Úchyl na Tokio Hotel

Tokio Hotel přijeli v pondělí 15. března na svůj pražský koncert pozdě. Jejich kamiony se zasekly na cestě z Polska a místo v osm ráno dorážely ty poslední až odpoledne. Zatímco podle původního plánu měla začít v šest hodin večer předkapela Airfare, lačné mladé divačky (a jejich nelačný starý doprovod) byly pořadateli a kapelou v té době ponechány na mrazu před pražskou Tesla Arenou a musely tam tvrdnout do čtvrt na osm, než se brány haly otevřely.
Mrznul jsem tam také a vedle mě asi dvanáctileté děvče s tatínkem. Ve tři čtvrtě na sedm došla otci trpělivost a hystericky spílal nejenom pořadatelům, ale i své dceři za to, že si vymyslela takovou blbost, jakou je koncert Tokio Hotel.
Dítě se dalo do pláče a otec měl nakročeno k odchodu. Tahal ratolest za bundu a neustále pokřikoval cosi ostrého směrem k hale, jako by za to mohla ona.
Nastal čas se do věci vložit.
Přistoupil jsem k němu a pokojně mu vysvětlil, co se stalo s kamiony a kde je chyba. Úkosem na mě pohlédl a považoval mě automaticky za jednoho z pořadatelů, takže mi před plačící dcerou naservíroval cosi o neschopnosti a zlodějině.
Vysvětlil jsem mu, že nejsem pořadatel, nýbrž novinář. To jej rozlítilo ještě víc a povykoval fráze o tom, že on přece nebude zítra v nějakém Blesku a ať rychle zmizím. Umravnil jsem ho tvrzením, že mě jeho trable nezajímají a mluvím s ním jako prostý občan, a že si myslím, že by jej na místě mohla udržet skutečnost, že se pořadatelé rozhodli nenechat vystoupit předskupinu Airfare, takže Tokio Hotel začnou hned, jak se lidé vměstnají do haly.
„Takže zloději, cóóó? Za ty prachy nám dají jen půlku programu, cóóó?“ nepřestával hulákat a já přemýšlel, jestli by mu nepomohla facka. Současně jsem se rozhlížel po někom, koho bych požádal, aby mu ji mázl.
On zatím uplakané dcerce oznámil, že okamžitě odcházejí, a po mně hodil mimořádně nepřátelský pohled.
„To vám není líto dcery?“ zeptal jsem se ho.
„Co je vám po tom?“ obořil se na mě.
Provokativně jsem mu navrhl, ať mi dceru svěří, já ji odvedu dovnitř a za dvě hodiny mu ji předám před halou, zatímco on si může jít uklidnit pocuchané nervy do šenku naproti.
Tento návrh, pravda, vyděsil i malou, která začala plakat ještě víc. Chlapík mi nato předhodil, že mě udá policii, protože jsem úchyl, popadl dívenku a táhl ji k východu.
Nebyl to hezký pohled. Jak se vzdalovali, její odpor rostl a nakonec se mu vytrhla a běžela do davu.
Neviděl jsem už, jak ji chytil a vysvětlil, že tohle se nervózním tatínkům nedělá. Faktem ale je, že jsem je pak na koncertě přece jen viděl.
Takže jsem vlastně vyhrál. Člověk se někdy musí přestrojit i za toho úchyla.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)