Hlavák pro bohatou spodinu

Na stanici metra I.P. Pavlova v Praze jsem si na zpravodajském panelu přečetl, jak mizerně je nakládáno s hlavním nádražím, vlakovou křižovatkou a metropolí hlavního města. Protože jsem tam zrovna vážil cestu, ač obtěžkám metrákovým zavazadlem, rozhodl jsem se útroby opravovaného nádraží zběžně projít a vytvořit si vlastní názor. Ten z metra byl převzat z deníku Blesk, a při jeho čtení je třeba přistupovat k informacím s rezervou.
Hlavák je nevábný, o tom není sporu. Zčásti je to proto, že se už druhý rok opravuje, zčásti proto, že je nevábný jaksi přirozeně. Přestože generalita Českých drah, parta kolem jakéhosi Žaludy, slíbila opravou vytlačit podivná individua z nádraží jinam (což není řešení, ale budiž), jsou tam stále. Teď v létě se opékají na slunku před budovou a jsou na obtíž pro svůj neustálý zájem o drobné i špatně maskovaný (a daleko větší) zájem o vaše peněženky a naditá zavazadla.
Uvnitř nádraží není k hnutí. Když jím procházíte s metrákovým báglem, neradi neustále do někoho narážíte. Někdy i rádi, to když se před vás vecpou dva snědí maníci hovořící neurčitým východním jazykem a kráčejí svým životním tempem půl kilometru za hodinu, rozkládají rukama a řeší nekonečný prd. Domnívám se, že rozbít takové spojení oním metrákovým zavazadlem a nikomu při tom neublížit je prudce legální.
Vzhledem k tomu, že vlaky k dopravě používá především nemajetná část populace, o které Žaluda a jeho parta nikdy ani nezapřemýšleli, nechápu, proč na nádraží vyrůstají obchody, jejichž ceny zboží neodpovídají možnostem cestujících. Věci od Uax jsou vcelku drahé, ale docela sexy. Prádlo od italské firmy je drahé a asexuální. Knihy si koupí málokdo, protože na nádraží každý většinou pospíchá.
Ve fastfoodu BurgerKing dávali prvních pár měsíců ke svým kalorickým bombám barbecue omáčku zdarma. Třeba i tři. Teď už musíte cálovat, stejně jako za všechno, co na hlaváku je. Mimochodem – na odjezdové tabuli v BurgerKingu by už mohli konečně zlikvidovat bublinu s upozorněním, že na ploše jsou nepoužívané ikony. Například mně je to úplně jedno.
Zapomeňte na čůrání za búra. Hlavák chce pětku, a k tomu se musíte chtě nechtě zúčastnit otravné hry „Pustí mě turniket, anebo ne?“, kterou jsem hrál již dvakrát a pokaždé prohrál, takže se musela obsluha obtěžovat zvednout půlky a turniketu domluvit.
Tiskoviny nakoupíte v síti Relay, jejíž majitelé by noviny nejraději prodávali za kilo, kdyby na nich nebyla uvedená cena, a když budete mít chuť na sladký zákusek, pak leda v nějakém francouzsky vyhlížejícím podniku, kde kousek čokolády omotaný těstem a opečený stojí téměř tři pětky.
Nakonec se snad proboxujete do svého vlaku, který bude mít samozřejmě zpoždění, protože za ty peníze zasloužíte trocha dobrodružství. Hra, která následuje, se jmenuje „Stihnu přípoj, anebo ne?“
Hrdina mé poslední knihy Někdy mě to až děsí řešil své problémy s Českými dráhami tím, že ve vagónech rozřezával sedačky. Možná vás nepřekvapím – já se mu nedivím.
Přesto mám vlaky rád. Když nic jiného, skýtají mnoho témat pro fejetony, glosy, novely a romány.

Špatné znamení: začaly se mě bát děti!

Vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že mě malé děti – myslím tak do čtyř let – mají rády. Přesněji řečeno ovládal jsem asi tři nebo čtyři škleby a grimasy, které je obvykle bezpečně rozesmály a ony se ke mně posléze chovaly přátelsky v naivním domnění, že tak nějak ve skutečnosti vypadám. Pravda, při těchto šklebech jsem si kolikrát připadal jaksi nepatřičně, ale co člověk neudělá pro rozzářenou dětskou tvář.
Na dovolené v Řásné bydlíme v penzionu se skupinou rodičů a dětí. Spoustě z nich ještě nebyly čtyři roky, a tak když došlo mezi nimi a mnou k prvnímu očnímu kontaktu, zalovil jsem ve svém arzenálu vtipných šklebů a grimas a použil je.
Nebylo to ale ono, děti v podstatě vůbec nereagovaly. Nabyl jsem tedy dojmu, že se teprve rozkoukávají a že se chytí až tak druhý třetí den.
Jenomže druhý třetí den za mnou začali chodit jejich rodiče a říkali mi: „Nebojte se, my půjdeme s dětmi na borůvky a budete mít klid.“ Anebo: „To je hrůza, co, ty naše děti!?“ Marně jsem je přesvědčoval, že mi jejich děti opravdu nevadí, ba že se dokonce často záměrně dostávám na jejich mentální úroveň a činí mi to nepopsatelnou radost.
Nezabralo to a já si začal připadat jako zloduch, který děti nemá rád, straší je svými nepovedenými zastaralými škleby a ony pak po večerech vyprávějí rodičům, jak škaredé obličeje na ně dělám.
Rozhodl jsem se to řešit. Nacvičil jsem v rychlosti dva nové škleby a pomalu je uvádím do praxe. Pravda, ten první moc nezabral. Holčička s indiánskou malůvkou na obličeji na mě koukala jako na zjevení a tvrdošíjně dokola opakovala slovo, kterému jsem nerozuměl. Ten druhý, který jsem pracovně nazval „ťuňťa“, ale nepochybně zabere. Vytáhnu ho ze svého arzenálu hned ráno, to budou caparti koukat!!
To by v tom byl čert, abych je nerozesmál.

Konečně Švejk ve vládě

Jedna návštěva v Rakousku stačila k tomu, aby tamní média jasně pojmenovala, co je to zač ten oblíbený český politik Schwarzenberg, který při jednáních chrápe, neumí česky, ale zdejší národ jej miluje a bez mrknutí oka mu odpustil i spojení s Luciferem Kalouskem, mužem, jenž si pojem čest plete s účesem.
(dále cituji ze serveru Novinky.cz)
Ve svém čtvrtečním vydání kritizuje rakouský deník Die Presse českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Podle listu „zmutoval“ z ochránce práv, který se stavěl proti jaderné energii a takzvaným Benešovým dekretům, v „dobrého vojáka Švejka“.
„Český staronový ministr zahraničí Karl von Schwarzenberg zjevně s konečnou platností zmutoval ze starorakouského ochránce lidských práv, který usiloval o společnou střední Evropu s rovnými právy, v dobrého vojáka Švejka českého mainstreamu,“ napsal deník.
Schwarzenberg podle listu kdysi mluvíval o společném rakousko-českém národě a teď pracuje pro „vědomě rozdělující nacionalistickou a antievropskou politiku Česka“. Rovněž prý kdysi bojoval proti Benešovým dekretům jako proti bezpráví a dnes říká, že je nelze změnit, uvádí Die Presse.
Dál píše, že se Schwarzenberg stavěl proti atomové energii a Zwentendorfu (nikdy nespuštěná rakouská jaderná elektrárna) a „teď obhajuje plány výstavby Temelína českými národními zájmy“.
Podle deníku by se měl Schwarzenberg jako Středoevropan, „který se cítí doma stejně v Česku i v Rakousku“, zvlášť zasadit o vyřešení problému Temelína a dekretů. „Místo pravidelného protestování proti porušování lidských práv v Íránu, na Kubě či v Severní Koreji by si měl český ministr zahraničí nejdřív zamést před vlastním prahem,“ píše list.
(konec citace)
Co kdybychom do Rakouska, kde mají s demokracií i ekologií nesporně letitější zkušenosti než my, poslali na proklepnutí i další hochy ze současné české vlády. Risk by to nebyl, stydět se za své reprezentanty stejně neumíme, takže bychom pak v klidu pokračovali v celonárodním divadle na novou čistou politiku plnou neodolatelných autorit, které v zahraničí zpravidla vyprázdní jednací sály jen co otevřou klapačku.
Bylo by ale možná více jasno.

