Věštby

Ještě na začátku devadesátých let jsem neměl k věštbám příliš kladný vztah. Důvod byl nabíledni. V rámci hledačství sebe sama jsem inklinoval k partě, která se hlásila k satanské církvi. Než jsem prohlédl, že to byla neduchaplná záminka k pitkám a orgiím, kterým jsem směl jako nováček leda tak přihlížet, musel jsem vyslechnout věštby hlavního Lucifera. Každý týden tvrdil, že konec světa je na spadnutí a jediné, co se na jeho věštbě měnilo, bylo datum v souvislosti s tím, jak běžel čas a jeho předešlá věštba konce světa nevyšla. Nevím, kde je tomu chlapovi konec, ale soudím, že skončil v nějakém pěkném pavilonu na psychiatrii, kde jsou na něho hodní a kde trpělivě přitakávají jeho černým vizím.
Na konci devadesátých let jsem v rámci samostudia esoterických věd obešel patnáct kartářů a kartářek (stálo to pět tisíc) a hledal u nich odpověď na jednu ryze osobní otázku. Setkal jsem se s různými typy lidí – od huhlajících podivínů a propocených podivínek po huhlající a propocené vyčůránky.
Jedna „kartářka“ z Kbel mi řekla, že její věštba stojí pět set korun a vše nad půlhodinu je za stovku na deset minut. Po padesáti minutách jsem musel seanci ukončit, protože jsem se za tu dobu dozvěděl jen to, že jsem měl v dětství chřipky a angíny a pokud si nebudu hlídat zdraví, může se to klidně vrátit a myslí to smrtelně vážně. Že ode mě nedostala ani korunu a ještě jsem ji pohrozil článkem o jejích praktikách, asi netřeba podotýkat.
Fenomenální ovšem byla kartářka, které bylo dobrých sedmdesát a dala si se mnou sraz v cukrárně v Perlové ulici v centru Prahy. Seděla v rohu u stolečku, kolem ní běhali cizí caparti s věnečky a rakvičkami (netušil jsem zprvu, jak je to příznačné) a před sebou měla kupičku mariášových karet. Všechny její věštby byly tenkrát negativní. Sama z toho byla zoufalá a asi třikrát to zkusila znovu, jestli se prý nespletla. Nic pozitivního se ale nenašlo, a tak mi alespoň – zdrcenému až běda – zaplatila kafe a za svou službu nic nechtěla.
Ve všem měla pravdu. Vše se splnilo a ukázalo během čtrnácti dnů.

P. S.: Můj osobní rekord v adventure golfu je už 48. Předtím to bylo padesát. Zdá se, že svému talentu příliš povoluju uzdu. Ačkoliv – nikdo z věštců mi nikdy nepředpověděl, že tu osmačtyřicítku dám.

Koše na teroristy

Po teroristických útocích z 11. září v Americe se Česká republika napojila k vlně rozčarování z toho všeho. Její nedílnou součástí byla bezpečnostní opatření, která (kromě toho, že mě málem zastřelil po zuby ozbrojený voják, když jsem onehdy omylem sešel z chodníku kousek od Rádia Svobodná Evropa) způsobila, že z nástupišť pražského metra zmizely odpadkové koše.
Moudří pražští politici to považovali za nezbytné. Tvrdili to tak přesvědčivě, že jsem si tehdy pro jistotu z bytu odstranil i svůj malý umělohmotný košík, aby se nedej bože teroristický útok neodehrál u mě v předsíni. Brzy mi ale začal chybět, a tak jsem ho vzal na milost. Jistě chápete, do jakého rizika jsem tehdy šel.
Na stanice pražského metra se koše vrátily až nyní, po bezmála devíti letech. Celou tu dobu bylo třeba čelit teroristickým skupinám, kterých jsou v Praze stovky a jen čekaly a čekají, až dopraváci koše do podzemní dráhy vrátí, aby mohly zaútočit.
Jenže… Nové koše v metru jsou cvalíci. Váží prý čtyři metráky a každý z nich museli instalovat nejméně čtyři chlapi s těžkou technikou. Jejich kovový plášť prý jen tak něco nerozmetá a je jen škoda, že nejsou zabezpečené i shora. Sice by do nich nebylo možné nic hodit, bylo by ale totálně bezpečno.
Je jisté, že tyto koše vyrážejí teroristům trumfy z rukou. Pokud by totiž chtěli v Praze zaútočit, museli by nálož položit vedle koše. Na to ale přece celých těch devět let nečekali…
Není nad to cítit se ve svém metru bezpečně. Ještě že nikoho ze zodpovědných nenapadlo, že tzv. teroristé útočí vždy jen na ty, kteří jejich zemi okupují nebo jinak zneuctívají (na to jsou kadeti Američané, Číňané nebo Rusáci, kteří si rádi zastřílejí na domorodé obyvatelstvo a pěkně si to natočí na mobily). Kdyby to někoho nepadlo, necítil bych se v metru bez košů a nyní s protiteroristickými cvalíky tak hebce, voňavě a bezpečně.

