Chtěl jsem psát…

Chtěl jsem psát o jedné hluboké nepříjemnosti na úterním koncertu Green Day v Praze na Výstavišti, ale nebudu. V podstatě je to malichernost a ohleduplnost mi velí nezabývat se jí. Ačkoliv… ona to ale zase taková malichernost nebyla. Ale nebudu vás tím obtěžovat.
Chtěl jsem totiž psát o jednom buranském nápadu, který mi zmíněný koncert tak trochu zkazil. Chtěl jsem psát o tom, jak kdosi v úmorném vedru úterního večera již během předkapely Billy Talent přišel s okresním nápadem, že vezme hadici a upocené tisícovky lidí postříká vodou.
Budiž, slunce v tu dobu ještě pražilo, a tak kdyby Trdlo se stříkačkou v ruce necílil i mezi lid, který si jako úkryt před slunkem vybral stín, mohlo to být pro potřebné hezky osvěžující. Jeho výkon mu jistě měli za protivný i ti, kterým tato nenahlášená sprcha smyla z obličeje líčení, jímž měli připomenout a přivítat Billyho Joe Armstronga z Green Day.
Když pak další (možná tentýž) Vemeno z hasičské chasy vodních nadrženců nacákal tekutinu odkudsi z Vltavy na ještě mokré lidi o něco později, bylo to jakž takž stravitelné, byť jsem přesvědčen, že by se mě měl Vemeno zeptat, jestli mě postříkat může. Chtít to ale konkrétně po něm by bylo jako nutit fenku dobrmana snést kropenaté vejce. Prostě marná snaha.
Chtěl jsem psát i o tom, že když už slunce zapadlo, konkrétní Kretén od hasičů vzal svou oblíbenou stříkačku a cákal mezi lidi, bavící se už výhradně koncertem Green Day, vodu s takovou vervou, že mu málem ten upřímný škleb pablba a plošílence po zavrženíhodném aktu v obličeji zůstal.
Jelikož zjevně nenavštěvoval byť jeden jediný stupeň jakékoli školy, nevěděl, že slunce je ta obrovská žhavá koule na obloze a ne prst, kterým se v jednom kuse ďoube v nose. Svůj zatracenej prst ještě krátce před devátou zahlédl, slunce ale už vidět nemohl, protože bylo prostě v hajzlu!! Přesto tenhle důsledek žalostného nedopatření mnoha lidí stříkal vodu do davu, který pak zůstal povětšinou mokrý až do půl jedenácté, kdy koncert skončil, jelikož ve tmě a bez slunka se voda vypařuje pomalu.
Rozhodl jsem se ale, že o tom psát nebudu, protože mi to nestojí zato.

P.S.: Chci ale napsat, že mimořádný padouch je německý fotbalový brankář Manuel Neuer (pamatujte si to jméno!), který dostal v nedělním zápase s Anglií od Lamparda regulérní gól a rozhodčím, který jej nezahlédli a neuznali, to nenahlásil. V tisku o den později řekl, že věděl, že to gól byl, přesto rychle rozehrál, aby sudím nedal možnost o jejich špatném rozhodnutí pochybovat. Kdyby přiznal, že padl gól, byl by frajer, hrdina a sympaťák. Takhle je bastard, který nehraje fair play. Rozhodčí (a lidi vůbec) někdy chyby dělají. Úmorní bastardi jim je přišijou na doživotí.

Vtip od Izziho

I druhý den mého pracovního pobytu na třineckém festivalu Noc plná hvězd přinesl zdařilý fór. Tentokrát mi jej přednesl s nádherným moravským přízvukem Izzi, zpěvák a kytarista kapely Doga. Zde je:
Pan Novák jde na operaci slepého střeva a primář mu před zásahem říká: „Nebojte se, pane Nováku, nic to není. Bude to hotové během deseti minut a na břiše vám zůstane malinkatá jizva, spíš jen takový bodík. Ale měl bych k vám jednu prosbičku. Nevadilo by vám, kdybych s sebou vzal na sál mladé mediky, aby mohli tu operaci sledovat a něco se přiučit?“
„Nevadí, pane primáři. Jen aby to dobře dopadlo,“ na to pan Novák.
„Spolehněte se,“ uklidní ho primář.
Po operaci se pan Novák vzbudí a kouká – na břiše opravdu malá jizva, ale navíc noha v píči (teď cituji Izziho, znamená to, že Novák neměl nohu). Vyděsí se, zavolá primáře a křičí na něho: „ Pane primáři, kurva, říkal jste, že mi po té operaci zbude jen malinkatá jizvička, a místo toho noha v píči.“
Pan primář se usměje a říká: „To máte tak, pane Nováku. Mladým medikům se operace slepého střeva velmi líbila a tak dlouho tleskali, že jsem pro velký úspěch něco málo přidal.“

