Na volbách bylo nejlepší Iné kafe

V pátek a sobotu se volilo, pravicová hysterie v metropoli dosahovala vrcholu, podivné figury se nad výsledky rozplývaly blahem a v Praze na Výstavišti hrálo Iné kafe. Mohl bych se zlobit zato, že se zase vrátilo (byť loni v lednu to měl být – rovněž na Výstavišti – opravdu poslední koncert), nicméně nehněval jsem se, neboť diváci svou návštěvou řekli, co si o takovém činění myslí. Na místě jich bylo asi patnáct set, což je na tuto kapelu nemnoho.
Koncert stál zato. Na své jsme si přišli zejména my, pamětníci, ačkoliv patnáctiletých tváří byla nakonec jistě přesila. Je to zajímavé, neboť tito mladí lidé se rodili v době, kdy dnes patnáctileté Iné kafe začínalo. Baví mě fakt, že se našli.
V zákulisí mě pobavil Lukáš Chromek, kytarista při vystoupení skvělých Airfare. Vyprávěl mi, jak napsal jedné krásné dívce esemesku, že by se mohli sejít a co třeba v pondělí, a jako odpověď mu přišlo „To seš ty, Venco?“ Bral to sportovně.
Na veřejných záchodcích v areálu, kde se Iný fest (jehož součástí bylo vystoupení Iného kafe) konal, byl přičinlivý toaletář. Sledoval volby a na dveře své boudy vyvěšoval průběžné výsledky. Kolem sedmé hodiny se tam objevil lapidární vzkaz: „Paroubek končí!“
Jméno šéfa sociálních demokratů se vůbec skloňovalo ve všech pádech. Osobně ho obdivuju! Stát uprostřed válečného pole, kde na něho z laciných zbraní mířili skoro všichni, brali si na mušku i jeho nynější manželku Petru a zesměšňovali ho třeba jen pro tu bradavici, kterou má tváři, to chce opravdu hroší kůži a kuráž. Nikdy nezvedl prostředník a neútočil fyzicky na fotografy, jako jeho již padlý souputník Topolánek. Vyhrál volby a odešel z čela své strany, to je také dobré gesto. Měl to jen udělat už před půlrokem. Kdyby se tak stalo, měla by dnes ČSSD mnohem silnější mandát a zřejmě by byla ve vládě. Takhle bohužel nejspíš nebude a sociální politika bude nadále popelkou mezi prioritami pravicového kabinetu.
Jinak jsem zvědav na Věci veřejné a hlavně Radka Johna. Tvrdil, že nepůjde do vlády s dinosaury. Ivan „Íčko“ Langer a Cyril Svoboda jsou z kola ven, jsem nicméně zvědav, jak se postaví k takovým dinosaurům, jakými jsou Nečas (je v parlamentu od roku 1992), Kalousek, Schwarzenberg, Bém, Benda, Bendl, Parkanová a další. Ale možná máme o pojmu „politický dinosaurus“ neshodnou představu.

Prča, kosočtverec a alkoholici. A také volby!