Jak čelit špatným zprávám

Špatné zprávy přicházejí. Někdy je nečekáte, o to jsou drtivější, jindy je očekáváte, drtivé jsou stejně. Lidé jim čelí každý po svém. Tu lépe, tu hůře. Nic jiného jim nezbývá. Kdybychom nečelili, stoupl by počet sebevražd až k nebi.
V jednom polském rozhlasovém pořadu před lety rozprávěly oběti násilí své případy psychologovi a on s nimi celou věc v přímém vysílání rozebíral. Zavolala mu mladá dívka a odtajnila kupu utrpení, kterými prošla. Začala smrtí rodičů, pokračovala přes dětský domov, zneužívání v něm, bití, zneužívání pěstouny, nutnost točit porno pro jejich výdělek a skončila plačtivým konstatováním, že ji v náhradní rodině znásilňovala i popelnice. Psycholog si pak vzal slovo a s ledovým klidem čelil špatným zprávám slovy: „I to se může stát…“
Bývalý známý zase všechny špatné zprávy zapíjel. Protože jich dostával několik denně, během pár let z něho byl notorik, který preventivně pil i při zprávách dobrých. Zemřel na selhání jater.
Jiná bývalá kolegyně špatné zprávy oplakávala na toaletě. Když si pak pro ni z psychiatrické léčebny v Bohnicích přijeli, bylo skoro pozdě. Zpívala pořád nějaké operní árie.
Důležité je obrátit špatnou zprávu v dobrou – tak velí zákon přežití. Pro jasnější pochopení uvádím několik primitivních příkladů.
Špatná zpráva: Ukradli mi auto! Pozitivní reakce: Výtečně, nebudu už muset solit za benzín a povinné ručení. Budu ekolog, ušetřím a pochopím funkci nohou! Proč jsem si, já blbec, auto vůbec kupoval.
Špatná zpráva: Dospěl jsem k závěru, že jsem blbec. Pozitivní reakce: Je to lepší, než kdyby na to přišel někdo jiný. Snad si toho nikdo nevšimne.
Špatná zpráva: Odešel ode mě partner. Pozitivní reakce: Výtečně, ten bastard si stejně zaslouží nějakou ludru (blbečka) a já se aspoň mohu nadechnout a najít si nějakou ludru (blbečka) pro sebe.
Špatná zpráva: Vybil se mi mobil. Pozitivní reakce: Výtečně, škodlivé vlny nebudou obtěžovat můj mozek a já alespoň za pár let nebudu tvrdit, že fotbalový míč je hranatý.
Špatná zpráva: Tragicky zahynul arogantní a sebestředný politik. Pozitivní reakce: Výtečně!!!!
Špatným zprávám je třeba čelit v rázném rozkročení. A zásadně ne na kole – v horším případě spadnete, v lepším nevyjedete kopec. A to by se vám ostatní cyklisté smáli. To by teprve byla špatná zpráva.