Vtip od Horkýže slíže

Na festivalu Noc plná hvězd v Třinci jsem se setkal s přáteli ze skupiny Horkýže slíže. Než jsem je jako konferenciér uvedl, kladl mi zpěvák a baskytarista Kuko na srdce, abych určitě řekl, že přichází trapná kapela. V rozhovoru, který jsem s ním později vedl, mi vysvětlil, že se při koncertech snaží přimět své fanoušky, aby jim nadávali. Jedině tak je prý nerozhodí, když jim jiní budou spílat opravdu. Mimochodem: Kuko shodil patnáct kilo. Šel ze sta na pětaosmdesát.Dobrovolně a cíleně.
Kytarista Mário mi pak řekl vtip. Tady je:
Chlap sedí v hospodě s jiným a vypráví mu, jak sledoval svou manželku, o které byl přesvědčen, že je mu nevěrná.
„Řekl jsem, že odcházím do práce. Rozloučil jsem se když byla v koupelně, bouchl jsem dveřma, ale neodešel jsem. Potichu jsem si vlezl do ložnice do skříně a čekal,“ říká chlap.
„A co se dělo?“ zeptal se druhý.
„Jak jsem si myslel. Poslala pár esemesek a za chvíli u nás byl soused. Hned šel do ložnice a já ze skříně viděl, jak se svlíká, lehá si do naší postele a chystá se na mou ženu. Za chvíli k němu přišla, svlíkla se taky a já viděl tu její celulitidu, tučný břicho, který se klepalo nad jejíma obrovskýma kalhotkama, tuk na stehnech, nechutně velký prsa…“
„No a dál?“ pobídne ho druhý.
„Pak na sebe vlezli a já viděl svou ženu, jak se jí ukrutně natřásaj špeky, jak je to nechutný a jak se při tom potí.“
„A cos udělal?“
„Člověče, já se tak styděl…“

Ozzyho stopy

Vychází nová deska Ozzyho Osbourna, jmenuje se Scream, je tvrdá a kvílivě odzpívaná. V jednadevadesátém roce jsme seděli s kamarády před pražskou Lucernou, poslouchali z kazeťáku nové Ozzyho album No More Tears a hodnotili každičké slovo a každičký akord, které jsme zaslechli. Tentokrát se nic takového nedělo. Doba je jiná a Ozzy už také není taková senzace, jaká pro tuzemce byl těsně po revoluci.
Jeho stopa v mém životě je nicméně hluboká. Byl jsem při tom, když poskytl nejstručnější rozhovor, jaký jsem kdy viděl. Odpovídal na mailové otázky, my mu jich poslali asi dvacet a on ke každé utrousil slovo, maximálně dvě.
Později sezval české novináře na tiskovou konferenci do jakéhosi hotelu v centru Prahy. Měl zpoždění, čekalo na něho asi sto pisálků i nepisálků, dlouho to vypadalo, že nepřijde, ale najednou se ozval cinkot a praskot a Ozzy byl mezi námi. Usměvavý, vstřícný a strašidelně rozklepaný. Drogy a chlast mu způsobily kostitřas, praskot vyluzovaly churavé klouby. Na otázky odpovídal věcně, ale bohužel nebyl slyšet. Jeho ukňouraný hlas se ztrácel v cinkotu zlatých a stříbrných přívěšků, které měl na hrudi, krku i rukou a které díky onomu kostitřasu rozehrály pravý koncert.
Pak jsem ho zastihl ještě v hotelu. Pusu měl od uchu k uchu a v patách mu běžel jakýsi manažer, jenž neustále něco řešil. Ozzy na každou otázku odpověděl citoslovcem. Manažer: „Paranoid zpívat nebudeme.“ Ozzy: „Uoumpph.“ Manažer: „MTV nechce vysílat tvůj poslední klip.“ Ozzy: „Chrrzstgnb.“ Manažer: „Přijede ti žena.“ Ozzy: „Bzjjklnřž.“ Manažer: „Pozdravuje tě dcera, psala mi esemesku.“ Ozzy: „Httsaegrď.“
Prostě ve mně zanechal hodně hluboké stopy.

