Vzpomínky starého ješity

Byly mi čtyři roky, když se před naším domem začala stavět barikáda a všichni nosili dlažební kostky. Nemohl jsem přece dělat nic jiného, než si stoupnout do řady a podávat ty kostky dál. Potom jsem se prodral přímo k barikádě a díry, které tam ostatní nepozorní nechali, jsem zacelil vlastními plyšovými hračkami a tenisovými míčky, aby kulky nemohly dál. Ukázalo se, že to bylo pro osvobození Prahy rozhodující.
Byl jsem to také já, kdo klacíkem shazoval Němce z tanků a svazoval jim ruce konopným provazem. Byl jsem to já, kdo přišel s nápadem, že bychom osvoboditelům ze Sovětského svazu mohli oškubat ze stromů bez, abychom nemuseli dávat nic ze svého.
V osmačtyřicátém jsem v únoru na Staroměstském náměstí házel shnilé brambory na Klementa Gottwalda. Kolikrát já vám ho trefil, jednou se dokonce skácel k zemi a svůj projev přerušil. Je trestuhodné, že historici na mé vrhy nevzpomínají a snaží se je národu utajit. Bylo mi tenkrát necelých sedm. Slízl jsem za to hodně pohlavků. Moc to bolelo. Moc.
Rok poté jsem si nechal narůst knírek a šediny, abych vypadal starší, a založil jsem první protikomunistickou organizaci v Československu. Byl jsem v ní sám, ostatní se samozřejmě báli. Záhy jsem sestrojil několik rušiček a rušil jimi vysílání státního rozhlasu. Bojoval jsem jako lev.
V osmašedesátém jsem si lehl pod sovětský tank. Syčáci mě ale objeli, a tak jsem vstal, popoběhl a lehl si mu do cesty podruhé. To je naštvalo, vylezli vojáci a vynadali mi. Utekl jsem, ale dokážete si představit, jak jsem si v duchu od plic zanadával. Poprvé jsem tenkrát na protest zvedl prostředníček. Měl jsem ho pod košilí, ale kus byl vidět.
Potom jsem si lehal pod tank skoro každý den. Zejména na Smíchově. Léhávali jsme tam s jinými chlapci a všichni jsme snili o svobodě. Jednou jsem se na protest proti okupaci chtěl zapálit. Naštěstí jsem si to včas rozmluvil, protože benzín byl drahý a navíc mi přišla nabídka, abych letěl do vesmíru. Měl jsem už připravený protisovětský projev, který v kosmu v přímém přenosu přednesu. V den odletu mě ale štípla vosa a já musel zůstat s opuchlým malíčkem doma. Letěl Remek.
Revoluce v devětaosmdesátém byla vlastně celá v mé režii. Přestrojil jsem se za příslušníka bezpečnosti, vzal si obušek a jako falešný policista jsem na Národní třídě v Praze tloukl bolševické bezpečnostní složky do zad jako o život. Vyšlo to. Mou zásluhou jsme vyhráli. Inicioval jsem pak vznik všech politických stran u nás, nakopl ekonomiku a zjistil, že všechno vím, takže mohu klidně poučovat druhé.
Složil jsem také písničku s názvem „Já jsem já, a kdo jsi ty, falešný falešníku“. Prodal jsem třicet milionů desek, na kterých byla. Přesto je to vzácný exemplář a jsem přesvědčen, že ji doma nikdo nemá. Byl to hit.
Ještě že jsem se narodil.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)