Dušek nabádá na stránkách Blesku 9. března. Zády ke zdi.

V sobotu 6. března 2010 jsem v Hradci Králové uváděl představení Kouzlo Orientu. Byla to přehlídka orientálních tanců. Vystoupili na ni krásné dívky i ženy z Čech, egyptský tanečník Ashraf Hassan a přijela se podívat i renomovaná egyptská módní návrhářka Hanan Mahmoud, která šije kostýmy pro břišní tanečnice na celém světě a pár jich v Hradci představila i prodala.
Egypt je kolébka orientálních tanců, a tak není divu, že tamní tanečníci a lidé kolem se těší velké popularitě. My ale máme své hvězdy, což samozřejmě neznamená, že nedokážeme ocenit ty egyptské.
O pauze mezi dvěma představeními mi jeden z bubeníků skupiny Darba Sahar vyprávěl o akci, která v Hradci Králové proběhla před nějakými čtrnácti dny. Přijela na ni jiná egyptská taneční hvězda, dáma navyklá aplausu. Před jejím prvním vystoupení bubnoval český perkusionista Míra Čipera.
Protože to opravdu umí, publikum mu dlouze aplaudovalo. Pak přišla ona egyptská tanečnice. Její vystoupení bylo dlouhé, publikum po něm spíše unavené než cokoliv jiného, a tak ji odměnilo obyčejným potleskem.
Tanečnice se ale v zákulisí pustila do kritiky diváků. Hřímala, že udělá-li někdo „bum bum“ a lidé mu tleskají déle než jejímu mistrovství, je to nespravedlivé a ona už nevystoupí. Podle programu sice měla, ale když moderátor ohlásil její další číslo, na pódium se doklusat neobtěžovala a trucovala v ústraní.
A tak musel milý moderátor předstoupit před diváky a požádat je, aby egyptskou hvězdu posléze odměnili bouřlivým potleskem. Hvězda na to konto zatančila, zažila si vydupané ovace a jistě rozradostněná odletěla domů.
Nejenom filmové, hudební či sportovní hvězdy zlobí.

Byl jsem se ve čtvrtek v podvečer podívat na pražské Václavské náměstí s tím, že pozdravím Martinu Sáblíkovou, zlatou olympioničku. Chudinka se musela nechat okukovat jako šelma v kleci jen kvůli tomu, že je poctivá a má výsledky. Faktem ale je, že ty dvě stovky diváků, které se pod velké pódium přišly postavit, jí chtěly skutečně vzdát poctu.
Bylo by to všechno daleko důstojnější, kdyby se vedle Sáblíkové na pódiu bůhvíproč nezjevil primátor Bém, bytost bez valného renomé. Od první chvíle bylo jasné, že udělá všechno pro to, aby na sebe strhl pozornost. Pozdravil sice krátce, to uznávám, nicméně poté osobně předal květiny všem přítomným olympionikům, tedy i mužům (na to si mohl najmout nějaké děvče, ne?) a při fotografování se posunul hned vedle Sáblíkové, neboť správně usoudil, že právě ji budou fotografové zvěčňovat především a on tím pádem na fotkách – když se k hubeňoučké sportovkyni přitiskne – také bude. Bystrý Pájův úsudek jej dovedl k žoviálnímu povykování na jednotlivé olympioniky (na pódiu jich bylo asi sedm, včetně Tomáše Vernera, Dušana Kožíška nebo Šárky Sudové) a častému naklánění se k Sáblíkové, což zdálky působilo, jako by byli přátelé z dětství.
Je věčná škoda, že je pod rozlišovací schopností sportovců poznat, že si na nich politici vyzískávají body. Přitom říct, že na svém „blahořečení“ ty lumpy nechtějí, mohou především oni. Národ stejně miluje je, nikoliv politiky. A upřímně řečeno, když jdu zatleskat Sáblíkové, nevidím sebemenší důvod, proč by mi měl z pódia nějaký primátor omílat fráze o cti, o které beztak nic neví.
Jedna věc se ale musí nechat. Bém měl skvěle padnoucí sako. Opravdu se mi moc líbilo. Takové hnědé…

