Alarm a tyč

Myslel jsem, že je to chytrý nápad. Dnes (v úterý) jsem zase přednášel dětem v Liberci o historii rockové hudby. Abych se vyspal, vyjel jsem do města pod Ještědem už v pondělí večer a ubytoval se v Unihotelu. Za pětikilo pro jednoho, i s televizí. Ale bez snídaně.
Na kutě jsem šel už v jedenáct a těšil se na osm hodin spánku. Jakmile jsem ale zalehl, počaly se místností šířit divné zvuky: škrábání, skřípání, pištění, snad i hluboké dýchání. Několikrát jsem vstal, pokradmu obhlédl terén, ale nic podezřelého (kromě žvýkačky nalepené na nočním stolku) jsem neobjevil.
Kolem půl dvanácté se na ulici vedle hotelu rozhoukal alarm. Trvalo to tři minuty, a po deseti minutách klidu znovu. Vyskočil jsem z postele a začal hubovat. Otevřel jsem okno a nadechl se k volání o pomoc, jenže na ulici nikdo nebyl. Auto si vesele houkalo dál. Až do rána. S desetiminutovými pauzami
Namísto toho, abych se vyspal, jsem druhý den přednášel svým posluchačům ve formě pohříchu žalostné.
V roce 1988 jsme byli s kapelou Nasycen, které jsem dělal něco jako manažera, hrát v Moskvě. Ubytovali nás ve sportovním centru a my spali v našem autobuse, aby nám ho místní nevykradli. Každé ráno ve čtyři hodiny ale pouštěli ve venkovním rozhlase naplno vysílání nějakého prestižního sovětského rádia. Čtvrtý den to nevydržel náš řidič. Vstal, popadl tyč, kterou si za tím účelem v noci nachystal, obešel sportovní středisko a několika přesnými údery vyřadil všechny ampliony z provozu. A byl klid. Škoda že jsme odpoledne odjeli a nevychutnali si pokojné ráno v dalších dnech.
Kdybych měl v libereckém Unihotelu tyč, zachoval bych se jako náš řidič autobusu v Moskvě. Příště ji s sebou beru. S tyčí na alarm, bejby…



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)