Horizon

Myslel jsem, že je to chytrý nápad. Dnes (v úterý) jsem zase přednášel dětem v Liberci o historii rockové hudby. Abych se vyspal, vyjel jsem do města pod Ještědem už v pondělí večer a ubytoval se v Unihotelu. Za pětikilo pro jednoho, i s televizí. Ale bez snídaně.
Na kutě jsem šel už v jedenáct a těšil se na osm hodin spánku. Jakmile jsem ale zalehl, počaly se místností šířit divné zvuky: škrábání, skřípání, pištění, snad i hluboké dýchání. Několikrát jsem vstal, pokradmu obhlédl terén, ale nic podezřelého (kromě žvýkačky nalepené na nočním stolku) jsem neobjevil.
Kolem půl dvanácté se na ulici vedle hotelu rozhoukal alarm. Trvalo to tři minuty, a po deseti minutách klidu znovu. Vyskočil jsem z postele a začal hubovat. Otevřel jsem okno a nadechl se k volání o pomoc, jenže na ulici nikdo nebyl. Auto si vesele houkalo dál. Až do rána. S desetiminutovými pauzami
Namísto toho, abych se vyspal, jsem druhý den přednášel svým posluchačům ve formě pohříchu žalostné.
V roce 1988 jsme byli s kapelou Nasycen, které jsem dělal něco jako manažera, hrát v Moskvě. Ubytovali nás ve sportovním centru a my spali v našem autobuse, aby nám ho místní nevykradli. Každé ráno ve čtyři hodiny ale pouštěli ve venkovním rozhlase naplno vysílání nějakého prestižního sovětského rádia. Čtvrtý den to nevydržel náš řidič. Vstal, popadl tyč, kterou si za tím účelem v noci nachystal, obešel sportovní středisko a několika přesnými údery vyřadil všechny ampliony z provozu. A byl klid. Škoda že jsme odpoledne odjeli a nevychutnali si pokojné ráno v dalších dnech.
Kdybych měl v libereckém Unihotelu tyč, zachoval bych se jako náš řidič autobusu v Moskvě. Příště ji s sebou beru. S tyčí na alarm, bejby…

Britští vědci v únoru prohlásili, že G-bod, magické místo na ženském těle, je mýtus a neexistuje. Francouzi se proti tomu ihned ohradili, vždyť tamní muži ono nejerotogennější ženino místo využívali stovky let a nikdy si nevšimli, že by nebylo. Upřímně se zlobili i Laponci, ovšem já zůstávám v klidu. Znám totiž zákony byznysu.
Když farmaceutický průmysl potřebuje prodat přebytek vakcíny proti škytavce, dobře zaplatí nějakou vědeckou chátru, která pak zato vydá zprávu, že škytavka je horší než lepra a od pondělka bude zabíjet. Svět se zhrozí a nechá se očkovat.
Když vakcína dojde, tatáž farmaceutická firma zaplatí jinou partu zkorumpovaných vědců, která vydá prohlášení, že škytavka je v pohodě, ale horší je koktání, které zabíjí drastičtěji než škytavka, a to od neděle. Svět na sebe vyplácá podělané vakcíny proti koktání (složení voda, mouka a vitamín B) a bude se děsit další zprávy.
Když vyjde v médiích informace, že nejlepší pokrývka hlavy do parného léta je těsná pryžová helma, jež navíc zabraňuje stárnutí, vezměte jed na to, že tento výzkum zaplatila firma, která pryžové helmy vyrábí.
S G-bodem se to má podobně. Britští vědci nepochybně dostali za poplašnou zprávu dobře zaplaceno a zrušili svým výrokem místo, které povětšinou ženy měly a fungovalo. Očekávejme nyní, že nějaká – nejspíš čínská – společnost začne v horizontu čtyř měsíců G-bod vyrábět. Bude přirozeně z pryže, do ženského těla jej bude možné voperovat za sto tisíc korun a bude-li jej chtít muž, lékaři mu ho klidně voperují také, třeba do zadní části těla, do kapsy či na zvonek u dveří – prostě kam bude chtít. Za sto tisíc, samozřejmě.
Podle současné světové situace je pravděpodobné, že nový G-bod bude velmi příznivě působit proti popílku z islandské sopky, jeho česká verze pak přemluví bábu i dědka, ochrání vyplašenou mládež proti Paroubkovi a bude s ním volný vstup na koncert Lady Gaga.
Až se zjistí, že po pěti letech po něm pacientům a pacientkám naroste v oblasti sleziny kostěnný hrb, jiná britská vědecká parta prohlásí, že G-bod už zase je, jenom o dva milimetry níž, než se myslelo. A ten umělý se začne za sto tisíc odstraňovat…