Přestože jsme dnes, v pátek 28. května, otevřeli dveře parlamentním volbám, média nás naštěstí nezásobila jenom informacemi dokola potvrzujícími, že Paroubek je úplný trouba, Nečas trouba totální, Kalousek hlubokomražený a Filip se Zemanem troubové neopakovatelní, takže volit v podstatě nemá cenu, protože zase prohrajeme k.o. Přinesla i běžné zprávy, mnohem zábavnější než ty volební.
Celkově druhá zpěvačka z první série české SuperStar Šárka Vaňková se rozešla s Danielem Hůlkou a zaparkovala u Filipa Renče. S někým přece být musí. Deníku Aha! řekla, že s Renčem je větší prča než s Hůlkou, a má recht. Renč je mimořádně vtipný člověk. Vožrat se při předávání Andělů a během minuty ticha za polského prezidenta a jeho doprovod žuchnout na zem jako žok a přitom téměř uškrtit ředitele Novy Dvořáka, to už chce skutečný smysl pro srandu. Šárka se s ním jistě nebude nudit.
Leoši Marešovi zase někdo na dveře jeho vozu Audi R8 načmáral fixou kosočtverec, pro který máme v Čechách krásný výraz začínající na „p“, pokračující dlouhým měkkým „í“ a končícím krátkým „a“. Na této zprávě mě zaskočilo, že ta kresba na Marešově autě vznikla až teď. Na druhou stranu je však pravděpodobné, že Mareš už kosočtverec na dveřích svého fára dlouhou dobu měl, jenom si ho nevšiml, protože obvykle dolů nekouká.
Zdatný pijan Miloš Zeman, který se v záchvatu vrozené nabubřelosti a pocitu nepostradatelnosti bohužel rozhodl vrátit do politiky, si do svého týmu vybral i další zdatné pijany. Chlastat samozřejmě mohou při svých autobusových výletech nebo na společných zabijačkách. Nemělo by se ale stát, že agitátor této strany rozdává lahve s volebním vínem v domově důchodců ve Sloupu v Čechách a nehledí na skutečnost, že se v něm kromě seniorů starají i o pacienty, kteří mají dlouhodobé problémy s alkoholismem. Zemanovi a jeho straníkům by proto nějaká očistná kůra také prospěla. Snad po volbách.

P.S.: Nechci nikomu radit, koho má volit. Jenom bych vás požádal, abyste při tom sebevražedném aktu měli na paměti krásné slovenské heslo „Kokoti sú všade!!!“.

Anonymové

Vzhledem ke své práci hudebního publicisty a v tomto případě zejména recenzenta jsem zvyklý dostávat i negativní a rozezlené reakce. V devadesátých letech, kdy ještě nebyl rozšířený internet, mi chodily dopisy. Některé byly podepsané i s adresou pro odpověď, jiné byly už tehdy anonymní. A současně peprné, jejich pisatelé nešetřili škaredými výrazy.
Nyní mi chodí reakce zásadně přes internet, ať už na redakční mail v Právu nebo díky těmto stránkám i na můj osobní. Drtivá většina reakcí je ale anonymních. Ne že by byly všechny agresivní nebo přímo vulgární, ale pisatelé je prostě nepodepíšou.
Na tuhle hru nepřistupuju. Dnes jsem sice udělal výjimku a na jeden anonymní mail odpověděl. Jinak to ale nedělám. Dokonce si šetřím nervy tím, že jakmile při prvním pohledu na mail nenajdu jméno nebo případně mailovou adresu s jasným odesilatelem (neberu tedy „spolek trpaslíků“, „nejapný blb“ nebo „honák neoblomný“.volny.cz a podobně), okamžitě jej mažu, aniž bych se zabýval jeho obsahem.
Anonymové jsou vesměs politováníhodní lidé. Už jen pro svou potřebu psát anonymní vzkazy. V redakci jednoho zpravodajského serveru měli problém s anonymem, který psal maily ryze rasistické, protiromské. Přes IP adresu se tomu pisateli dostali na kobylku a jeden z šéfů serveru se za ním vypravil osobně. Jaké bylo jeho překvapení, když se ocitl v kanceláři šéfa jednoho z prestižních českých podniků. Kravaťáka, který se na veřejnosti či při svých vystoupeních v televizi tvářil jako docela milý hoch. Stačilo mu prý říct, aby s tím přestal, a on skutečně přestal.
V jednom anonymu, který mi onehdy přišel, stálo: „Nepodepisuju se, ale potkáváme se denně kolem poledne na Synkáči.“ Nikdy jsem se nesnažil zjistit, s kým jsem se na tom náměstí v Nuslích potkával, protože mi to nestálo zato.
V jiném anonymu zase bylo: „Abys to měl jednodušší. Jmenuji se Honza a v příjmení mám sedm písmen. A je tam A i E. Stejně na to ale nepřijdeš. Protože Honza možná nejsem.“
Mám známého, který si koupil mobilní telefon a z něho posílal jen anonymní zprávy. Nebylo jich prý mnoho, tak čtyři do roka, když ho někdo opravdu namíchl. Ale měl na to speciální přístroj.
Později jsem ho potkal a na jeho koníčka se zeptal. Odpověděl mi provinile: „Ty vole, skončil jsem s tím. Já si jednou poslal zprávu sám sobě, schválně, abych viděl, jaký to je. No a bylo to hrozný. Seru na to, nechci je zabít, člověče.“