Proč nezvolit českou cestu?

Dozvěděl jsem se, že kdesi na Facebooku kdosi položil otázku, proč v Jihoafrické republice hrají na vuvuzelových koncertech fotbal. Ta poznámka se týká mistrovství světa v kopané a pobavila mě. Párkrát jsem se na ulici přistihl, jak se nad ní mimoděk usmívám.
Šampionát samozřejmě sleduju. Nejvíce mě zatím zaskočila trestuhodná všeobecná neznalost tzv. české cesty, kterou naši fotbalisté-hrdinové před časem začali úspěšně léčit své pracovní neduhy, tedy neschopnost vítězit a probojovat se třeba na takový šampionát, jak je mistrovství světa.
Například francouzským fotbalistům, kteří na turnaji jsou, se od první chvíle vyloženě nedaří. Ponechme stranou, že je Bůh trestá za to, že na šampionát postoupili díky rukou vstřelenému gólu oblíbeného fotbalisty Henryho, jenž se k němu samozřejmě nepřiznal a rozhodčí uznal jeho smeč jako regulérní branku, neboť právě snil o české cestě a mhouřil při tom oči.
Z francouzského mužstva byl včera za mizerné výkony vyhozen hráč Nicolas Anelka, zbytek fotbalistů na protest neabsolvoval trénink, mančaft je rozhádaný, pořád mele cosi o zrádcích uvnitř, šijí do něho fanoušci i francouzský tisk a trenér Domenech je regulérně na odpis.
Kdyby ale byli reprezentanti země galského kohouta co k čemu, řešili by neúspěchy tak, jako čeští hráči loni v dubnu, když doma prohráli se Slovenskem. Po utkání si dali rychlou sprchu, cákli na sebe drahé parfémy, teatrálně zamáčkli slzu i ostudu z nečekaného selhání a briskně vyrazili do putyky. Baroš, Fenin, Ujfaluši, Matějovský, Svěrkoš a další si dali pořádně do nosu, nezbeda Kováč tradičně močil na fasádu a eskortní služba pak některým z nich přivezla exkluzivní pražskou děvku, které se už postaraly o to, aby ze sportovce smutek definitivně setřásly. Některé ze šlápot později stejně exkluzivně vyzvonily informace o prosouložené noci českému bulváru, což učinily ze zásady, neboť vždy jdou s tím, kdo zrovna platí.
Francouzi jsou v porovnání s Čechy břídilové. Řeší problém mezi sebou, nezvou si prostitutky a nechlastají. A vůbec… kdyby vyšli tzv. českou cestou již dříve, nemuseli se do Jihoafrické republiky vůbec trmácet a neřešili by teď své trable za asistence médií a světel reflektorů z celého světa.

Těžký život dobrovolníka

Dobrovolník u stanice metra Anděl v Praze na Smíchově vybíral peníze od kolemjdoucích na pomoc pomočujícím se koktavým dětem nebo tak něco (on tam totiž pořád někdo na něco vybírá). Přistoupil k seriózně vyhlížejícímu mladému muži v mých letech a zeptal se ho tím nejnemožnějším tónem: „Šéfíku, neměl byste nějakou kačku?“
Muž si ho změřil pohledem a povídá: „Kačku mám, podívejte.“ Vytáhl z kapsy minci. „A mám i búra a našel bych určitě také pětku…“
„Tak to byste mohl…,“ zajásal dobrovolník.
„Mohl bych sáhnout do peněženky a vytáhnout kilo. Nebo pětikilo a možná i litr. A taky bych mohl zajít do bankomatu a vybrat desítku, dvacítku nebo mega. To všechno bych mohl, to všechno mám.“
„Ano?“ sklapla překvapenému dobrovolníkovi čelist.
„Jenže na to všechno já kašlu. Možná mě zato Bůh potrestá, ale vy jste dneska osmý, kdo po mně něco chce. Ještě od vás přijde jeden a vytáhnu revolver, který mám taky,“ uzavřel seriózně vyhlížející mladý muž debatu.
Dobrovolník dvěma úskoky vyklidil pozici.