Dušan a Zita

Téměř půlku Prahy jsem v tramvaji cestoval s panensky vyhlížející plnoštíhlou dívkou, která četla knihu z ranku „červené knihovny“. Nevšiml jsem si názvu díla, nicméně zaregistroval jsem grimasy a pohledy, které čtení knihy ve tváři dívky vyvolávalo. Na základě svých představ a její mimiky jsem vytvořil úryvek z knihy, kterou četla. Dejme tomu, že se jmenovala Dušan a Zita, podle hlavních hrdinů. Samozřejmě ji napsala česká autorka vystupující pod anglicky znějícím pseudonymem, například Britney English nebo Lola Holland.
Při klidném a vyrovnaném pohledu čtenářky se v díle odehrávalo toto:
Seznámili se ve freak show, kde oba účinkovali. Zita proto, že je nevidomá, vypadá jako stojan na mikrofon a má tvrdou hlavu, kterou ku potěše zvrhlých diváků zatlouká hřeby do diamantové podložky. Dušan vypadá zase jako kotva policejní lodi a má velké emocionální výkyvy. Při představení jej cvičitel vždy dočista znervózní a emocionálně konsternovaný Dušan udělá něco nečekaného. Amputuje si třeba prst. Naštěstí má schopnost ještěrčího muže a prsty mu dorůstají. Malíček má už dvanáctý.
Čtenářka dýchá úsporněji a hltá děj:
Zita doma klopýtá přes hluchého kocoura a tvrdou hlavou roztříská na cimpr campr společné kanape. Je tu krize, Dušan je smutný, začíná se emocionálně vychylovat. Hrozí další amputace, ale Zita je pozorná a raději pustí nahlas poslední album Metalliky. Ví, že to Dušanovi sice emocionálně ublíží mnohem víc, ale nedojde k amputaci, jen k napadení náhodně vybraného kolemjdoucího. K tomu mu slíbí, že zajdou do obchodu s tvrdým nábytkem a koupí nové kanape. To Dušana zklidní a Zitu zmlátí.
Čtenářka se potí, skoro pláče:
Láska dostává vážnou trhlinu. Nevidomé Zitě se nelíbí Dušanem vybrané kanape, neboť prý nesnáší zelenou a je na ni alergická. Dušan dlouho naléhá, ale Zita je tvrdohlavá. Dušana obepíná smutek a emocionálně se hluboce vychyluje. Po chvíli s výkřikem „Miluju tě, Zizi“ odbíhá na pánské toalety rozhodnut podstoupit tam sebetrýzeň. Sundává si džíny i lopuchový list, vyndává z kapsy nožík a začne si pižlat levé varle. Ve vedlejší kabince si jiný muž vypichuje oko, které pak výhodně prodá a bude mít na nové vydání Playboye.
Čtenářka má zaťatou pěst a je slyšet tlukot jejího srdce:
Zita si uvědomí, že se spletla: ve skutečnosti jí nevadí zelená, ale bílá. Uvědomuje si chybu a běží za Dušanem na toaletu. Cestou poráží třináct dospělých, sedm dětí, ničí oddělení komod a hlavou rozbíjí kovovou konstrukci, která obchod nese. Ten se řítí k zemi. Lidé křičí a opouštějí chvatně útroby podniku. Zita se pak na toaletě nejprve vrhne do náruče muže s čerstvě vypíchlým okem. Podle hmatu ale pozná, že se spletla a prohodí jej zdí. Dušana však najde pozdě, varle je už upižlané a Zita o ně uklouzne. Přesto ho objímá a slibujeme mu, že od něho nikdy neuteče. Za čtrnáct dnů oba zjistí, že schopnost ještěrčího muže na varle nefunguje a Dušanovi narostl šestý prst na levé ruce. Přesto se dál milují jako Romeo a Julie, chodí spolu denně cvičit a vdechují společný oblak neutuchající lásky.
Čtenářka pláče, zavírá knihu, zaklání hlavu a představuje si, jak asi může takový Dušan vypadat.

P.S.: Omlouvám se těm, které tento vymyšlený příběh případně raní. Mám strašně rád povídky Woodyho Allena.