Let není za odměnu

Od kamaráda jsem dnes dostal poměrně nervózní a obavami prosycenou esemesku z řeckého ostrova Kos. Není zrovna přívržencem létání a domnívám se, že stejně jako v zásadě já, i on létá po světě nikoliv kvůli sobě, nýbrž kvůli své vyvolené. Podobných je spousta, takže nepíšu nic, nad čím by bylo hodno se pozastavit.
Ten kamarád mi napsal, že až jednou bude mít mé letadlo dvě hodiny zpoždění z důvodu poruchy stroje, pak teprve budu hrdina. Dodal, že je to možná jeho poslední esemeska a od té doby se neozval, což nevěstí nic dobrého. Ani jednu zprávu o pádu letadla jsem nicméně dosud ve světových médiích nezaznamenal (a že to dost hlídám).
Strach z letů totiž nepřichází jen tak. Na mě například dorazil v polovině osmdesátých let, kdy jsem za odměnu odjel vlakem do Leningradu (dnes Petrohrad) a za ještě větší odměnu jsem z tamního ušmudlaného letiště letěl zpět do Prahy herkou, které Sověti říkali „samaljot“, česky letadlo.
O tom, že takový dárek může jako odměnu chápat jenom podivín, asi netřeba diskutovat. Dopadlo to tak, že turbulence nad Polskem mi daly pocit ledu v šejkru, o kterých jsem shodou okolností předtím kdesi četl, a dopad na přistávací plochu ruzyňského letiště mi pak nechal zalehnout v uších na následující tři celé dny.
Do letadla jsem se pak dostal až loni a k mé nevoli jsem se usadil kousek od nějaké zadělané díry v trupu, kvůli které za mnou přišla letuška a vysvětlila mi, jak mám tento nouzový východ otevřít v případě kalamity nebo leteckého neštěstí. Že si k tomu vybrali nejméně vhodného člověka v okruhu sta mil, jsem se jí ani nezmohl říct… tak jsem se strachoval.
Dopadlo to sice dobře, doletěli jsme, nicméně trup toho letadla, na kterém bylo zvenku chabě napsáno Indochina Airlines, dodnes pamatuje mé tiché modlitby ke všem nebeským i pekelným autoritám.
A ten kamarád nevolá a nevolá…

My, oběti

Ve vlaku. Usedám na volné místo v domnění, že paní ve věku kolem šedesátky nebude bránit mé touze psát do notebooku článek o Manic Street Preachers pro Rock & Pop.
„Je tu, prosím vás, volno?“
„Ano, mladý pane. Počkejte, já se vám posunu, ať si můžete natáhnout nohy. To je vedro, co?“
„Nemusíte se posunovat, já se pod vaši sedačku se svýma nohama vejdu. Mám to vyzkoušené,“ já na to.
„Ale kdepak, já se posunu. To byste nevěřil, jací jsou ti dnešní doktoři. Pořád fňukají, že mají málo peněz, ale když tam přijdete, pošlou vás do blázince.“
„Do blázince?“
„Do blázince. Mě dneska v Trutnově poslali doktoři do blázince, ať si prý nevymýšlím, že mi nic není. Prý jsem blázen a patřím do blázince. A to byste koukal, kolik tam na náměstí sedí Cikánů a nic nedělají. To byste se divil, kdybych vám vyprávěla, jak to vím. Já vám to ale řeknu, pane. Oni totiž nikdy nic nedělali. Mě chtěli poslat do blázince, a oni nikdy nic nedělali. Kdyby se pro mě zastavila aspoň moje dcera, ale to je pořád že ne, protože ona bydlí jinde. A tam je to to samý. Cikáni tam taky nedělají. A v nemocnici? Taky by chtěli pořád přidat…“
„Promiňte, kam jedete?“ přerušil jsem ji.
„Do Chlumce.“
„A kde jsme teď?“
„V České Skalici,“ mrkla na nádrž Rozkoš napravo za oknem.
„Do Chlumce to jsou ještě tři stanice, čili dobrých pětačtyřicet minut, že?“
„To já vám taky všechno povím.“
„Jistě se neurazíte, když si přesednu do jiného vagónu.“
„No dobře, dobře,“ povadla. „Tak mi sem ale někoho pošlete, abych to mohla někomu vyprávět. To je přece hrůza…“
Odešel jsem a nikoho jí tam neposlal. Mám nás, oběti, rád.