Revize silvestrovského snu

Pár dnů před loňským posledním dnem jsem měl sen. Byl živější než živý. Promítl se mi v něm rok 2010 v pop music. Ve světě i u nás. Hodil bych ho za hlavu, ale napadlo mě tenkrát, že kdyby se některé ty věci přece jenom staly, nerad bych si nechal ujít titul vizionáře.
Teď je téměř polovina roku za námi a soudím, že je třeba provést malou revizi. Nejprve ale ten sen…
Už v únoru se měl na scéně objevit Michael Jackson. Živý a zdravý. Mělo se ukázat, že jeho loňská smrt byla kamufláž, jejímž prostřednictvím si chtěl vyzkoušet hledačské schopnosti svého okolí a policie. Padesátiletý vášnivý milovník hry na schovávanou se osudný červnový den skryl do sklepa, kde bravurně splynul s šedými zdmi. Namísto sebe položil v pokoji na lůžko dvojníka, gumového paňácu, jehož si před lety nechal vyrobit u Mr. Ballse. Několik let jej pilně učil předstírat smrt.
Hlavu popelem si měl posléze posypat především koroner, který loni zpěváka pitval. Měl přiznat, že vycházel z toho, že Jacksonovo tělo bylo během života nesčetněkrát upravováno a tudíž mu pryž nebyla podezřelá. Slibované londýnské koncerty ale Jackson absolvovat neměl. Podle mého snu měl dát přednost turné po amerických základních školách a chlapeckých internátech s talk show nazvanou Čapni už ten mikrofon, chlapče!
Madonna měla v březnu svému týmu navrhnout, že by se její nová deska mohla jmenovat S Madonnou v posteli 2. Naštěstí jí to měla rozmluvit Britney Spears, která dostala stejný nápad a chtěla ho uzmout pro sebe. Tradiční letní návštěva Madonny v Malawi dopadne dobře – adoptuje slona a dá mu jméno Madonn.
Karel Gott měl v dubnu s úsměvem oznámit, že se loni spletl a sedmdesátiny oslaví teprve letos. Bulvár měl ale zjistit, že je za tím fakt, že se mu loňský mejdan v O2 Areně líbil a rád by si jej zopakoval. Na konci roku při ceremoniálu Český slavík pak dlouhodobě přesluhující předseda vlády Jan Fischer přečte, že vítězem v kategorii zpěváků je opět Gott. Ten v proslovu uvede, že si k sedmdesátinám nemohl přát lepší dárek. Publikum mu na ten fórek tentokrát nenaletí.
Loni rozhádaní Golden Kids, tedy Marta Kubišová, Helena Vondráčková a Václav Neckář, vyrazí na podzim na turné. Kubišová svou účast v projektu vymění za slib, že Vondráčková a Neckář adoptují každý po pěti opuštěných psech. Na některých koncertech se pak ke kapele přidá herec Zdeněk Srstka s vlastní písničkou Kříženeček. Hit z ní ale nebude kvůli Srstkově lajdácké výslovnosti
Vítězkou druhé série ČeskoSlovenské SuperStar se v prosinci stane Iveta Bartošová. Do soutěže se přihlásí pod pseudonymem Princezna a přestože porotce Ondřej Hejma utrousí, že ji odněkud zná, a Dara Rolins šibalsky dodá, že vypadá trochu jako ona, vítězné sympatie diváků v Čechách i na Slovensku si Princezna získá nejen obstojným zpěvem, ale i syrovými historkami ze svého života.

Objektivně připouštím, že první měsíce letošního roku mému snu za pravdu nedaly. Mám ale ještě ve hře pár dalších událostí, které se klidně mohou přihodit. Držte mi palce!

