Guns N’Roses jako v devadesátých

Když v pondělí ve třičtvrtě na jedenáct v noci sděloval Robert Porkert z pořádající agentury Live Nation již dost nervózním divákům, že koncert Guns N’Roses začne během následující hodiny a zpěvák W. Axl Rose je už na cestě do haly, bylo to férové i zavádějící.
Několik stovek diváků totiž halu ihned opustilo a požadovalo vrácení vstupného. Guns N’Roses, o jejichž koncertu se v posledních dnech hodně psalo s upozorněním na možný pozdější začátky, nicméně začali ve čtvrt na dvanáct, což bylo za dané situace nečekaně brzy. Odstartovali titulní písničkou z dva roky starého alba Chinese Democracy.
V následujících dvou a půl hodinách předložili třiadvacet skladeb, z nichž devět bylo z posledního alba a zbytek ze silné historie. Ta byla pro koncert klíčová. Guns N’Roses, u nichž ze sestavy z 90. let zbyli jen zpěvák Axl a klávesista Dizzy Reed, se totiž od dob své největší slávy příliš nezměnili.
Nikdy nebyli progresivní kapela, nikdy se ve svém hudebním smýšlení nevyvíjeli. Proto to v naplněné O2 Areně v pondělí večer vypadalo jako na výletě strojem času do počátku 90. let, kdy koncerty byly svou náplní vydatné, rock’n’rollové hvězdy měly své manýry (Axlovo dávání si na čas) a muzikanti hráli leckdy otravná sóla.
V O2 Areně to nejzbytečnější přinesl kytarista Ron „Bumblefoot“ Thal, který improvizoval na téma titulní skladby z filmové série Růžový panter. Příjemné sólo naopak nabídl Dizzy Reed, který si při něm přesedl ke klavíru a neodolatelně odehrál svůj part.
Guns N’Roses jsou poctivý americký rock’n’roll. Zpěvák Axl se první tři skladby dostával do provozní teploty, aby posléze předvedl, že jeho hlas je zajímavý pouze když „mečí“ (to jej ostatně proslavilo), v jiných polohách je jen průměrný. Nový kytarista DJ Ashba svou vizáží připomíná bývalého člena kapely Slashe (klobouk, stejná kytara i cigareta v ústech či zastrčená za strunami), ovšem otázkou je, nakolik jej toto „opisování“ baví, když by pro něj i kapelu bylo lepší, kdyby předestřel nějakou vlastní image a styl. Jak už ale bylo řečeno, progresivity se v historii Guns N’Roses nedoberete.
Z letitých hitů zazněly Welcome To The Jungle, Sweet Child Be Mine, McCartneyova Live And Let Die, Dylanova Knockin’ On Heaven’s Door či přídavková Whole Lotta Rosie od AC/DC. V jamu si kapela připomněla i skladbu Another Brick On The Wall od Pink Floyd.
V zásadě to byl slušný koncert, přitažlivý především pro pamětníky. Ti za něj kapele odpustili i to obrovské zpoždění.

Guns N’Roses
Praha, O2 Arena, 27. 9. 2010

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 29. 9. 2010)