Smutné řádky o Petru Mukovi

Dnes ráno našli zpěváka Petra Muka v jeho pokoji mrtvého. Bylo mu pětačtyřicet let, není jasné, co bylo příčinou úmrtí, ale v zásadě je to jedno, protože jeho odchod ze světa živých je holá skutečnost.
Setkával jsem se s ním vždycky jenom jako novinář. Neměli jsme nadstandardní vztah. Při všech rozhovorech, které jsme spolu absolvovali, mi ale bylo dobře. Petr žil duchovní život a opřen o hluboké východní filozofie bojoval se svou nemocí – maniodepresivní psychózou.
K tomu, aby změnil dobrou náladu v depresi, mu přitom stačila jen drobná událost – třeba aby se slunce schovalo za mrak. Věděl, že tím spoustu lidí přivádí do rozpaků, a snažil se tomu čelit.
Minulý týden jsme v jeho oblíbeném ZanziBaru v Praze 2 vedli rozhovor o jeho nové desce. Bylo to šest dnů před jeho smrtí a on na schůzku přišel se svým psem, nádhernou fenkou maďarského ohaře. Jediný strach měl o ni. Zvěrolékaři jí nedávno vyoperovali nádory, které naštěstí nebyly zhoubné. Před pár týdny ale Petr našel na jejím krku další bulku. Měl z ní strach a několikrát o tom během našeho setkání mluvil.
Při rozloučení za mě zaplatil kávu. Trochu jsem se styděl, ale trval na tom. Odcházel jsem tedy s větou, která je v takovém okamžiku relevantní: „Děkuju, příště to určitě platím já.“
Je mi nekonečně smutno z toho, že si to další kafe dáme až nahoře, v horším případě v příštím životě.
Petr Muk byl vynikající zpěvák a statečný chlap.

Dny velké vůle

Naši hokejisté se stali mistry světa a já před nimi smekám. Dokonce mi ani nevadí, že v ulicích panuje radost a s ní trochu toho nepořádku. Česká reprezentace totiž měla něco, co mě fascinovalo a co se už jen tak nevidí.
V době finálového zápasu s Rusy jsem byl na koncertu Kiss, tudíž jsem toto hokejové klání neviděl. Viděl jsem ale semifinále se Švédy a předpokládám, že naši ve finále podali podobný výkon. Byť se Švédy prohrávali, ve třetí třetině s nimi neuvěřitelně „zametali“. Měli daleko větší vůli po vítězství než soupeř a bylo jen otázkou čas, kdy vyrovnají a kdy vyhrají. Že skóre srovnali až osm vteřin před koncem, je jen střípek do dramatické mozaiky sportovních klání. Já jenom němě zíral. Jejich vůle byla nekonečná.
Vůli koneckonců mají i ti Kiss. Přestože jim to moc nehraje ani nezpívá, udrželi se na hudebné scéně několik desetiletí a jejich bigbítová vůle daleko převyšuje jejich uměleckou kvalitu. To je ale rock’n’roll. Určitě žijí podle Desatera rockera.
Tyto poslední dny byly tedy Dny vůle: neskonale motivační a příkladné. Myslím si, že vždycky vyhrávají ti, kteří mají vůli největší. Ve všem.

P.S.: Že po vítězném finále našich hokejistů v Německu přicupital na ledovou plochu stavěč barikád Kykyna (jinak prezident některých Čechů), aby se vecpal do co nejvíce záběrů, nechávám tentokrát bez komentáře. Hokejisté vyhráli, tak nač si kazit náladu.