Byly mi čtyři roky, když se před naším domem začala stavět barikáda a všichni nosili dlažební kostky. Nemohl jsem přece dělat nic jiného, než si stoupnout do řady a podávat ty kostky dál. Potom jsem se prodral přímo k barikádě a díry, které tam ostatní nepozorní nechali, jsem zacelil vlastními plyšovými hračkami a tenisovými míčky, aby kulky nemohly dál. Ukázalo se, že to bylo pro osvobození Prahy rozhodující.
Byl jsem to také já, kdo klacíkem shazoval Němce z tanků a svazoval jim ruce konopným provazem. Byl jsem to já, kdo přišel s nápadem, že bychom osvoboditelům ze Sovětského svazu mohli oškubat ze stromů bez, abychom nemuseli dávat nic ze svého.
V osmačtyřicátém jsem v únoru na Staroměstském náměstí házel shnilé brambory na Klementa Gottwalda. Kolikrát já vám ho trefil, jednou se dokonce skácel k zemi a svůj projev přerušil. Je trestuhodné, že historici na mé vrhy nevzpomínají a snaží se je národu utajit. Bylo mi tenkrát necelých sedm. Slízl jsem za to hodně pohlavků. Moc to bolelo. Moc.
Rok poté jsem si nechal narůst knírek a šediny, abych vypadal starší, a založil jsem první protikomunistickou organizaci v Československu. Byl jsem v ní sám, ostatní se samozřejmě báli. Záhy jsem sestrojil několik rušiček a rušil jimi vysílání státního rozhlasu. Bojoval jsem jako lev.
V osmašedesátém jsem si lehl pod sovětský tank. Syčáci mě ale objeli, a tak jsem vstal, popoběhl a lehl si mu do cesty podruhé. To je naštvalo, vylezli vojáci a vynadali mi. Utekl jsem, ale dokážete si představit, jak jsem si v duchu od plic zanadával. Poprvé jsem tenkrát na protest zvedl prostředníček. Měl jsem ho pod košilí, ale kus byl vidět.
Potom jsem si lehal pod tank skoro každý den. Zejména na Smíchově. Léhávali jsme tam s jinými chlapci a všichni jsme snili o svobodě. Jednou jsem se na protest proti okupaci chtěl zapálit. Naštěstí jsem si to včas rozmluvil, protože benzín byl drahý a navíc mi přišla nabídka, abych letěl do vesmíru. Měl jsem už připravený protisovětský projev, který v kosmu v přímém přenosu přednesu. V den odletu mě ale štípla vosa a já musel zůstat s opuchlým malíčkem doma. Letěl Remek.
Revoluce v devětaosmdesátém byla vlastně celá v mé režii. Přestrojil jsem se za příslušníka bezpečnosti, vzal si obušek a jako falešný policista jsem na Národní třídě v Praze tloukl bolševické bezpečnostní složky do zad jako o život. Vyšlo to. Mou zásluhou jsme vyhráli. Inicioval jsem pak vznik všech politických stran u nás, nakopl ekonomiku a zjistil, že všechno vím, takže mohu klidně poučovat druhé.
Složil jsem také písničku s názvem „Já jsem já, a kdo jsi ty, falešný falešníku“. Prodal jsem třicet milionů desek, na kterých byla. Přesto je to vzácný exemplář a jsem přesvědčen, že ji doma nikdo nemá. Byl to hit.
Ještě že jsem se narodil.

