Horizon

Láska člověka ke zvířatům vykazuje rok od roku jasnější postoje. Zatímco britská petrolejářská společnost BP se rozhodla obalit zvířectvo i ptactvo v Mexickém zálivu drahou ropou a dát tak trochu neohrabaně najevo své idiotské priority, kamarád Petr mi před časem prozradil, že vždy když někam jede na kole, představuje si, že je „mravenčí doprava“.
Fascinován těmi malými zvířátky, která většině z nás nejsou nikterak příjemná, popojíždí od meze k mezi a občas zastaví, aby si mravenci mohli vystoupit a nastoupit. „Když jsem byl malý, měl jsem i jízdní řád. Normálně jsem ho dodržoval,“ přiznal se jednou, když byl trochu podnapilý a já mu tu jeho „mravenčí dopravu“ s nepatrným posměchem v hlase (leč větším v srdci) předhodil.
Nikdy se mu už ale vysmívat nebudu, protože v sobotu mi to elegantně zakázala dáma, které si nesmírně vážím. Jmenuje se Laurie Anderson, je to Američanka a v hudebním světě je známá jako geniální experimentální umělkyně. Doma má teriérku Lollabelle, kterou miluje tak, že jí hrává na hudební nástroje, nejčastěji na klávesy. Na to konto se před časem se rozhodla připravit koncert i pro jiné psy.
Jako umělkyně ví, že některé zvuky hnané ve vysokých frekvencích jsou lidskému uchu neslyšné, psům ale zásadně příjemné. Původně chtěla nachystat koncert postavený na takových zvucích. Pak jí naštěstí došlo, že psí návštěvníky budou na vystoupení doprovázet i jejich majitelé, a tak připravila kompozici, ze které měli něco i ti. Její závěr byl opravdu dojemný, obstaral ho zpěv velryb.
Koncert pro psy se konal v sobotu 5. června před nádhernou Opera House v australském Sydney. Podle americké agentury AP „…někteří posluchači vyli, jiní stáli na třesoucích se nohou, další jen tak oddechovali.“
Trvalo to hodinu, tleskali jenom majitelé psů a Laurie Anderson byla šťastná. Světovou premiéru své skladby Music For Dogs měla v den svých třiašedesátých narozenin.

P.S.: Ropa začala do vod Mexického zálivu tryskat po explozi plošiny Deepwater Horizon britské společnosti BP už 20. dubna. Za šest týdnů jí podle odhadů uniklo kolem 150 milionů litrů. To už je docela hodně, nemyslíte?

Potkal jsem nedávno na ulici starého známého. Byl vždycky trochu podivín a upřímně řečeno jsem ani nepočítal s tím, že mě kromě pozdravu osloví mnohem důvěrněji. Jenže stalo se.
„Hele,“ povídá. „Mám nějaký texty. Co s nima mám dělat?
„Jaké texty?“ zeptal jsem se.
„No k písničkám. Co s nima mám dělat?“
„Dej je skladatelům.“
„Aha, aha… A kde je najdu. Mám to zanést na výbor?“
„Na jaký výbor?“
„Na národní výbor. Tam seděj?“
Zarazil jsem se. „To ne, to si je budeš muset najít jinde?“
„A kde? Maj nějakej svůj barák?“
„Každý někde bydlí.“
„Aha, takže maj víc baráků,“ zamyslel se zřejmě při vidině, že to nebude tak jednoduché.
Chvíli lapal po dechu a potom dodal: „No, já vlastně ještě ani nic nenapsal. Jenom bych to chtěl zkusit.“
„Tak to ještě nemusíš nic řešit,“ povzbudil jsem ho.
„Aha, aha… Hele, a o čem se tak ty texty píšou.“
„No, třeba o lásce.“
„Aha, aha. A nevíš, jak se to píše?“
„Jako básničky.“
„Jo takhle. Aha. Myslíš, jo?“ podíval se na mě nedůvěřivě.
„Normálně napiš básničku o lásce a sežeň někoho, kdo ji zhudební.“
„Aha. Tak já to zkusím. Hele, a nevíš, kolik se za to platí?“
„Když budeš dobrej, tak docela dost.“
„Aha. A kolik?“
„Přijde na to.“
„Kolik?“ naléhal.
„Jde to třeba do tisíců.“
„Aha, tak to je dobrý. Takže nechodit na výbor, napsat básničku a dát ji zhudebnit.“
„Jasně. Nic to není.“
„Aha, aha.“
„Tak se měj, čau.“
„Jo, čau,“ rozloučil se.
Když jsem se vzdaloval, přiložil si k uchu mobilní telefon a nadšeně komusi cosi rozprávěl.
Já si zase řekl, že jsem možná právě ponoukl k práci budoucího velkého textaře.

P.S.: Národní výbory už neexistují. Místo nich jsou obecní úřady, ale tam své texty také nenoste.