Anonymové

Vzhledem ke své práci hudebního publicisty a v tomto případě zejména recenzenta jsem zvyklý dostávat i negativní a rozezlené reakce. V devadesátých letech, kdy ještě nebyl rozšířený internet, mi chodily dopisy. Některé byly podepsané i s adresou pro odpověď, jiné byly už tehdy anonymní. A současně peprné, jejich pisatelé nešetřili škaredými výrazy.
Nyní mi chodí reakce zásadně přes internet, ať už na redakční mail v Právu nebo díky těmto stránkám i na můj osobní. Drtivá většina reakcí je ale anonymních. Ne že by byly všechny agresivní nebo přímo vulgární, ale pisatelé je prostě nepodepíšou.
Na tuhle hru nepřistupuju. Dnes jsem sice udělal výjimku a na jeden anonymní mail odpověděl. Jinak to ale nedělám. Dokonce si šetřím nervy tím, že jakmile při prvním pohledu na mail nenajdu jméno nebo případně mailovou adresu s jasným odesilatelem (neberu tedy „spolek trpaslíků“, „nejapný blb“ nebo „honák neoblomný“.volny.cz a podobně), okamžitě jej mažu, aniž bych se zabýval jeho obsahem.
Anonymové jsou vesměs politováníhodní lidé. Už jen pro svou potřebu psát anonymní vzkazy. V redakci jednoho zpravodajského serveru měli problém s anonymem, který psal maily ryze rasistické, protiromské. Přes IP adresu se tomu pisateli dostali na kobylku a jeden z šéfů serveru se za ním vypravil osobně. Jaké bylo jeho překvapení, když se ocitl v kanceláři šéfa jednoho z prestižních českých podniků. Kravaťáka, který se na veřejnosti či při svých vystoupeních v televizi tvářil jako docela milý hoch. Stačilo mu prý říct, aby s tím přestal, a on skutečně přestal.
V jednom anonymu, který mi onehdy přišel, stálo: „Nepodepisuju se, ale potkáváme se denně kolem poledne na Synkáči.“ Nikdy jsem se nesnažil zjistit, s kým jsem se na tom náměstí v Nuslích potkával, protože mi to nestálo zato.
V jiném anonymu zase bylo: „Abys to měl jednodušší. Jmenuji se Honza a v příjmení mám sedm písmen. A je tam A i E. Stejně na to ale nepřijdeš. Protože Honza možná nejsem.“
Mám známého, který si koupil mobilní telefon a z něho posílal jen anonymní zprávy. Nebylo jich prý mnoho, tak čtyři do roka, když ho někdo opravdu namíchl. Ale měl na to speciální přístroj.
Později jsem ho potkal a na jeho koníčka se zeptal. Odpověděl mi provinile: „Ty vole, skončil jsem s tím. Já si jednou poslal zprávu sám sobě, schválně, abych viděl, jaký to je. No a bylo to hrozný. Seru na to, nechci je zabít, člověče.“



Komentáře [ 1 ]

  • Honza .A....E. napsal:

    Tak to jsem mohl být já! Ale nebyl, no :-))

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)