Jeden o voze, všichni o koze

Témat není nikdy nazbyt, to asi víte. Když se setkáte s přáteli, nota bene po letech, pokud startérem rozhovoru není nějaká stará příhoda či nový panáček (třeba vodky), jde to těžko, pomalu se to rozjíždí a stejně to dost zadrhává.
Když se setkáte s některými muzikanty, je to samozřejmě podobné. Přesto jsou na scéně postavy, se kterými je možné probírat nějaké téma pořád dokola a nikdy vám nepřijde, že ho bylo dost.
Setkáte-li se například s bratry Homolovými z Wohnoutu, „klikněte“ na téma jejich cestování po světě. O Indii vypráví naprosto bezvadně (stejně tak o ní píší). Když se Matěje zeptáte na jeho dceru (jak se jí daří a podobně), určitě ho to nepohorší.
Márdi z Vypsané fixy slyší na cokoliv, zejména na fotbal. Na letošním Rock for People byl trochu posmutnělý, protože jeho oblíbená Argentina podlehla na mistrovství světa Němcům. O fotbalu toho ale ví spoustu, je fanoušek a milovník dobrých zápasů. Pamatuji si, jak kdysi přirovnal situaci Vypsané fixy v daném okamžiku k pozici Kamerunu na nějakém minulém mistrovství světa. Kamerun byl tehdy outsider.
Prochajda z Divokýho Billa si s vámi zase určitě rád pohovoří o literatuře. Je čtenář – požitkář a je schopen některá díla dlouhou dobu s patřičně naladěným protějškem rozebírat ze všech možných pohledů. Navíc hýří dobrými nápady. Mám pocit, že z něho padají na požádání. Kdybych zakládal firmu a hledal strategického manažera pro plánování propagačních aktivit, pokusil bych se ho k té práci přesvědčit.
Kuko z Horkýže slíže je schopen mluvit o všem, ale nesmí to být moc na vážno. Při komunikaci používá spoustu slovních hříček. Pro některé Čechy, kterým je jazyk našich slovenských sousedů vzdálený, to nemusí být vždy úplně pochopitelné. Ovšem zábava to je, neboť Kuko vtipkuje a improvizuje. Když se mu fórek nepodaří, zatváří se omluvně a jede dál.
S Tomášem Klusem je skvělé bavit se o politické situaci v zemi. Je jí plný, před volbami byl koneckonců aktivní v iniciativě Vyměňte politiky. A může si mnout ruce, protože k obměně politické generace po posledních volbách vskutku došlo. Nemyslím si ale, že to Kluse nechá klidným. Sledovat politické dění v zemi je jeho poslání. A psát o tom také písničky, v budoucnu možná víc a víc.
Nebojím se napsat, že se všemi výše jmenovanými hudebníky si dobře popovídáte i o obvyklých tématech. Třeba o holkách. Tihle chlápci o nich ledacos vědí, z dob minulých i současných.
Jsou tu však i hudebníci, kteří nemluví o ničem jiném. Je to obvyklé muzikantské téma a je fajn, že tahle tradice kráčí napříč generacemi. Až přestane, bude to pohřeb rock’n'rollu. Znáte to: sex, drogy…
O to ale strach nemám.

P.S.: Tímto končím zveřejňování fejetonů, které jsem psal do Festivalových novin na letošním Rock for People.

Skin byla příliš opilá

Řádně silnou osobnost by ve svém čele měla mít každá kapela. Jednu z nejsilnějších – kam až má těžce zkoušená paměť sahá – má britská parta Skunk Anansie. Dnes dvaačtyřicetiletá Skin, která se narodila v londýnském Brixtonu jako Deborah Anne Dyer a v hudebním světě si nechávala říkat i Pea Narni, je postava zcela nepřehlédnutelná.
Energeticky působí jako rozčílený zabiják, před kterým je radno kvůli zachování zdraví zalézt do houští, její tvář ale prozrazuje dívčí něžnost, šelmičku, se kterou byste rádi na romantickou večeři a potom alou za ruku kolem největšího jezera v okolí. Když zazpívá, tančí i pivní stánky, protože mají z té síly strach. Není těžké si ji zamilovat jako umělkyni ani jako bytost.
Kdysi ve druhé půlce devadesátých let byli Skunk Anansie plni síly a po druhém albu Stoosh i velmi respektovaní. Jeli jsme tehdy s kolegou Rybou a dalšími novináři na koncert Korn a Incubus do Londýna. Povídali jsme si před koncertem jak s Jonathanem Davisem z Korn, tak s Brandonem Boydem z Incubus. Potom jsme se vypravili ze šaten v zákulisí do sálu a čekali, až koncert začne.
Poklid a radost z dobře vykonané novinářské práce rozčeřila ONA. Skin. Stála opřená o plůtek kolem mixážního pultu, byla nepochopitelně sama a šibalsky se culila. Naše oči se setkaly a z jejích šibalskost nezmizela. V těch našich se objevilo vzrušení – znáte to, novináři z východu…
Udělali jsme sedm kroků k ní a poprosili ji o rozhovor. Během do tří vět formulované otázky se její výraz ani trochu nezměnil. Když naše prosba dozněla, jako by si vzala deset nekonečných vteřin na rozmyšlenou. Potom se vedle původního výrazu objevila v jejím obličeji i lehce omluvná grimasa a ona mile hlubokým hlasem pronesla: „Omlouvám se, nedám vám rozhovor. Jsem příliš opilá a plácala bych nesmysly.“
Jasný argument. A první setkání se Skin.
Jaroslav Špulák

