Cyklistická jízda smrti

Dnes jsem zase vyrazil na cyklistický výlet. Skoro osm měsíců trvalo, než jsem sebral odvahu po svém loňském srpnovém bezmála tragickém pádu, při němž jsem jen díky prozřetelnému zásahu Štěstěny nepřišel o život.
Že jsem byl na dosah smrti, usuzuji z obrazového sumáře, který se mi odehrál před očima těsně před dopadem mé hlavy na asfalt. Vybavil se mi v něm můj poslední článek (slušný), poslední výplatní páska (tristní), poslední jídlo (studené) a snažil jsem se vzpomenout, zda jsem doma zamknul (ano). Pokud vím, podobné sumáře zpravidla předcházejí smrti…
Mohl to opravdu být osudový pád, protože jsem si na tu pětikilometrovou vyjížďku do Zbraslavi nevzal helmu. Pak jsem se na rovné cestě otočil (byl to ten můj starý tik), ztratil jsem vládu nad rovnováhou, a když jsem hlavu otočil zpět, zjistil jsem, že sjíždím do Vltavy, která cyklostezku na Zbraslav lemuje.
Rozhodnout se o dalším konání bylo lehké. S vědomím toho, že jsem neplavec a při pádu do Vltavy bych nepochybně utonul, strhl jsem řidítka zpět a přerazil se přes obrubník cyklostezky.
První pomoc naštěstí byla blízko. Jedna paní mi po zjištění, že dýchám a nemelu nesmysly, ukázala na mobilu fotografii ze svého dva roky starého pádu, abych prý věděl, jak budu následující den vypadat. Byl to hořký pohled: pod očima měla obrovské tmavomodré modřiny a z grimasy byla cítit bolest.
Krev se ze mě tenkrát řinula stylem divoké vody (tak dramatické to samozřejmě nebylo, vypjatý popis používám proto, aby mé vyprávění mělo šťávu). Osoba blízká pak ale přijela vozem, rozebrala kolo a vezla mě na pohotovost do Motola, kde mi na rentgenu doktorka sdělila, že má lebka prasklá není a budu žít.
Pravé maso ovšem nastalo při příjmu na pohotovostní ordinaci. Kromě mě tam byl na ulici kýmsi zbitý muž, ze kterého ta krev opravdu crčela. Tři doktoři do něho cpali injekce i kapačky a neustále opakovali: „Snad se chytne, snad se chytne.“
Já seděl hned vedle, protože v Motole od sebe raněné na pohotovosti neoddělují (snad aby se lehce zranění mohli radovat, že nedopadli hůř), bylo mi blbě z toho, co vidím, a chtěl jsem domů. Trojice lékařů se nakonec asi po dvaceti minutách usnesla, že mi šrám přelepí náplastí a můžu jít.
Dnes jsem tedy po sedmi a půl měsících setřásání šoku po pádu vyjel. Samozřejmě v plné síle. Bez potíží jsem ujel dešti, který se hnal ku Praze od Krušnohoří. Žádný sumář se mi před očima neodehrál, takže jsem nespadl.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)