Dacan

Co si budeme povídat, po hudební scéně pobíhá spousta náfuků a pitomců, kteří si pletou svou slávu se svatořečením. Někteří z nich jsou dacani, nepoužitelní aroganti, kterým jedna relativně slavná písnička stačí k tomu, aby o sobě měli mínění vyšší než vysoké. Lídrem takových dacanů se pro mě stal americký zpěvák Sean Kingston, který milostivě poskytl rozhovor před dvěma lety na Sázavafestu.
Ve svém dacanství porazil o koňskou délku i Ozzyho Osbourna, a to je výkon zatraceně brilantní. Ozzy je totiž moc dobrý dacan. Radost českého žurnalisty z přitakání k emailovému rozhovoru před lety zhatil tím, že na zaslané otázky odpověděl jednoslovně a na jedné další tiskové konferenci se svým nejapným buranským vtípkům smál tak upřímně, až ho z toho málem trefil šlak.
Kingston ale byl větší „borec“. A nepotřeboval k tomu elektronickou poštu ani tiskovou konferenci. Vyřídil to osobně.
Seděl tehdy rozvalený v šatně v nizoučkém křesle, packy mu odpočívaly na stehnech a na uvítanou neznatelně nastavil dlaň, abyste mu do jejího chladu vsunuli svou žhavou a ucítili něco jako předposlední záškub lekající ryby. Slovní eskamotérství následovalo.
Otázka: Prý budete spolupracovat s Timbalandem.
Odpověď: Příští deska.
Otázka: Už jste něco napsali?
Odpověď: Příští týden.
Otázka: Vzpomínáte na své dětství na Jamajce?
Odpověď: Moc ne.
Otázka: Jak to?
Odpověď: Je to dávno.
Na osmnáctiletého hocha nečekaná zrada paměti.
V podobném duchu rozhovor doklopýtal k sedmému dotazu, po kterém nad ním náš novinářský tým rezolutně zlomil hůl. Druhé stisknutí mrtvé ryby se dalo přežít, jelikož bylo na rozloučenou. Nechtělo se ale věřit, že Sean pak na pódiu rapoval, zpíval, zvedal ruce nad hlavu a chodil.
Dodnes mám podezření, že to byl dvojník.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)