Zklamání jménem Petr Čech

O tom, co si myslím o německém brankáří Manuelu Neuerovi za to, že nepřiznal gól, který dostal od Agličana Lamparda a rozhodčí ho neuznal, jsem se už zmínil. Netušil jsem ovšem, že si budu muset totéž myslet o miláčkovi českého národa, brankáři Petru Čechovi.
Tento životní vzor a příklad mnoha malých kluků, kteří se na plácku za barákem při fotbálcích stavějí mezi dvě kupičky oblečení a vrhají se jako fotbaloví brankáři po střelách ze všech úhlů, se k Lampardovu neuznanému a Neuerem zapřenému gólu vyjádřil v deníku Blesk. Článek měl titulek „Gól bych taky nepřiznal!“ a Čech v něm říká: „Přiznat se? To nemůžete čekat od hráče, tím by poškodil vlastní mužstvo. Od toho tam je rozhodčí, ten určuje, co byl gól.“
Brankář chytající s charakteristickou přilbou v mých očích tímto výrokem klesl mezi myšlenkový fotbalový balast, který nebere v potaz zásady fair play a žene se za vítězství za každou cenu, i za cenu podvodu.
Třeba mě Čech jednou v budoucnu vyvede z pochybností o něm. Nyní pro jistotu nebudu využívat služeb České spořitelny, která tohoto otevřeně neférového muže angažovala jako svou reklamní tvář.

P.S.: Španělé vyřadili na mistrovství světa v semifinále Německo i s Neuerem. Spravedlnosti bylo alespoň částečně učiněno zadost. Naštěstí při tom utkání nepadl gól, který by rozhodčí neviděl a Neuer ano. Podle „Neuero-čechovské“ filozofie by zase nic nepřiznal. A Čech by ho za pár dnů v českém tisku podržel…

Fejeton z Rock for People

Když byli Beatles v šedesátých letech slavnější než bůh – jak ostatně později vytušil i John Lennon, vrátili se už jako hvězdy do Německa, kde na prahu kariéry začínali. Před hotelem, ve kterém byli ubytovaní, číhaly fanynky a v kabelkách a srdcích měly touhu prožít s někým z kapely cokoliv. Za každou cenu.
Beatles tehdy bydleli každý na svém pokoji. Fanynky se složily a podplatily recepční. Ta jim sdělila číslo pokoje Johna Lennona a pustila je po jeho stopě.
Holky vyběhly schody, přiběhly ke dveřím a zastavily se. Nebyly si jisté, zda mají dost odvahy vtrhnout dovnitř. Navíc zpoza kliky bylo patrné, že se Lennon právě koupe, respektive vylézá z vany.
Když dívky konečně vtrhly dovnitř, Lennon uskočil k oknu, snad aby povolal pomoc. Ke svému údivu ale zřel, kterak se dychtivé fanyny kolem něho řítí do koupelny, cestou vytahují ze svých kabelek ampulky s léky, vyprazdňují je a z vany si do skleněných minibaněk nabírají vodu. Tu vodu, ve které se Lennon koupal. Nejlepší suvenýr, jaký si dokázaly představit. Suvenýr, jenž si mohly odnést do svých skromných německých příbytků.
Před lety byli v Praze Deep Purple. Nejmenovaný český kytarista, jejich neoblomný milovník, si zjistil jméno hotelového zařízení, ve kterém kapela dlela, a trčel na recepci, aby si nechal na svou kytaru podepsal milovaného kytaristu Ritchieho Blackmorea.
Byl velmi nervózní, pročež nebylo divu, že když procházel kolem zpěvák Ian Gillan, vrhl se k němu se slovy: „Mistře Blackmore, mistře Blackmore…“
V té době byli ale Deep Purple rozhádaní jako psi. Gillan se zastavil, zatvářil se kysele a nádavkem zle, a popletenému kytaristovi razantně odvětil: „Já nejsem mistr Blackmore, já jsem mistr Gillan.“
Fanynky a fanoušci před hotely jsou nezbytným koloritem. U nás se to ale tolik nedrží. Jistě, když tu byli Madonna, Jackson nebo Kylie Minogue, pod jejich hotelovými okny stálo pár desítek příznivců.
Takoví Muse mají ale v Hradci Králové klid. Přitom po něm možná netouží. Řadu let mám totiž pocit, že by některé kapely ocenily, kdyby se na ně pořádaly fanouškovské hony. Muse se jich ale nedočkají – prozatím.
Tahle země není pro slavný. Tahle země má legendy a hvězdy ráda, leč není ochotna kvůli nim bláznit. John Lennon by se tu mohl sprchovat na náměstí v kašně a byl by klid, snad by si ho vyfotilo jen pár japonských turistů.
Má to ale i jinou stránku. Zahraniční hvězdy sem jezdí beze strachu. Pokud vím, naposledy si to u nás s novináři rozdala kdesi u Staromáku v Praze Paris Hilton, když přijela jako milenka jednoho ze členů kapely Good Charlotte a tuzemští bulvárníci si s ní s chutí zahráli na honěnou.
Jaroslav Špulák