Slovenské volby, fotbal a svatba

Na Slovensku byly o víkendu volby a jejich výsledky opsaly český scénář. Zvítězila strana Smer-SD, levicová partaj, která ovšem vládní koalici s největší pravděpodobností nesestaví, protože menší pravicové strany uzmuly de facto hlasy zbývající. Narozdíl od Paroubkovy ČSSD získala ale nějakých 35 procent, což je evropský unikát. Jinými slovy, je to hodně.
Nedělní debata na STV1 ovšem jasně ukázala, proč dosavadní vládnoucí koalice musela padnout. Tvořily ji strany Smer-SD (Smer – Sociální demokracie), SNS (Slovenská národní strana) a LS-HSDS (Lidová strana – Hnutí za demokratické Slovensko). Ta poslední se pod vedením nenáviděného Vladimíra Mečiara, který svého času z pozice politické síly, arogance i bývalého boxera fyzicky napadal novináře, kolegy i oponenty, vůbec nedostala do slovenského parlamentu. SNS se pod vedením stejně nenáviděného populisty a posedlého protimaďarského nacionalisty Jána Sloty potácí nad hranicí vstupu do parlamentní politiky a už do ní zřejmě moc mluvit nebude. V nedělní diskuzi Slota prorokoval odtržení jižního Slovenska a jeho připojení k Maďarsku. Tento pološílenec bojuje i proti registrovanému partnerství a největší nadávky, které ve svém hrubém slovníku má, jsou Maďar, Cikán a homosexuál. Za to, že se jeho a Mečiara zbavili, je třeba Slovákům pogratulovat.
Smer-SD je strana, která mi nevadila do chvíle, než došlo k té nedělní debatě. Místopředseda strany, jakýsi Robert Kaliňák, svou arogancí (při vědomí, že vládu nejspíš nesestaví) připomínal politického voříška složeného z českého prezidenta (bohužel) Kykyny, bývalého premiéra Mirka „fuck of“ Topolánka a v různých volbách neustále poráženého Miloše „Alkohola“ Zemana, tedy to nejhorší, co si lze v rámci sebestřednosti, pýchy, nabubřelosti a nadřazenosti vůbec představit. Kaliňák tak v podstatě vysvětlil, proč šli všichni proti jeho straně. Bůh ochraňuj Slovensko!
Slováci mi totiž v pátek zachránili přenos z úvodního zápasu mistrovství světa v kopané mezi Jihoafrickou republikou a Mexikem. Zatímco český moderátor Bosák často mlčel, případně zkoušel humor „hláškami“, které s fotbalem mají málo co společného, slovenský moderátor překládal to, co při úvodním ceremoniálu pravili představitel FIFA a prezident Jihoafrické republiky, zápas moderoval s energií, kterou si utkání mistrovství světa zaslouží, a nevymýšlel hlouposti. Škoda, že další přenosy už STV1 nevysílá a přesunuly se na STV3. Tu bohužel nechytím, takže v případě nějaké další Bosákovy moderace budu muset stáhnout zvuk. Vyjde to nastejno.
Největší radost jsem tedy měl v sobotu, kdy jsem byl na dvě hodinky hostem svatby Bohouše Němečka ze skupiny UDG a jeho nyní již ženy Terezy Paříkové. Příjemná párty, příjemní lidé na ní a nakonec i fotbálek tři proti třem. Na jedné straně stáli fotbalově protřelí bratři Němečkové v čele s ženichem, na druhé straně jejich bratranec Jarda, Jugi (bubeník UDG) a já. Po remíze 9 ku 9 jsme nakonec vyhráli na penalty 2:0. Já penaltu samozřejmě nedal, zato moji dva spoluhráči ano. Škoda že s úsměvem odmítli mé vysvětlení, že jsem penaltu neproměnil kvůli tomu, abych zápas pro pět přihlížejících diváků zdramatizoval.

P.S.: Tento příspěvek by byl delší, ale nemohu dále psát, jelikož mám po včerejším fotbálku svalové křeče a jsem dehydratovaný, pročež v nepravidelných intervalech ztrácím vědomí.