Jak bylo na Andělech

V sobotu večer jsem byl na předávání cen Anděl. Kdesi jsem četl, že se účastníci téhle akce pokrytecky tvářili jako velká rodina. Připouštím, že v hudební branži je velká řevnivost (jako v jiných oblastech), současně ale přitakávám, že jsem se jako ve velké rodině ten večer cítil.
Potkal jsem Vojtu Dyka, který mi před půlrokem připomenul, že jsem byl jeho vedoucím na táboře. Byly to bigbítové tábory, od rána do večera se jen hrálo a – přestože mi jeho účast trestuhodně vypadla z paměti – musím potvrdit, že už tenkrát byl Vojtěch mimořádný talent. Kdyby nebyl, jeho kapela by v táborové soutěži nevyhrála a neměla by hrát za odměnu na festivalu v Králíkách, tehdy docela prestižním. Jenomže to z nějakých důvodů nevyšlo, takže jsem Vojtovi řekl, že jsem jeho dlužník, což přijal s tím svým sympatickým úsměvem, jaký známe třeba z jeho účinkování v sestavě kapely Nightwork nebo z filmu Ženy v pokušení.
S Janisem Sidovským, dnes zastupujícím TV Barrandov, jsme zase klábosili o našem pedagogickém zápolení. On přednáší na Univerzitě J. A Komenského, já dětem historii rock and rollu. Když přiznal, že pozornost posluchačů se i podle jeho sledování rapidně snižuje, poradil jsem mu fintu, kterou jsem popsal v únorovém příspěvku nazvaném Ty rock’n’roll, já rock’n’roll. Prohodil něco ve smyslu, že i to je cesta…
Zákulisním vrcholem večera nicméně bylo extempore režiséra Filipa Renče, který se zlískal jako datel a takto vybaven usedl mezi akademiky, aby spolurozhodoval o majitelích cen. Když se na začátku ceremoniálu stála minuta ticha za polské oběti leteckého neštěstí, ozvala se po asi patnácti vteřinách hlučná tupá rána, která pietní mlčení v sále razantně rozčísla. Nejistě stojícího Renče přestaly poslouchat dolní končetiny, on žuchl na židli a ještě při tom stihl vylekat ředitele Novy Dvořáka, který stál před ním a jemuž pár okamžiků padal na záda.
Trefit pak správné tlačítko při hlasování byl pro Renče nesplnitelný úkol a bylo asi pro všechny zúčastněné dobře, že záhy za doprovodu asistentky sál opustil. Pergnerová jej z předání ceny za videoklip omluvila kvůli indispozici, což od ní bylo diplomatické a hezké.
Renčův exces osobně přisuzuji jeho hlubokému zármutku z toho, že jeho milenka ODS ve volebních preferencích příliš nestoupá. Kdyby kopal za jiné, nemusel by tolik popíjet a vyšlo by ho to levněji.

Osobák

V pátek 16. dubna jsem si vytvořil osobní rekord v golfu. Nemohu se ubránit dojmu, že mám talent, který neproměňuji v tučné finanční zisky na světových turnajích jen proto, že jím pohrdám. Golf mi totiž připadá jako abnormálně nudný sport, při němž bych nechtěl ztrácet drahocenný čas. Co do nezáživnosti jej vidím někde na úrovní bridže nebo zpráv z domova.
Svůj osobní rekord jsem ale vytvořil v adventure golfu. Je to milejší obdoba minigolfu, která se hraje na osmnácti jamkách se zeleným povrchem. První takové hřiště u nás je v Horním Bezděkově u Kladna (mimochodem, tamtéž se odehrávají mejdany v mé poslední knize Někdy mě to až děsí). Adventure golf je z mého pohledu také nuda, ale rozhodně ne tak dalekosáhlá, jako při klasickém golfu. Na hřišti člověk stráví méně času, hospůdku s tyrolskými specialitami a banánovým džusem má neustále na dostřel a pokud zrovna kolem neběhá tlupa dětí (jako včera), je při hře božský klid povznášený šumem umělého vodopádku, který nechal majitel na hřišti vyrobit.
Rekord na uvedeném hřišti drží Olivie Prokopová, čtrnáctiletá mistryně světa v crazy golfu a důstojná reprezentantka republiky v adventure golfu. Její počet úderů na jednu hru je 29, Danu Vlčkovi stačilo 30 ran. Já jsem v pátek nastřílel 50, což je sice o něco víc, ovšem jak jsem již prozradil, svým nepochybným talentem k této hře pohrdám a nemám potřebu se výrazně zlepšovat…
Hraji především pro oko diváka. Pokud bych tak nečinil, byl bych na hřišti pár vteřin a nabídl jen jeden nebo dva přesné údery. Po nich by se míček skulil do jamky a bylo by po ptákách. Já se ale v okolí jamek producíruji řadu minut. Při hře obvykle živelně gestikuluji, grimasami zesměšňuji různé politiky, předstírám prudké údery (které v této hře absolutně nemají místo), lámu se v pase, naoko lelkuji a někdy střílím míčkem záměrně mimo jamku, to když mám pocit, že si divák mé hry zatím příliš neužil.
Je velká škoda, že diváci zatím do Horního Bezděkova nechodí a spoluhráče mé herní extempore spíše otravuje.

