Horizon

Ze schránky mi dnes k nohám vypadla obsílka od kladenského soudu. Nebyla naštěstí pro mě. Na obálce s modrým pruhem byla sice adresa správná, adresátem byl ale bývalý soused, mladík, který před lety z našeho domu zmizel, zanechal po sobě prázdný byt, plnou schránku zřejmě podobně tónovaných obsílek a mně osobně jedno trauma.
Nejvíc v životě mě vylekal. Upřímně řečeno, leknu se ledasčeho. On byl ale ve své opilosti, která pro ten moment zřejmě hrála veledůležitou roli, opravdu strašidelný.
Před asi osmi lety jsem večer odcházel z bytu, snad na nějaký koncert. Obul jsem si botky, otevřel dveře, vykročil ven, otočil se, strčil klíč do zámku a pomalu jsem zamykal.
Pojednou jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Uklidňoval jsem se ale tím, že je to zase jeden z těch bludů, ze kterých jsem se snad už dostal v dětství (věřil jsem na bubáky).
Pak jsem se švihem lebky otočil ku schodišti a úlekem mi málem puklo srdce. Asi na třetím schodě stál soused, měl rozcuchané a upocené vlasy, u pusy slint, ruce volně spuštěné podél těla a světlé džíny „zdobil“ kolem oblasti pohlaví tmavý mokrý flek.
Couvl jsem v šoku o dva kroky. Pak jsem si ale uvědomil, že je to starý známý. Zastavil jsem uskakování, ukázal pomalu prstem na jeho gatě a řekl: „Ses pochcal, ne?“
Zíral skrz mě a nenuceně pronesl: „No, já vím.“
Pro jistotu jsem schody ven seběhl a musím říct, že když jsem se pak po půlnoci vracel zpět, měl jsem docela bobky. Nikdy předtím ani potom jsem se tak hluboce nevylekal.
V našem domě se dějí divné věci…

Holčičce mohly být čtyři roky. Jela tramvají v dopravní špičce spolu s babičkou a maminkou. S babičkou zrovna marně hledaly pátý rozdíl v jedné omalovánce, maminka vymýšlela příklad.
„Eliško, nech toho na chvíli,“ houkla k dceři.
Eliška zvedla hlavu, babička také.
„Eliško, kolik je devatenáct mínus čtrnáct?“ zeptala se maminka.
Eliška počítala na prstech, ale dopočítat se nemohla.
„Já ti poradím, to je jako devět mínus čtyři,“ napověděla maminka.
To už bylo jednodušší. Eliška na prstech spočítala, že výsledek je pět.
„No, a devatenáct mínus čtrnáct je ještě plus deset. Takže kolik, Eliško?“ pokračovala maminka s nadějí v hlase.
„Hmmm, patnáct.“
„Výborně. A teď mi řekni, kolik je šestnáct mínus patnáct,“ pokračovala rozjařená maminka a přitom šilhala na cestující, jestli počínání její ratolesti sledují.
Eliška stejným způsobem došla k závěru, že když šest mínus pět je jedna, tak šestnáct minus patnáct je jedenáct.
„Výborně, Eliško, ty jsi ale chytrá holčička,“ chválila ji maminka. Babička se také pyšně culila.
Já ne. Nebyl jsem asi sám, kdo si v tu chvíli přál, aby na vzdělání holčičky od příště raději dohlížela škola. Každá další maminčina lekce z matematiky pro ni totiž může být zkratkou do nehezkého ústavu s úplně blbými spolužáky.

Po Praze už nějaký pátek běží kampaň, která se jmenuje „Půjčuješ si, zaplatíš!“ (nebo tak nějak). Klade lidem na srdce, aby si nepůjčovali více peněz, než je v jejich silách splatit, tedy je vcelku záslužná a věřím, že se roztáhne i do dalších měst.
Jednou z „tváří“ kampaně je bezdomovec, možná pobuda, schoulený a snad spící na lavičce. Ten billboard je vtipně nalepený na opěradlech mnoha pražských laviček a z dálky to působí věrohodně. Člověk se raději ani nepřiblíží, protože to vypadá, že na lavičce opravdu kdosi leží schoulený.
Čekal jsem takhle na tramvaj a přes silnici byly dvě lavičky. Na opěradle jedné byl billboard se schouleným neplatičem, na té druhé seděl živý pobuda, pravděpodobně také nějakou dobu neplatič, který předtím zjevně vykalil větší než malé množství alkoholu nebo něčeho podobného.
Opíral se o svou lavičku, civěl před sebe a cosi mumlal. Udělal jsem pár drobných novinářských kroků směrem k němu (asi deset) a vyslechl si část srdceryvného příběhu o jakési dámě, která s ním tak zamávala, že od ní odešel a dopadl tak, jak dopadl. Jazyk se mu pletl, ale příběh dohromady dal.
Pak se otočil k billboardu vedle na lavičce a pronesl: „No chápeš to? Věřil bys tomu?“ Spokojen i s tím, že nedostal odpověď, poté pokračoval v příběhu.
Když jsem odjížděl, zahlédl jsem ze zadní plošiny tramvaje, jak se k ležící postavě na billboardu zase otočil a vyčítavě k ní mávnul rukou.
Snad se mu ulevilo. Pokecat si lze přece i s billboardem.

