Ses pochcal, ne?

Ze schránky mi dnes k nohám vypadla obsílka od kladenského soudu. Nebyla naštěstí pro mě. Na obálce s modrým pruhem byla sice adresa správná, adresátem byl ale bývalý soused, mladík, který před lety z našeho domu zmizel, zanechal po sobě prázdný byt, plnou schránku zřejmě podobně tónovaných obsílek a mně osobně jedno trauma.
Nejvíc v životě mě vylekal. Upřímně řečeno, leknu se ledasčeho. On byl ale ve své opilosti, která pro ten moment zřejmě hrála veledůležitou roli, opravdu strašidelný.
Před asi osmi lety jsem večer odcházel z bytu, snad na nějaký koncert. Obul jsem si botky, otevřel dveře, vykročil ven, otočil se, strčil klíč do zámku a pomalu jsem zamykal.
Pojednou jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Uklidňoval jsem se ale tím, že je to zase jeden z těch bludů, ze kterých jsem se snad už dostal v dětství (věřil jsem na bubáky).
Pak jsem se švihem lebky otočil ku schodišti a úlekem mi málem puklo srdce. Asi na třetím schodě stál soused, měl rozcuchané a upocené vlasy, u pusy slint, ruce volně spuštěné podél těla a světlé džíny „zdobil“ kolem oblasti pohlaví tmavý mokrý flek.
Couvl jsem v šoku o dva kroky. Pak jsem si ale uvědomil, že je to starý známý. Zastavil jsem uskakování, ukázal pomalu prstem na jeho gatě a řekl: „Ses pochcal, ne?“
Zíral skrz mě a nenuceně pronesl: „No, já vím.“
Pro jistotu jsem schody ven seběhl a musím říct, že když jsem se pak po půlnoci vracel zpět, měl jsem docela bobky. Nikdy předtím ani potom jsem se tak hluboce nevylekal.
V našem domě se dějí divné věci…



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)