Já vám ho hodím…

V našem domě se dějí věci, to už jsem psal. Včera večer jsem si vzpomněl na jednu už opravdu starou paní, která v něm ještě loni bydlela, ovšem nyní je v nějakém ústavu, kde se o ni dobře starají. Je jí přes devadesát let.
Chodila za ní ošetřovatelka. Nosila jí jídlo, starala se o ni a docházela pravidelně. Jednou si ale při odchodu až před domem vzpomněla, že u staré paní nechala na stole položený mobilní telefon. Zašátrala v tašce a hledala klíče, aby se dostala zpět do domu a mohla se pro přístroj vrátit.
V tu chvíli se otevřelo okno ve třetím patře, vykoukla z něho stará paní a na ošetřovatelku zavolala: „Sestřičko, zapomněla jste si tady telefon.“
Ošetřovatelka odpověděla: „Já vím, jdu si pro něj.“
Stará paní ale nabídla jiné řešení: „To nemusíte, já vám ho hodím.“
Než ošetřovatelka stačila zakřičet prosebné „Nééé!!“, stará paní krátce zacílila a ladným švihem vyhodila telefon k nohám ošetřovatelky.
Chytit se jí ho nepodařilo, takže se přístroj rozletěl po částech do všech stran. Stará paní se nahoře mile usmála, zamávala na rozloučenou a zavřela okno, aby neměla v bytě průvan.

Blikance

Minulý pátek jsme byli s mou sestrou v Hard Rock Café v Praze. Přijela do metropole z venkova a aby nemusela courat po městě, přidala se ke mně. Oba jsme tak měli větší jistotu, že se neztratí.
V Hard Rock Café jsem dělal rozhovor se slovenskými IMT Smile. Přišli jsme brzy, zpěvák Ivan Tásler se ještě občerstvoval, a tak jsme si sedli k volnému stolu vedle a očekávali obsluhu. Ta se přiřítila během pár okamžiků s jasným stanoviskem, že u toho stolu sedět nemůžeme, protože je pro ty, kteří si objednají jídlo. Pingl mě trochu zaskočil. Nebral totiž vůbec v potaz, že jsme si ještě nic neobjednali. Ukázal jsem ale na volné stoly kolem a otázal se, zda si myslí, že skutečně bude problém přišedší hosty usadit. Jelikož si špatnou češtinou dál mumlal svou, důrazně jsem mu řekl, že jsem přišel udělat rozhovor s umělci a že si se sestrou objednáme. Já si dal kapučíno a sestra chtěla „vídeň“.
„Víd… co?“ zeptal se pingloň.
„Vídeň,“ zopakovala zřetelně sestra a já to po ní stejně zřetelně zopakoval.
Zmatený pingl, jenž to slovo slyšel zjevně poprvé v životě, si přivolal na pomoc česky mluvícího kolegu. Ten po vyslechnutí naší objednávky vysvětlil, že v Hard Rock Café nic takového nemají. Sestra očima utrousila něco ve smyslu, že u nich v Hronově by se toto nestalo, a požádala o kapučíno.
Když jsme pak při odchodu chtěli platit, nedobře česky mluvící pingl zřejmě z ostychu sháněl svého česky hovořícího kolegu, aby to s námi vyřídil. Nenašel ho, a tak jsme odešli s tím, že jsme využili nabídky firmy Universal Music, která rozhovor s IMT Smile zprostředkovala a nabídla se, že naši útratu zaplatí. Tímto jí děkuji. I za sestru.
V pondělí 12. dubna přišlo blikanců několik. Předně ten fotbalový. Jinak hluboce přemýšlivý řízňák Sparty Tomáš „Blikanec“ Řepka už ve čtvrté minutě derby se Slavií fauloval soupeřova hráče tak, že by za to v nezkorumpovaném fotbalovém světě dostal červenou kartu. Rozhodčí Pavel „Slepota hluchota“ Franěk ale nevytáhl ani žlutou, čímž potvrdil řadu let trvající domněnku, že Sparta má titul předplacený a jedou v tom všichni včetně sudích. Jinak si totiž Slepotův hluchotův lapsus vysvětlit nelze. Snad leda strachem z toho, že ho sparťanský stoper pokouše.
Kykyna (jinak Klaus, prezident některých Čechů) študákům v Brně zase nakykal, že české televizní debaty jsou zrůdnost, která ve světě nemá obdoby. Chudák asi zapomněl, že do nich v době svého politického rabování přicupitával na zavolanou. Študáci v Brně ho ale mají rádi, a to mu jistě udělalo dobře v hýždích. Prý mu dokonce zazpívali. Teď je jen třeba ptát se, co k takové devótnosti (přehnané oddanosti) študáky vedlo.
Poslední pondělní blikanec se jmenuje ODS. Modří hoši se zastali Ivana „Íčka“ Langera a Pavla „Opencarda“ Béma, takže jdou do voleb s nimi. Rozumná věc. Voliči přece musí být transparentně řečeno, že bývalí, současní i budoucí lumpové mají u modrých stále dveře dokořán a mohou i na billboardy.