Dnes jsem zase vyrazil na cyklistický výlet. Skoro osm měsíců trvalo, než jsem sebral odvahu po svém loňském srpnovém bezmála tragickém pádu, při němž jsem jen díky prozřetelnému zásahu Štěstěny nepřišel o život.
Že jsem byl na dosah smrti, usuzuji z obrazového sumáře, který se mi odehrál před očima těsně před dopadem mé hlavy na asfalt. Vybavil se mi v něm můj poslední článek (slušný), poslední výplatní páska (tristní), poslední jídlo (studené) a snažil jsem se vzpomenout, zda jsem doma zamknul (ano). Pokud vím, podobné sumáře zpravidla předcházejí smrti…
Mohl to opravdu být osudový pád, protože jsem si na tu pětikilometrovou vyjížďku do Zbraslavi nevzal helmu. Pak jsem se na rovné cestě otočil (byl to ten můj starý tik), ztratil jsem vládu nad rovnováhou, a když jsem hlavu otočil zpět, zjistil jsem, že sjíždím do Vltavy, která cyklostezku na Zbraslav lemuje.
Rozhodnout se o dalším konání bylo lehké. S vědomím toho, že jsem neplavec a při pádu do Vltavy bych nepochybně utonul, strhl jsem řidítka zpět a přerazil se přes obrubník cyklostezky.
První pomoc naštěstí byla blízko. Jedna paní mi po zjištění, že dýchám a nemelu nesmysly, ukázala na mobilu fotografii ze svého dva roky starého pádu, abych prý věděl, jak budu následující den vypadat. Byl to hořký pohled: pod očima měla obrovské tmavomodré modřiny a z grimasy byla cítit bolest.
Krev se ze mě tenkrát řinula stylem divoké vody (tak dramatické to samozřejmě nebylo, vypjatý popis používám proto, aby mé vyprávění mělo šťávu). Osoba blízká pak ale přijela vozem, rozebrala kolo a vezla mě na pohotovost do Motola, kde mi na rentgenu doktorka sdělila, že má lebka prasklá není a budu žít.
Pravé maso ovšem nastalo při příjmu na pohotovostní ordinaci. Kromě mě tam byl na ulici kýmsi zbitý muž, ze kterého ta krev opravdu crčela. Tři doktoři do něho cpali injekce i kapačky a neustále opakovali: „Snad se chytne, snad se chytne.“
Já seděl hned vedle, protože v Motole od sebe raněné na pohotovosti neoddělují (snad aby se lehce zranění mohli radovat, že nedopadli hůř), bylo mi blbě z toho, co vidím, a chtěl jsem domů. Trojice lékařů se nakonec asi po dvaceti minutách usnesla, že mi šrám přelepí náplastí a můžu jít.
Dnes jsem tedy po sedmi a půl měsících setřásání šoku po pádu vyjel. Samozřejmě v plné síle. Bez potíží jsem ujel dešti, který se hnal ku Praze od Krušnohoří. Žádný sumář se mi před očima neodehrál, takže jsem nespadl.

Topolánek padl. Kdyby to měl být začátek důkladné čistky mezi politiky, bylo by to fajn. Je to ale jen sejmutí nejnápadnějšího hulváta – to se v české politice občas stane.
Nebudu se příliš radovat, to už nemá smysl. Spíše na bývalého Mirka zavzpomínám. Před třemi lety, kdy byl ještě premiérem a arogance z něho cákala na míle daleko, přijel na třinecký festival Noc plná hvězd pokřtít výroční knihu o této akci. Byl jsem jejím spoluautorem, čili přijel pokřtít knihu, kterou jsem psal.
Pominu, že mi to nebylo milé. Pominu i to, že Topol v zákulisí kapku nasával a má představa o důstojnosti politického reprezentanta země opět vzala za své.
Připomenu jen okamžik, kdy jsem coby moderátor festivalu vyskočil na pódium a uvedl kmotra „své“ knihy Topolánka. Přišel, postavil se vedle mě a jak se dalo očekávat, diváci počali na uvítanou házet kelímky i s pivem, snad aby se premiér mohl občerstvit. Zatímco on se povzneseně usmíval (musím uznat, že jsem takovou míru sebevědomí obdivoval), já se dovtípil, že mináž není určena mně a poodešel jsem o dva dlouhé kroky stranou.
Byla pro něj. Letová dráha následující „munice“ se mým směrem nestočila.