Jedna z kapel, kterou v současné době hodně poslouchám, jsou skotští Biffy Clyro. Jejich loňské album Only Revolutions je opravdu výborné. Na první poslech jsem si zamiloval úvodní písničku Captain, teď už ale sjíždím celou desku a dělá mi to dobře na duši i u žaludku.
Zpěvák Simon Neil k mé radosti nedávno britskému magazínu Spin vysvětlil, jak vznikl jejich zvláštní název. Bylo to takto (hovoří Neil): „Existuje jeden slavný britský hudebník Cliff Richard. Když bylo mně a mému nynějšímu spoluhráči Benovi Johnstonovi třináct a strašně jsme se nudili v našem skotském městečku Ayr, začali jsme vymýšlet názvy různých produktů, kterým by mohl Cliff Richard dělat reklamu. Vymysleli jsme Věšáky Cliffa Richarda nebo panenky Jesus Cliffa Richarda, protože všichni vědí, že je hluboce věřící křesťan. V Británii máme také takové tiskopisy, kterým se říká Biro. Vymysleli jsme tiskopisy Biro Cliffa Richarda a pojmenovali jsme je Cliffy Biro. V našem městečku se toho opravdu dělo málo, takže jsme takhle trávili spoustu času. Když pak kapela vznikla, vyměnili jsme jen pár písmen a název byl na světě. Ale existují i horší názvy. Byli jsme nedávno ve Švýcarsku a viděli jsme plakát skupiny, která se jmenuje Coleslaw. To je mnohem horší než Biffy Clyro. Arctic Monkeys je také hrozný název, a to jsem jejich fanoušek.“
Až mládenci zavítají do Prahy a na nárožích uvidí plakáty s názvy českých skupin, jistě budou ještě klidnější. Katapult, Žlutý pes, Kabát, Mňága a Žďorp, Švihadlo, Tři sestry, Kašpárek v rohlíku…

Skutečný příběh. Odnepaměti měl na své poštovní schránce napsáno „Prosím, nevhazujte letáky“. Roznašeči jej ale ignorovali a letáky vhazovali. On svůj nápis zvětšoval, zvýrazňoval, barvil, ale všechno bylo marné. Roznašeči byli důslední.
A tak si na jednoho počkal. Stál u okna a vyhlížel jeho příchod. Když se tak stalo a roznašeč zaplul do domu, hodil na sebe tričko, vyrazil ze dveří a rychle seběhl schody, aby ho zastihl při činu. Měl štěstí, leták z roznašečových dlaní právě vplul do jeho schránky.
Vztekle na něj vyrazil. Uchopil ho silnými pažemi a nejdříve jím drahnou dobu trpělivě cloumal. Potom ho nahazoval na zeď a zase chytal, jako když trénuje fotbalový brankář. Aby vážnost svého počínání podtrhl, jako výtečný znalec francouzštiny nadával své oběti z plna hrdla v tomto jazyce. Prskal, chrochtal, polykal „r“, klel a klel. Francouzsky.
Vykulený donašeč brzy usoudil, že se s mstitelem nedomluví, a tak si jen hleděl toho, aby dopad ran na jeho zdraví byl co nejmenší. Poslední soupeřův úder následovalo mocné odtažení jeho potlučeného těla ven z domu a prudké zabouchnutí dveří.
Pak se ale dveře mírně pootevřely a mstitel z nich vítězoslavně zakřičel česky: „Já taky těm tvým letákům nerozumím.“
Ve schránce už prý nikdy nic nechtěného nenašel.

Do vlaku na trase Trutnov – Praha nastoupila – dejme tomu – pětadvacetiletá žena s dítětem. Jen co si kecla na sedačku, chlapeček (nebo to byla holčička?) začal plakat. Prstíkem zarputile ukazoval do prázdna, blekotal nesrozumitelná slova, hulákal, zuřil, pokoušel se matce cosi sdělit, ale ta se začetla do čerstvého vydání bulváru a pro ratolest měla jen slova zloby. „Nech toho“, „Dostaneš“, „Já tě neslyším“ a podobně.
Přestože jsem muž, bylo mi jasné, že se mimino nejspíš (s prominutím) podělalo. Matka – žena na to přišla až po dlouhém čase. Když ji to trklo, vítězoslavně se zaculila, sundala prckovi gatě a vynadala mu. Pro jistotu mu vlepila jednu na holý zadek, z igelitky vyndala plenu na jedno použití a za nelibého přihlížení cestujících, kterým hnědý koláč zjevně zapáchal, jej přebalila.
Když s tím skončila, začetla se opět do bulváru a tušila, že by mohl být klid. Nebyl. Dítě dál plakalo, žvanilo, gestikulovalo a z hubatých úst matky mu na revanš přicházely další nadávky, prosby, láteření a spílání.
Najednou se žena usmála. Vytáhla z kapsy mobilní telefon, navolila přehrávač hudby a zapnula ho. Z reproduktoru se ozvala pecka od Divokýho Billa. Prcek skončil s fňukáním, natáhl po mobilu ruku, zazubil se a přitáhl přístroj k uchu. Poslouchal.
Vystupovali v Nymburku. Až tam prcek poslouchal, až tam byl klid. Bod pro Divokýho Billa. Mamina měla v telefonu naštěstí celé jeho album.