Dacan

Co si budeme povídat, po hudební scéně pobíhá spousta náfuků a pitomců, kteří si pletou svou slávu se svatořečením. Někteří z nich jsou dacani, nepoužitelní aroganti, kterým jedna relativně slavná písnička stačí k tomu, aby o sobě měli mínění vyšší než vysoké. Lídrem takových dacanů se pro mě stal americký zpěvák Sean Kingston, který milostivě poskytl rozhovor před dvěma lety na Sázavafestu.
Ve svém dacanství porazil o koňskou délku i Ozzyho Osbourna, a to je výkon zatraceně brilantní. Ozzy je totiž moc dobrý dacan. Radost českého žurnalisty z přitakání k emailovému rozhovoru před lety zhatil tím, že na zaslané otázky odpověděl jednoslovně a na jedné další tiskové konferenci se svým nejapným buranským vtípkům smál tak upřímně, až ho z toho málem trefil šlak.
Kingston ale byl větší „borec“. A nepotřeboval k tomu elektronickou poštu ani tiskovou konferenci. Vyřídil to osobně.
Seděl tehdy rozvalený v šatně v nizoučkém křesle, packy mu odpočívaly na stehnech a na uvítanou neznatelně nastavil dlaň, abyste mu do jejího chladu vsunuli svou žhavou a ucítili něco jako předposlední záškub lekající ryby. Slovní eskamotérství následovalo.
Otázka: Prý budete spolupracovat s Timbalandem.
Odpověď: Příští deska.
Otázka: Už jste něco napsali?
Odpověď: Příští týden.
Otázka: Vzpomínáte na své dětství na Jamajce?
Odpověď: Moc ne.
Otázka: Jak to?
Odpověď: Je to dávno.
Na osmnáctiletého hocha nečekaná zrada paměti.
V podobném duchu rozhovor doklopýtal k sedmému dotazu, po kterém nad ním náš novinářský tým rezolutně zlomil hůl. Druhé stisknutí mrtvé ryby se dalo přežít, jelikož bylo na rozloučenou. Nechtělo se ale věřit, že Sean pak na pódiu rapoval, zpíval, zvedal ruce nad hlavu a chodil.
Dodnes mám podezření, že to byl dvojník.

Jméno! A z jaké jste firmy?

Někdy minulý týden jsem měl na svém mobilním telefonu zmeškaný hovor. Dělám to málokdy, ale tentokrát jsem zavolal zpátky, jelikož mi to neznámé číslo přišlo sympatické. Končilo trojčíslím 003 – takový bezmála poloviční agent 007. Agent, jenž sice také smí zabíjet (jako nula nula sedmička), ale jenom nůžkama. No prostě sympatické číslo.
Napoprvé to kdesi na druhé straně nikdo nezvedl. Jelikož mi ale bylo to číslo sympatické i za půl hodiny, zkusil jsem to podruhé. Tentokrát to kdosi zvedl. Muž, odhadoval bych tak padesát, měl nepříjemně pisklavý hlásek a hysterický byl už při první větě. Ihned mi došlo, že bude problém. Zamáčknout červený čudlík mi ale připadlo zbabělé.
„No ano, koho voláte?“ ozval se.
„Jaroslav Špulák, dobrý den. Měl jsem tu od vás zmeškaný hovor.“
„No a?“
„Napadlo mě, že něco chcete, tak volám zpátky.“
„Já po vás nic nechci. Jak jste říkal to jméno?“ zeptal se.
„Jaroslav Špulák.“
„A z jaké jste firmy?“
„Spíš byste mi měl říct, co po mně chcete,“ opáčil jsem.
„Já po vás nic nechci, ale tohle je moje číslo. Jak se jmenujete?“
„Jaroslav Špulák. Takže nic?“
„Počkejte, počkejte. To znamená, že vám volala moje přítelkyně,“ zvážněl.
„To se právě snažím zjistit.“
„A proč vám volala?“
„Ježíš marjá… Tak jí řekněte, ať mi zavolá ještě jednou.“
„Ještě to tak. A odkud ji znáte?“ už skoro naříkal a míra jeho hysterie překročila mezi, kterou jsem byl ochoten respektovat.
„Podívejte se, já vůbec nevím, kdo vaše přítelkyně je.“
„Ale znáte ji, protože vám volala. Jméno a firmu!“
„Cože?“
„Řekněte mi vaše jméno a firmu, odkud voláte?“ ječel.
„Už jsem vám to řekl třikrát.“
„Já si to ale nepamatuju. Chci vaše jméno a firmu…“
„To nemá cenu, poslyšte…“
V tu chvíli jsem na druhé straně zaslechl klapnutí dveří. Přítelkyně toho nešťastného pána zjevně vstoupila do místnosti. Odvrátil k ní totiž hlavu a vyjel: „Tý, já ti říkal, že to musí…“
V tu chvíli spojení skončil.
Fakt nevím, o co šlo. A doufám, že se nikomu nic zlého nestalo.