Kleptoman

Měl jsem kamaráda, bylo to někdy začátkem devadesátých let, který byl kleptoman. Kradl v podstatě všechno, co mu přišlo pod ruku. Nebral si to ale kvůli zpeněžení, nýbrž pro vlastní potěchu. Zkrátka pravověrný kleptoman.
Že mi v redakci nebo doma mizí různé předměty, tehdy začínajícími cédéčky počínaje přes hudební časopisy a nejrůznější drobné věci konče, jsem si všiml až ve chvíli, kdy jsme s kámošem seděli u stolu, já pak na chvíli odběhl na toaletu, a když jsem se vrátil, on se měl rychle k odchodu. Vyprovodil jsem ho ke dveřím, přátelsky jsme se rozloučili a já si až za půl hodinky všiml, že v úhledně vyrovnaných řadách knih a cédéček zejí prázdné „díry“. Zanalyzoval jsem situaci a bylo mi vše jasné.
Naštval jsem se. Vyrazil jsem na poštu a požádal nemilou pracovnici za přepážkou o okamžité vyslání telegramu. Tehdy to byla nejrychlejší možnost, jak se s kleptomanem ještě týž den spojit. Bydlel totiž mimo Prahu a neměl telefon.
Napsal jsem na předtištěný formulář text, který začínal slovy „Hajzle…“. Musel jsem ho ale přepsat, protože pravidla České pošty taková oslovení nepřipouštěla. Opravil jsem ho tedy na „Petře…“, zmírnil i tón následujících řádek a telegram mohl za 25 Kč putovat k adresátovi.
Druhý den ráno u mých dveří kdosi zvonil. Ospalý jsem se po pátém cinknutí dobelhal ke klice a otevřel. Stál za nimi můj kamarád – kleptoman a podával mi dvě plné igelitky. Byly v nich všechny věci, které mi kdy sebral, věci, na mnohé z nichž jsem už dávno zapomněl. Dokonce i tričko s Guns N’Roses, které jsem považoval za ztracené a bylo mi to líto.
„Promiň,“ řekl smutně a odkráčel.
Potkali jsme se až po osmi letech. Přešel na druhý chodník.

Jaga se Smažkou

Praha, Karlovo náměstí, 8. června. Vystupuji z tramvaje číslo 4, vcházím do prosluněného parku a míjím již rozjetou hádku stařeny připomínající pohádkovou Babu Jagu a třicátnice s vizáží i rozskřípaným hlasem s(S)mažky.
Jaga Smažku za cosi plísní (mám pocit, že ta se předtím vymočila do trávy a Jaze to není po chuti), Smažka ale strohými větami její ataky odráží.
„Krávo,“ hubuje Jaga.
„Já jsem kráva a ty bejk. Můžeme spolu mít děti, ha ha,“ kontruje Smažka.
Jaga vztekle zaslintá, olízne si zubní protézu, rozhlédne se kolem a kvituje přítomnost jiné Jagy (s ohledem na oblečení civilizovanější), kterou tuší jako spojenkyni.
„Pitomá a blbá,“ houkne na Smažku.
Ta neztrácí klid a vychlastaným hlasem odpovídá: „Já jsem pitomá, ty jsi bílá, uděláme bábovičku…“ Hurónsky se pak zařechtá a Jaga je v jejich slovech viditelně dezorientovaná.
Druhá (jiná) Jaga zase bezmocně rozloží ruce a div že jí z podpaždí nevyklouzne pokojový psík, jenž dosud nebyl vidět. Kvikne a pak ještě jednou, jak ho jiná Jaga přimáčkne zpět ke svému letitému trupu.
„Co si to dovoluješ, jsi úplně pitomá, cuchto,“ zaútočí silnější Jaga.
„Pitomá nebo vajíčko, zavři oči a uvidíš hovno,“ brání se Smažka.
V tu ráno ji pasuji na tzv. dělnici humoru, žínku, která vymýšlí fóry na koleně. Byť jsou imbecilní a kdybych je měl někde prezentovat jako své, ztrácel bych se v zemi hanbou, zastavuji se a drze naslouchám.
„Děvko blbá,“ útočí Jaga a mává holí (to jsem zapomněl napsat – měla hůl).
„Blbá nebo pohrabáč, chcanky máme stejný…“
Ufff.
„Slyšíte to, paní?“ praví Jaga k menší Jaze.
„Slyším, slyším,“ zaskřehotá ta.
„Slyší, ale nemektá,“ trefuje se do ní Smažka. „Kdo mektá, neslyší. To je spravedlivý, né?“
„Krávo,“ vrací se na začátek Jaga.
„Jó, já jsem kráva a ty bejk. Můžeme spolu mít děti,“ kontruje Smažka.
Kolotoč se roztáčí znovu. Odcházím a opakuji si základní mantru: „Ema má mísu, máma je doma, Ema mele maso, my se máme…“
V té je mír.