Textař na startu

Potkal jsem nedávno na ulici starého známého. Byl vždycky trochu podivín a upřímně řečeno jsem ani nepočítal s tím, že mě kromě pozdravu osloví mnohem důvěrněji. Jenže stalo se.
„Hele,“ povídá. „Mám nějaký texty. Co s nima mám dělat?
„Jaké texty?“ zeptal jsem se.
„No k písničkám. Co s nima mám dělat?“
„Dej je skladatelům.“
„Aha, aha… A kde je najdu. Mám to zanést na výbor?“
„Na jaký výbor?“
„Na národní výbor. Tam seděj?“
Zarazil jsem se. „To ne, to si je budeš muset najít jinde?“
„A kde? Maj nějakej svůj barák?“
„Každý někde bydlí.“
„Aha, takže maj víc baráků,“ zamyslel se zřejmě při vidině, že to nebude tak jednoduché.
Chvíli lapal po dechu a potom dodal: „No, já vlastně ještě ani nic nenapsal. Jenom bych to chtěl zkusit.“
„Tak to ještě nemusíš nic řešit,“ povzbudil jsem ho.
„Aha, aha… Hele, a o čem se tak ty texty píšou.“
„No, třeba o lásce.“
„Aha, aha. A nevíš, jak se to píše?“
„Jako básničky.“
„Jo takhle. Aha. Myslíš, jo?“ podíval se na mě nedůvěřivě.
„Normálně napiš básničku o lásce a sežeň někoho, kdo ji zhudební.“
„Aha. Tak já to zkusím. Hele, a nevíš, kolik se za to platí?“
„Když budeš dobrej, tak docela dost.“
„Aha. A kolik?“
„Přijde na to.“
„Kolik?“ naléhal.
„Jde to třeba do tisíců.“
„Aha, tak to je dobrý. Takže nechodit na výbor, napsat básničku a dát ji zhudebnit.“
„Jasně. Nic to není.“
„Aha, aha.“
„Tak se měj, čau.“
„Jo, čau,“ rozloučil se.
Když jsem se vzdaloval, přiložil si k uchu mobilní telefon a nadšeně komusi cosi rozprávěl.
Já si zase řekl, že jsem možná právě ponoukl k práci budoucího velkého textaře.

P.S.: Národní výbory už neexistují. Místo nich jsou obecní úřady, ale tam své texty také nenoste.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)