Myslím si, že každý by měl mít svého bezdomovce. Já takového měl. Měl. Bohužel jsem ho neviděl možná rok a nemám z toho dobrý pocit.
Původně to byl soused. V devadesátých letech žil hned v bytě vedle mě a se svou družkou se starali o mé rozptýlení. Často mě ze spánku vytrhly nárazy hrníčků a talířů na zeď, u které jsem na druhé straně spal. Doprovázel to jekot a sprška vulgarismů, z nichž některé jsem si zapamatoval a občas je používám.
Můj bezdomovec byl muzikant – asi proto jsem ho měl rád. Skládal písničky, zpíval je s kytarou a kdybych jej měl hodnotit, dostal by za ně tak jednu hvězdičku z pěti, což je nejméně. Prodal mi za padesát korun své cédéčko, pak druhé a třetí. Prý abych si je pouštěl. Pak mě přes zeď hlídal, jestli tak činím, a občas mi při setkání na chodbě vyčetl, že si pořád pouštím něco jiného a své pecky ode mě neslyší. Hrál jsem je pak asi dva týdny v kuse, a pořádně nahlas. Od té doby se tvářil spokojeně.
Jednou stál za mými dveřmi s obrovským mixážním pultem. Prý jestli ho nechci za dvě stovky koupit. Asi jsem udělal chybu, že jsem tu věc v hodnotě dobrých dvaceti tisíc nekoupil. O týden později se ozvala rána a na dvorečku ležel milý mixážní pult pohozený na zemi. Předcházela tomu hádka souseda s partnerkou, při které létalo vzduchem dost předmětů – lehkých i těžkých. Naštěstí bydleli v přízemí, takže se mixážní pult jenom potloukl. Asi měsíc poté jsem jej ale našel rozkopaný u popelnic.
Když mé sousedce udělal dvě děti, rozešli se. On skončil na ulici, ona dopadla ještě hůř. Ze souseda se stal bezdomovec, který si ke mně často chodil pro peníze. Chtěl pokaždé dvě stovky, jako by ta částka pro něho byla životně důležitá. Nejraději si pro peníze chodil v pět ráno, k mé neradosti. Když jsem jej upozornil, že v tu dobu obvykle spím, změnil zvyky a pro drobné (jak říkal) chodil v jednu v noci. Ne že by to bylo lepší, ale dalo se to vydržet.
Hrával na kytaru na Můstku, často jsem ho tam potkával. Loni ale zmizel. Paní domácí říkala, že prý asi zemřel na AIDS. Těžko říct. Každopádně už asi rok není a já mám pocit, že odešla jedna ze součástí mého bytí.

Je to venku. Hlavní hvězdou letošního festivalu Rock for People jsou Muse. Pořadatelé to v neděli uvedli na svých internetových stránkách a také na nějakých diskusních fórech. Do předpokládaného zveřejnění jména v pondělí to nevydrželi. Není divu.
Když mi to v pátek na Majálesu Michal Thomes prozradil, dodal perličku. Jakmile se den předtím dozvěděl, že účast Muse je potvrzena, tři hodiny prý nespal (stalo se to v noci) a přemýšlel, jestli je to dobře. Muse jsou totiž nepředstavitelně drahá kapela. Nevím přesně, kolik jejich koncert na festivalu stojí, ale mohu odhadovat, že to bude tak kolem pěti milionů korun v přepočtu. Spíš víc.
Obsazení letošního Rock for People je z mého pohledu výtečné. Těším se a přeju pořadatelům, aby to zvládli – především finančně. Jinými slovy jim přeju, abyste přišli.

V pátek 30. dubna jsem byl na pražském Majálesu ve Stromovce. Bezmála dvacet tisíc lidí, naříkající lokači piva, kterým u jejich božských píp stály nekonečné fronty, Kuko z Horkýže slíže s parukou proto, že si zamiloval pokrývky hlavy, a také zpráva, která mě dostala do příjemného šoku.
Oslovil mě televizní štáb festivalu Rock for People, jestli bych mu něco mohl říct na kameru. Jsa přesvědčen, že půjde o klasické hodnocení celé akce a pozvánku pro diváky, jsem přitakal a počkal, až se vyjádří Prochajda z Divokýho Billa, kterého štáb oslovil přede mnou.
Pak jsem nastoupil a otázka zněla: „Co říkáš na … jako hvězdu letošního Rock for People?“
„Cože?“
Otázku mi zopakovali a o mě se samým překvapením pokoušely mrákoty. Jedna z nejlepších kapel světa přijede na Rock for People! Skupina, která nikoho neurazí a všechny nadchne. Ufff…
Slíbil jsem nicméně, že neprozradím její jméno, neboť oficiálně bude zveřejněno až v pondělí. Slib musím splnit, byť bych se o to jméno nejraději podělil se všemi lidmi, kteří tu noc stáli na zastávce u Anděla v Praze, čekali na noční tramvaj a bylo jim dočista jedno, kdo bude na Rock for People zářit.
Napadlo mě ale, že bych tímto signálem mohl někomu nasadit jedovatého brouka do hlavy. Aby to měl snazší, nabízím tři nápovědy. Jejich vyřešení s největší pravděpodobností povede k odhalení toho jména. Nuže…
1. Členové této kapely se nikdy nemohli setkat s kosmonautem Jurijem Gagarinem, neboť ten zemřel 27. března 1968 a oni ještě nebyli na světě.
2. Jméno českého kosmonauta Vladimíra Remka by jim ale něco říct mohlo.
3. Ani jeden ze členů té kapely není z Kazachstánu.
Teď už pravděpodobně víte. Gratuluji. Nikde to ale, prosím, do pondělí 3. května nezveřejňujte.