Věštby

Ještě na začátku devadesátých let jsem neměl k věštbám příliš kladný vztah. Důvod byl nabíledni. V rámci hledačství sebe sama jsem inklinoval k partě, která se hlásila k satanské církvi. Než jsem prohlédl, že to byla neduchaplná záminka k pitkám a orgiím, kterým jsem směl jako nováček leda tak přihlížet, musel jsem vyslechnout věštby hlavního Lucifera. Každý týden tvrdil, že konec světa je na spadnutí a jediné, co se na jeho věštbě měnilo, bylo datum v souvislosti s tím, jak běžel čas a jeho předešlá věštba konce světa nevyšla. Nevím, kde je tomu chlapovi konec, ale soudím, že skončil v nějakém pěkném pavilonu na psychiatrii, kde jsou na něho hodní a kde trpělivě přitakávají jeho černým vizím.
Na konci devadesátých let jsem v rámci samostudia esoterických věd obešel patnáct kartářů a kartářek (stálo to pět tisíc) a hledal u nich odpověď na jednu ryze osobní otázku. Setkal jsem se s různými typy lidí – od huhlajících podivínů a propocených podivínek po huhlající a propocené vyčůránky.
Jedna „kartářka“ z Kbel mi řekla, že její věštba stojí pět set korun a vše nad půlhodinu je za stovku na deset minut. Po padesáti minutách jsem musel seanci ukončit, protože jsem se za tu dobu dozvěděl jen to, že jsem měl v dětství chřipky a angíny a pokud si nebudu hlídat zdraví, může se to klidně vrátit a myslí to smrtelně vážně. Že ode mě nedostala ani korunu a ještě jsem ji pohrozil článkem o jejích praktikách, asi netřeba podotýkat.
Fenomenální ovšem byla kartářka, které bylo dobrých sedmdesát a dala si se mnou sraz v cukrárně v Perlové ulici v centru Prahy. Seděla v rohu u stolečku, kolem ní běhali cizí caparti s věnečky a rakvičkami (netušil jsem zprvu, jak je to příznačné) a před sebou měla kupičku mariášových karet. Všechny její věštby byly tenkrát negativní. Sama z toho byla zoufalá a asi třikrát to zkusila znovu, jestli se prý nespletla. Nic pozitivního se ale nenašlo, a tak mi alespoň – zdrcenému až běda – zaplatila kafe a za svou službu nic nechtěla.
Ve všem měla pravdu. Vše se splnilo a ukázalo během čtrnácti dnů.

P. S.: Můj osobní rekord v adventure golfu je už 48. Předtím to bylo padesát. Zdá se, že svému talentu příliš povoluju uzdu. Ačkoliv – nikdo z věštců mi nikdy nepředpověděl, že tu osmačtyřicítku dám.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)