Desatero rockera

V roce 1993 jsme v časopisu Bang! zveřejnili Desatero rockera, platné pro celý svět a nadosmrti. Jelikož je evidentní, že rockerství se mnohdy zvrhává v bídnou salónní módu bez hlubokého ponoru do skutečné rockerské filozofie, dovoluji si ono neustále platné desatero znovu připomenout. Tedy:
1. Rocker nikdy neodkládá ani nezapíná křiváka
2. Rocker vždy nosí martensky zavázané až po poslední dírku
3. Rocker nikdy nesundává bejsku, tráváč ani lebkáč z hlavy
4. Rockerovi se líbí každá holka (každý hoch)
5. Rocker pije pouze Jacka Danielse, a to z lahve
6. Rocker se nikdy neusmívá
7. Rocker vždy a za každou cenu fuckuje
8. Veškerá muzika je pro rockera sračka
9. Rocker chodí vždy alespoň o hodinu později, a to s fuckem na rtech
10. Rocker nikdy nezrychlí krok, natož aby běžel

Vysvětlivky
- křivák není, jak si to někdy mladí rockeři myslí, slangový výraz zahnutého zahradnického nože
- „fuckovat“ je anglický výraz, do češtiny těžko přeložitelný. Znamená něco jako ostře klít
- poznámka k bodu č. 2: Pokud se setkáte s rockerem, který nosí místo martensek tupé koně, jedná se o individum zastydlé někde v šedesátých letech
- poznámka k bodu č. 6: pokud se rocker usmívá, je zle
- neexistuje nic, co by omlouvalo porušení kteréhokoliv bodu

Alespoň se Sparta podívá ven

Fotbalový titul získala pražská Sparta a patří jí zato gratulace. Ačkoliv stát se mistrem provincie zvané Česko taková dřina není. Stačí na to obvykle pár set tisíc na úplatky a směšní soupeři, kteří svými žalostnými výkyvy formy rádi vyvolenému týmu k titulu dopomohou, zvláště kápne-li zato nějaká kačka (jako že nesporně).
V posledním kole se Spartě postavilo zoufalé mužstvo Teplic, které se nějakým nedopatřením stalo podzimním mistrem a rozesmálo tím jistě i samo sebe, protože jeho výkony by neohrozily ani třetiligový německý Ingolstadt. Na Spartě hrálo ale ještě hůř a vysvětlení může být několikeré. S největší pravděpodobností dostalo za prohru dobře zaplaceno a proto míč poslušně odevzdávalo při sebemenší příležitosti soupeři, před jeho branku raději vůbec nelezlo a balón odražený od Řepkovy lebky nechalo podle dohody doplachtit do sítě, aby tradičně střelecky neschopná Sparta vyhrála alespoň 1:0.
Přitom třeba takový sparťanský útočník Wilfried dodnes nepochopil, že fotbal se nehraje rukama a svou oblíbenou levačku použil ke zpracování míče hned několikrát.
Ono bylo při sobotním televizním přenosu z utkání vůbec veselo. Tu a tam se mihotavě zablýskl i oblíbený vtipálek Jaromír Bosák (jinak komentátor fotbalových přenosů), jenž bavil fanoušky takovými kalibry, jako „Kadlec vzal míč Vidličkovi a ten ho zato vzal na vidličku“ (chtěl říct, že ho Vidlička fauloval) či odpovědí na postřeh svého hosta o tom, že Tepličtí byli v pokutovém území Sparty ve druhém poločase jen jednou, vtipnou k popukání – „Asi nemají víza“.
Však je Bosák pro svůj neodolatelný humor mezi fotbalovými fanoušky patřičně oblíben a však také většinu času, který je mu jako komentátorovi svěřen, promarní vymýšlením podobných duchaplností.
Baník Ostrava, který remizoval v Příbrami (a o titul tím přišel), si stěžoval na výkon rozhodčího. Po právu, Sparta si tyto věci vždycky ohlídá na všech frontách, takže se dalo očekávat, že do Příbrami přijede pískat nějaký zkorumpovaný jouda. Faktem ale je, že kdyby v minulých kolech Baník nedostával pitomé branky, mohl být mistrem dávno před tímto zápasem.
Jak ale bylo řečeno, Spartě se sluší pogratulovat. V evropských pohárech sice moc dlouho nevydrží, ale alespoň se její hráči podívají mimo republiku a přivezou si do svých dětských pokojíků krásný barevný dres od hráčů nějakých silných celků z Ázerbájdžánu nebo Kosova.

