Jaga se Smažkou

Praha, Karlovo náměstí, 8. června. Vystupuji z tramvaje číslo 4, vcházím do prosluněného parku a míjím již rozjetou hádku stařeny připomínající pohádkovou Babu Jagu a třicátnice s vizáží i rozskřípaným hlasem s(S)mažky.
Jaga Smažku za cosi plísní (mám pocit, že ta se předtím vymočila do trávy a Jaze to není po chuti), Smažka ale strohými větami její ataky odráží.
„Krávo,“ hubuje Jaga.
„Já jsem kráva a ty bejk. Můžeme spolu mít děti, ha ha,“ kontruje Smažka.
Jaga vztekle zaslintá, olízne si zubní protézu, rozhlédne se kolem a kvituje přítomnost jiné Jagy (s ohledem na oblečení civilizovanější), kterou tuší jako spojenkyni.
„Pitomá a blbá,“ houkne na Smažku.
Ta neztrácí klid a vychlastaným hlasem odpovídá: „Já jsem pitomá, ty jsi bílá, uděláme bábovičku…“ Hurónsky se pak zařechtá a Jaga je v jejich slovech viditelně dezorientovaná.
Druhá (jiná) Jaga zase bezmocně rozloží ruce a div že jí z podpaždí nevyklouzne pokojový psík, jenž dosud nebyl vidět. Kvikne a pak ještě jednou, jak ho jiná Jaga přimáčkne zpět ke svému letitému trupu.
„Co si to dovoluješ, jsi úplně pitomá, cuchto,“ zaútočí silnější Jaga.
„Pitomá nebo vajíčko, zavři oči a uvidíš hovno,“ brání se Smažka.
V tu ráno ji pasuji na tzv. dělnici humoru, žínku, která vymýšlí fóry na koleně. Byť jsou imbecilní a kdybych je měl někde prezentovat jako své, ztrácel bych se v zemi hanbou, zastavuji se a drze naslouchám.
„Děvko blbá,“ útočí Jaga a mává holí (to jsem zapomněl napsat – měla hůl).
„Blbá nebo pohrabáč, chcanky máme stejný…“
Ufff.
„Slyšíte to, paní?“ praví Jaga k menší Jaze.
„Slyším, slyším,“ zaskřehotá ta.
„Slyší, ale nemektá,“ trefuje se do ní Smažka. „Kdo mektá, neslyší. To je spravedlivý, né?“
„Krávo,“ vrací se na začátek Jaga.
„Jó, já jsem kráva a ty bejk. Můžeme spolu mít děti,“ kontruje Smažka.
Kolotoč se roztáčí znovu. Odcházím a opakuji si základní mantru: „Ema má mísu, máma je doma, Ema mele maso, my se máme…“
V té je mír.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)