My, oběti

Ve vlaku. Usedám na volné místo v domnění, že paní ve věku kolem šedesátky nebude bránit mé touze psát do notebooku článek o Manic Street Preachers pro Rock & Pop.
„Je tu, prosím vás, volno?“
„Ano, mladý pane. Počkejte, já se vám posunu, ať si můžete natáhnout nohy. To je vedro, co?“
„Nemusíte se posunovat, já se pod vaši sedačku se svýma nohama vejdu. Mám to vyzkoušené,“ já na to.
„Ale kdepak, já se posunu. To byste nevěřil, jací jsou ti dnešní doktoři. Pořád fňukají, že mají málo peněz, ale když tam přijdete, pošlou vás do blázince.“
„Do blázince?“
„Do blázince. Mě dneska v Trutnově poslali doktoři do blázince, ať si prý nevymýšlím, že mi nic není. Prý jsem blázen a patřím do blázince. A to byste koukal, kolik tam na náměstí sedí Cikánů a nic nedělají. To byste se divil, kdybych vám vyprávěla, jak to vím. Já vám to ale řeknu, pane. Oni totiž nikdy nic nedělali. Mě chtěli poslat do blázince, a oni nikdy nic nedělali. Kdyby se pro mě zastavila aspoň moje dcera, ale to je pořád že ne, protože ona bydlí jinde. A tam je to to samý. Cikáni tam taky nedělají. A v nemocnici? Taky by chtěli pořád přidat…“
„Promiňte, kam jedete?“ přerušil jsem ji.
„Do Chlumce.“
„A kde jsme teď?“
„V České Skalici,“ mrkla na nádrž Rozkoš napravo za oknem.
„Do Chlumce to jsou ještě tři stanice, čili dobrých pětačtyřicet minut, že?“
„To já vám taky všechno povím.“
„Jistě se neurazíte, když si přesednu do jiného vagónu.“
„No dobře, dobře,“ povadla. „Tak mi sem ale někoho pošlete, abych to mohla někomu vyprávět. To je přece hrůza…“
Odešel jsem a nikoho jí tam neposlal. Mám nás, oběti, rád.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)