Neobyčejně statečný Mirek

Ve včerejších večerních Otázkách Václava Moravce Speciál z Kladna mi poněkolikáté vyrazil dech Miroslav Kalousek, který momentálně hýbe drátky strany TOP 09. Když se ho Moravec zeptal, proč byl v roce 2006 ochoten vejít jako předseda KDU-ČSL do koalice s ČSSD a komunisty, odpověděl nejistě a naprosto nečekaně.
Než by si nasypal popel na hlavu a raději držel rty ve vzájemném celoplošném styku, prohlásil, že tímto svým obětavým a odvážným činem, kvůli kterému ho bezprostředně poté „černoprdelníci“ vykopli z postu předsedy (a on jim to zjevně nikdy neodpustil), chtěl zabránit ještě horším variantám vlády. Neobyčejně statečný Mirek jinými slovy nasadil svou kariéru, čest a vše co měl, domluvil se s komunisty na koalici a šel to říct před televizní kamery, protože věděl, že všichni budou proti a on tím zabrání něčemu tak hroznému, jako je účast komunistů ve vládě. A ztracené místo předsedy? Čert ho vem. On si vždycky nějaké dobré místo najde.
Během Moravcova pořadu pak o divákovi, který jej slovně napadl, nepřímo řekl, že je póvl, což je slovník, který zřejmě používá vzhledem k oponentům běžně.
Přesto mezi póvl sám sestoupil. Před dvěma lety jsem jel tramvají a lehce ovíněný, přesto již tehdy Neobyčejně statečný Mirek se v ní kodrcal s igelitkou v pacce. U Národního divadla nastupoval mladý pár. Když on zvedl oči a Neobyčejně statečného Mirka zmerčil, protočil panenky a upozornil na neblahý úkaz svou přítelkyni. Ona si Kalouska přeměřila také a pak svému příteli řekla: „Vepřový. Jdeme jinam.“ Než se zavřely v celé soupravě dveře, stačili přeběhnout do druhého vozu.
Neobyčejně statečný Mirek nyní hýbe senilním knížetem v čele nové strany, tváří se jako spása vlasti a vsadím se, že knížeti ještě ani neprozradil, jak že se ta jejich sešlost vlastně jmenuje (je ale pravda, že to starého pána stejně nejspíš nezajímá). Speciálně při setkáních s tímto politickým kořenem mám pocit, že je třeba přemluvit Dušana, Zitu, Mínu, Sergeje, druhého Dušana, Kačenu, Prokopa, chlapi z práce a další, aby volili s pamětí, tedy nikoli stranu vystupující jako nová a s knížetem, který se klidně nechá pro potřeby billboardů zrentgenovat (prý to ale není jeho rentgenový snímek), ale program té své sešlosti nezná.
Mimochodem, když jsme u Schwarzenberga, v minulosti kopal už za DEU, ODA, Zelené a teď za Neobyčejně statečného Mirka. Když ho poprosíte, bude jistě rád kandidovat i za vás. A za vás také… A vy tam v Uzbekistánu, za vás také.