Jsem asi opravdu rváč?!

Na čtvrtečním koncertě Aerosmith v O2 Areně mě nikdo vodou nepoléval. Chvála bohu, jinak bych se asi podruhé v životě popral. Poprvé to bylo předloni na koncertu Horkýže slíže v Rožnově pod Radhoštěm. Nechtěl jsem, ale dostat se do vřavy bylo jednodušší, než jsem si kdy představoval.
Stáli jsme s přítelkyní v zadní části narvaného sálu. Dav se bavil a potil. Do toho se kousíček před námi vyloupl umolousaný mladý opilec, který se rozhodl představit nám své osobité podání punkového tance pogo. Kopal kolem sebe, mlátil rukama, vrážel do pokojných diváků a prskal. Po asi dvaceti minutách si jakýsi domorodec všiml, že mi to vadí a očima mě ponoukl, abych tedy dotěrného opilce vyřídil. Nechápal jsem, proč si vybral zrovna mě – mír mi přece čouhá z očí. Domorodec ale mrknul ještě dvakrát a přitáhl k sobě svou vykulenou přítelkyni, které (jako všem) opilec vadil také.
Po chvíli ovšem opilec vrazil do mé přítelkyně. Poprvé se mi zatmělo před očima. Zhluboka jsem se nadechl a zlostně dupnul, aby nahromaděná energie odešla. Ona se mi ale od tvrdé podlahy šupem vrátila a tak jsem opilce slovně upozornil, ať se na to vykašle.
Kývl a začal znovu. Ruce, nohy, kopance, sliny, bacily – to všechno lítalo kolem jeho trupu. Zatmělo se mi před očima podruhé. Popadl jsem ho za cosi a hravě shodil na zem. Okolí mě začalo povzbuzovat, zaslechl jsem dokonce skandování „Do toho!“ (možná to byla jen představa boxera v ringu) a na to konto uštědřil padajícímu opilci pohlavek pěstí.
Jakmile dopadl, popadl jsem ho a po zemi táhl k východu. Můj cíl byl jasný: nechtěl jsem ho znemožnit na domácí půdě, takže jsem měl představu, že ho vyvleču před kulturák a tam ho několika údery definitivně vyřídím.
Najednou ke mně ale přistoupili tři pořízci, oddělili nás a opilce se ujali. V tu ránu vyletěla jeho noha a zasáhla mě do holeně. Bolest mi nevadila tolik jako fakt, že jsem měl špinavé kalhoty (bylo – tuším – mazlavé předjaří). Chtěl jsem se na opilce vrhnout a ušpinit jej také, ovšem ukázalo se, že bych jeho zevnějšek neznehodnotil více, než znehodnocen byl, a navíc mi v tom zabránil pořízek.
Odvlekli opilce kamsi a já se vrátil na své místo, kde jsem sklidil uznalé pohledy domorodců. Po koncertě jsem našel opilce spícího u žlábku na pánské toaletě. Vymočil jsem se (do žlábku) a nad jeho bezvládným a umolousaným tělem pronesl památnou větu: „Není radno zahrávat si s bývalým rockerem, hochu.“
Zapnul jsem poklopec a odkráčel vstříc novým zážitkům.