Potlesk na otevřené(m) WC

Vyšel jsem si na pražský Vyšehrad, abych povolil uzdu touze vidět na otevřené Letní scéně představení Arnošta Goldflama Dámská šatna. Ona Letní scéna, nacházející se v ústraní kopce, je útulná. K představení dostanete podušku pod tělo i pláštěnku, to kdyby během kusu areál ten nahoře zavlažoval.
Jedinou drobnou chybkou je, že v prostoru Letní scény není toaleta. Obsluhou baru jsem byl nicméně vybídnut, abych se obtěžoval sto metrů směrem ke hřbitovu, tam že jedna dobrá veřejná je.
Vyrazil jsem, svěže došel na místo určení (touha vyprázdnit se byla preventivní, nikoliv akutní) a vstoupil k okénku, za kterým se tísnili paní mající toaletu technicky na starost a dva její kumpáni.
Vytáhl jsem dvoustovku, neboť mi v kapse scházely drobné, a s provinilým výrazem ji položil na přepážku.
„Kolik chcete vrátit?“ zeptala se dáma.
„Já nevím. Chtěl bych se vyčůrat, zaplatit a zbytek bych si zase odnesl,“ odvětil jsem vlídně.
„Pane, tady je dobrovolné vstupné. Je to na vás,“ podnítila mé rozpaky dáma.
Dostala mě tím do svízelné situace. Bankovku nešlo vzít zpátky – to by bylo hloupé. Chtít vrátit 195 Kč by bylo trapné, požadovat 190 Kč by nebylo velkorysé a chmátnout po 185 Kč by nebylo úměrné mé dobré náladě.
„Tak mi tedy vraťte 180 korun,“ zavelel jsem.
„Óóó, pán je štědrý,“ řekla dáma, vzala bankovku a počítala mi peníze zpět.
V tu chvíli se zpoza okénka ozval potlesk. Kumpáni projevili radost nad mou velkorysostí, pokřikovali „Bravo“ a s díky mi plácali. Za malý okamžik se přidal třetí potlesk, to když dáma složila na minipultík peníze zpět a uvolnila si dlaně, a za další okamžik přišel potlesk čtvrtý.
Potřebu konající muž v kabince, který náš dialog i se šťastným rozuzlením dobře slyšel, se přidal. Tleskal ostošest.
Močil jsem za potlesku, který byl určen jenom mně. Byl to věru blažený pocit.
„A přijďte zas,“ loučila se se mnou dáma a jeden z jejích kumpánu přidal k mému odchodu ještě drobný symbolický aplaus.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)