Let není za odměnu

Od kamaráda jsem dnes dostal poměrně nervózní a obavami prosycenou esemesku z řeckého ostrova Kos. Není zrovna přívržencem létání a domnívám se, že stejně jako v zásadě já, i on létá po světě nikoliv kvůli sobě, nýbrž kvůli své vyvolené. Podobných je spousta, takže nepíšu nic, nad čím by bylo hodno se pozastavit.
Ten kamarád mi napsal, že až jednou bude mít mé letadlo dvě hodiny zpoždění z důvodu poruchy stroje, pak teprve budu hrdina. Dodal, že je to možná jeho poslední esemeska a od té doby se neozval, což nevěstí nic dobrého. Ani jednu zprávu o pádu letadla jsem nicméně dosud ve světových médiích nezaznamenal (a že to dost hlídám).
Strach z letů totiž nepřichází jen tak. Na mě například dorazil v polovině osmdesátých let, kdy jsem za odměnu odjel vlakem do Leningradu (dnes Petrohrad) a za ještě větší odměnu jsem z tamního ušmudlaného letiště letěl zpět do Prahy herkou, které Sověti říkali „samaljot“, česky letadlo.
O tom, že takový dárek může jako odměnu chápat jenom podivín, asi netřeba diskutovat. Dopadlo to tak, že turbulence nad Polskem mi daly pocit ledu v šejkru, o kterých jsem shodou okolností předtím kdesi četl, a dopad na přistávací plochu ruzyňského letiště mi pak nechal zalehnout v uších na následující tři celé dny.
Do letadla jsem se pak dostal až loni a k mé nevoli jsem se usadil kousek od nějaké zadělané díry v trupu, kvůli které za mnou přišla letuška a vysvětlila mi, jak mám tento nouzový východ otevřít v případě kalamity nebo leteckého neštěstí. Že si k tomu vybrali nejméně vhodného člověka v okruhu sta mil, jsem se jí ani nezmohl říct… tak jsem se strachoval.
Dopadlo to sice dobře, doletěli jsme, nicméně trup toho letadla, na kterém bylo zvenku chabě napsáno Indochina Airlines, dodnes pamatuje mé tiché modlitby ke všem nebeským i pekelným autoritám.
A ten kamarád nevolá a nevolá…



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)