Příliš okatě se nás snaží otrávit

Skoncoval jsem se svými každodenními obědy v jídelně v Londýnské ulici v Praze. Takové té v části po levé straně, když jdete od I. P. Pavlova Jugoslávskou směrem k Míráku. Rozhodli se mě tam totiž otrávit. Neumřel jsem jen proto, že to dělali příliš okatě.
Minulý rok to byla nejlepší jídelna široko daleko. V lednu ale asi vyměnila kuchaře – kvalita jídel poklesla, některá postrádala chuť a také vydatně stoupla jejich cena, ač k tomu nebyl pražádný důvod. Co bylo ale nejhorší, do všech těch drahých pokrmů cpali jejich kuchtíci cibuli. Když jsem minulý týden zaplatil u mimořádně nepříjemné pokladní stovku za rizoto a pak se do něho pustil, zjistil jsem, že ti bastardi schovali cibuli i tam. To mi připadlo krajně zhovadilé a demonstrativně jsem práskl dveřmi. Podotýkám, že ze mě vytáhli stovku za cibuli s rýží. (A jistou roli hrála i vzpomínka na to, jak jejich pokladní druhdy „natáhla“ zákazníka, on ji nechal účet dvakrát přepočítat, a když konečně přiznala těch třicet kaček, o které ho obrala, neráčila se ani omluvit.)
Jídelna v Londýnské ulici v Praze tak s přehledem dostihla všechna ta zařízení, kde vaří kvůli tomu, že je to kšeft, a ne proto, aby se lidé dobře najedli. V červnu se v jednom bufetu v Třinci divili, že jim vracím rýži, která je tvrdá. Prostě to nechápali, protože jsem byl ten den první. Lidé ze železáren si prý předtím nestěžovali.
Dnes jsem se vrátil do Apetita, bufetu kousek od pražské Flory. Pominu to, že karamelový dort za rok a půl mé nepřítomnosti není již karamelový, ale kvůli absenci chuti karamelu (a tím pádem i každé další) by mohl klidně být mrkvový, siřičitý, laponský nebo domácí. Dalo se čekat, že to podělají.
Když jsem se zakousl do sekané ze svíčkové, měl jsem znenadání pocit, že mi v ústech zhebnul pes. Tak chcíplou chuť měla. Omáčka naštěstí šla, knedlíky také, tak jsem se do nich pustil. Za oknem na zahrádce ale zrovna jakýsi tlustý pán poučoval svou tlustou ženu, jak by měla šetřit a dojídat to, co jí naloží na talíř či do koryta. Vzal do své packy skleněnou misku po jí snědeném okurkovém salátu s kefírem, našel svůj obtloustlý prst, jal se jím objíždět stěny té misky a to, co na nich ulpělo, strkal do huby, slízával a slastně se šklebil. Když svou činnost dokončil, rozetřel si zbytky kefíru po dlaních a ty pak olízal svým tučným.
Nechal jsem svíčkovou svíčkovou a vyšel před jídelnu přemluvit svůj žaludek, aby zůstal na místě a ničeho se nezbavoval. Moc se mu nechtělo, ale poslechl mě – čudla jeden kamarádskej…



Komentáře [ 1 ]

  • Kristyna Hladikova napsal:

    Ou tak, tohle mi prijde vazne nechutne, ale dlouho jsem se takhle nezasmala..Ne ze bych se smala Vam, ale vlastne jo :D

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)