Lepší takovýhle počasí…

Když mám drobný problém s počasím, třeba že je zima a nemůžu o víkendu na bicykl, je mi chvíli úzko. Trvá to ale jen pár okamžiků, protože si pokaždé nakonec vzpomenu na jeden ročník festivalu Rock for People, kde ve frontě na cosi stáli časně ráno dva ovínění návštěvníci a během čekání opilecky mudrovali.
Ten jeden se najednou podíval na oblohu. Byla téměř černá a signalizovala, že se blíží déšť. Navíc bylo docela chladno. Zamyslel se a trpce pronesl: „To je ale blbý počasí.“
Druhý zvedl hlavu, zaostřil na stejnou oblohu a moudře podotkl: „Ty vole, lepší takovýhle počasí než žádný.“

Dva dny s Obamou a Medveděvem

Přijel jsem na víkend do rodného Broumova a každý se mě tu ptá, zda jsem viděl Obamu s Medveděvem. Neviděl. Udělali všechno pro to, aby byli dobře schovaní a nikdo je neodkrágloval, a krom toho normálně pracuju. Nadto běhat po stopách hlavních představitelů jaderných velmocí, kteří přijeli podepsat smlouvu o snížení počtu jaderných zbraní s nevyřčeným dodatkem, že jejich vládci nadále zůstanou (a basta), nemám ve zvyku.
Také mi není po chuti obdivovat šéfy národních armád, kteří bez uzardění kvůli své roztahovačné politice posílají syny obyčejných lidí do války, tedy často rovnou na smrt, či svým poddaným zajišťují smrt při výbuchu v metru, který pro ně recipročně svědomitě připraví bezradní obyvatelé vojensky porobených států světa.
Přesto jsem s Obamou a Medveděvem strávil celé dva dny. Kdykoliv jsem totiž zapnul televizi nebo rádio, neviděl a neslyšel jsem tam nikoho jiného a o nikom jiném. Byli vlastně tři, neboť vždy když Medveděv telefonoval, byl nepochybně ve spojení se svým kápem Putinem a radil se s ním, jestli má smlouvu fakt podepsat, jestli už může nastoupit do opancéřovaného fára, zda si může vzít oblíbené bavlněné ponožky s okvětním lístkem u palce nebo jestli se netváří moc blbě.
Rád a furt se vedle těch dvou votlemoval i Kykyna (jinak prezident určité části Čechů), jenž vzrušením neustále vrtěl pomyslným ocáskem jako psí voříšek, který se rád mazlí. Doslechl jsem se dokonce, že se pokoušel přimět Obamu i Medveděva, aby si poslechli úryvek z jeho autobiografie nazvané Já, já, já, jenom já, kterou má už skoro dopsanou. Američan a Rus mu ale podrážděně řekli, že když začne číst, použijí jaderný kufřík. Kykyna na to prý radostně štěkl, že by to mohlo být bezva, čímž je totálně vyvedl z míry a nechali ho raději odvést ochrankou.
Obama se pak prý ještě pídil po tom, co je to za českého politika, kterému není rozumět ani slovo (myslel Schwarzenberga), a Medveděvovi bylo divné, že mu telefonoval jakýsi Topolánek, tykal mu a pídil se po jakékoliv práci pro sebe a nějakého Dalíka, nejlépe na institutu pro diplomatické chování. Sehnat víza prý pro ně nebude problém, Dalík je slíbil.
S Obamou a Medveděvem jsem byl i tehdy, když mi nad hlavou v jednom kuse řinčela helikoptéra a ulicemi Prahy neustále projížděla policejní auta, která radostně houkala a jejich posádka měla v očích vážný výraz ochránců božích.
V řece u hotelu Four Seasons hlídali Medveděva potápěči, tramvaje pořád stály a z beztak katastrofální pražské dopravy se kvůli dvěma monstrům stala selanka. Ti dva totiž nebyli jen se mnou, ale se všemi.
Neviděl jsem je, ale strávil jsem s nimi dva dny. Jsem rád, že už jsou pryč. Soudě podle účtu za jejich bezpečnost a stravné toho moc spotřebují a pozřou.