Umělci hledají inspiraci

Před pár lety spolu jeli vlakem dva muži, kteří měli právo říkat si umělci. Všechny společné diskuze se totiž točily kolem jejich uměleckých děl. Nebyli příliš úspěšní, ale tvořili. Takže to umělci byli.
Ve vagónu hledali inspiraci. Jsa přesvědčeni, že ženy jsou pro umělce dobrým mámením na cestě k dílu, prohlíželi si ve vagónu s nízkými sedačkami jejich tváře, hodnotili je a současně na sebe nechávali působit jejich krásu pro případný verš či dialog.
Umělec 1: Ňadra té černovlásky jsou, pravda, elektrizující. Kdybych se jich dotkl, vyletěl bych do vzduchu a roztrhal se na malé kousky, které by pak dopadly na boudu jejího psa. Není to nebesky vzrušující?
Umělec 2: To jistě, příteli. Ale nezáviděl bych ti. Podíváš-li se výše, z její tváře už tolik inspirace nečiší.
Umělec 1: Pravda, není to tak hezká podívaná. Je v ní panovačnost, pohled drastické zdravotní sestry se smrtelnou dávkou heparinu ve stříkačce. Nemá ona navíc hustý knírek?
Umělec 2: Nevím. A co tamta, s tou jizvičkou na čele.
Umělec 1: Jizva ruší. Je to linie, která ti nedovoluje jít dál. Štípe a bolí. Nemám ten pohled rád. Hned se orosím.
Umělec 2: Nebuď tak malicherný.
Umělec 1: Mě spíš baví támhleta tvář. Je trošku hokejová, hodně kobylí. Ale je v ní nevinnost. Kobylí nevinnost.
Umělec 2: Nevinnost je to nejkrásnější, co dívka může mít. Ale asi jsi nikdy na kobyle nejel. A nevadí ti u tvé kobylky nápadná cejška, která přetéká přes její nenápadný opasek?
Umělec 1: Hmmm, to jsem si nevšiml. A teče a teče… Není to dobré.
Umělec 2: Je to špatné. Nejedou s námi dívky, o nichž bych chtěl tvořit.
Umělec 1 (po chvíli): Ale jedou, příteli. Podívej se támhle dozadu. Vidíš?
Umělec 2: Ano, to je nádhera. Světlé vlasy, modrozelené oči, panenská tvář, v ní dětská nevinnost a současně ženská vášeň. Jako by snídala jablečnou výživu a zapíjela ji cinzanem. Podívej na ty rty, určitě přenádherně voní.
Umělec 1: A co teprve ty dlaně…
Umělec 2: Neskutečné. Kdybych byl režisér, šel bych za ní a nabídl ji hlavní roli. I kdybych zrovna žádný film netočil.
Oba umělci se pak chvíli kochali pohledem na vybranou dívku a ani nedutali.
Umělec 1: Je nedostupná.
Umělec 2: Taky si myslím
Umělec 1: A třeba je to kráva.
Umělec 2: Jo, bude to kráva. To je tutovka.
Umělec 1: A na čem teď děláš?
Umělec 2: Tvořím, člověče, tvořím.

P.S.: Pokud někomu bude tento z větší části smyšlený příběh připadat sexistický, omlouvám se. Připomínám ho proto, abyste nepřestávali věřit.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)