Sting se symfoniky naprosto souzněl

To, co se britskému zpěváku, muzikantovi a skladateli Stingovi povedlo nabídnout posluchačům na svém letošním albu Symphonicities, podařilo se mu ve středu bez potíží naservírovat i dvanácti tisícovkám diváků ve vyprodané pražské O2 Areně.
Do české metropole zavítal v rámci koncertního turné k uvedenému albu a stejně jako na něm, i na pódiu ho doprovázela londýnská The Royal Philharmonic Concert Orchestra řízená Stevenem Mercuriem.
Vzhledem k tomu, že si Sting coby rozšířený doprovod přizval i zkušené kumpány Dominica Millera (kytara), Iru Colemana (baskytara), Davida Cossina (bicí) a citlivým soulovým výrazem obdařenou vokalistku Jo Lawryovou, měl návštěvník koncertu plnou hrst záruk, že má co do činění se špičkami v hudebním i autorském oboru.
Není pochyb o tom, že album Symphonicities se po všech stránkách povedlo. Není ani pochyb o tom, že více než dvouapůlhodinový koncert zvládli výše uvedení umělci bez pochybností, zaváhání či kolísající sebedůvěry.
Více než pětadvacet písniček, z nichž je na uvedeném albu tucet a zbytek byl zaranžován speciálně pro probíhající turné, pozvolna servírovalo všechna pozitiva, která možná trochu překvapivý krok ve Stingově uměleckém životě měl.
Pakliže v minulosti spojení rockového základu se symfonickým tělesem často selhalo či přineslo nekonečnou sérii otazníků i vykřičníků, v případě Stingova uměleckého sblížení s The Royal Philharmonic Concert Orchestra šlo o posun veskrze pozitivní.
Obě strany si totiž naprosto vyhověly. Žádná z nich netrpěla přehnanou tendencí nad tou druhou čnít, ani jedna se přitom před velikostí druhé poníženě nekrčila v nemístné skromnosti.
Díky tomu vznikly aranže, na kterých se podílelo několik skladatelů a aranžérů, všichni s jasným zadáním – nabídnout Stingovy skladby (ať už z jeho sólové dráhy či období, kdy je psal pro svou mateřskou skupinu The Police) tak, aby v nich zůstala hluboká rýha originálu, přitom se díky přítomnosti orchestru oprostily od původních albových klišé a nahlédly do strojovny vlastní tvárnosti.
Povedlo se to výtečně. Koncertní provedení skladbám skutečně dalo nové aranže a ponechalo starý dobrý základ, Stingův charakteristický zpěv je ukotvuje pořád ještě ve vodách vkusného poprocku a občasné aranžérské výlety k hudebnímu kvasu přicházejí přesně v místech, kdy to bez námahy unesou, neboť ve své původní verzi v tomto ohledu trochu strádaly.
Vrcholem první poloviny středečního koncertu byla Whenever I Say Your Name, v níž Sting spolu s vokalistkou Lawryovou přiváděli v úžas publikum i sebe, jak znamenitě jim party sedly.
Druhá část koncertu gradovala hned od úvodní písně A Thousand Years, nechala diváky propuknout v jásot v hybné This Cowboys Song, Stingovy udělila povolení změnit se v hororového strašáka v písni Moon Over Bourbon Street a dala v úplném závěru postavit část publika na nohy.
Ze všech muzikantů na pódiu, včetně Stinga samozřejmě, prýštila až dětsky bezelstná radost z hudby. Všichni byli každým coulem profesionální a všichni dokonale věděli, co dělají a jakým způsobem publikum zhypnotizovat či rozparádit.
S takovým vkladem se to táhne dobře.

Sting
22. září 2010, O2 Arena, Praha

Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. září 2010)

Jak jsme zase čekali na Guns N’Roses

13. června 2006 nás W. Axl Rose, floutek v čele kapely Guns N’Roses, vyšplouchl. Svou rock’n’rollovou sebranku přivedl na pódium tehdejší Sazka Areny až ve čtvrt na dvanáct v noci, čehož důvodem údajně bylo špatné počasí v Londýně, odkud letěl, a tudíž zpoždění spoje. Není přesně jasné, zda to tehdy pravda byla, či nikoliv, fakt je však ten, že od té doby Axl svou obsesi ve zpožděných startech koncertů povýšil na fetiš.
Na začátku letošního září ho zato v irském Dublinu vykelímkovali. Pár dnů předtím mu pořadatelé festivalu v britském Readingu nedovolili zahrát přídavek a prostě mu vypnuli proud, protože koncert Guns N’Roses už dávno překročil hodinu nočního klidu a místní radní se zle durdili. V Čechách ovšem Axlovi žádná újma nehrozila – jsme mírumilovná země.
Proto jsme pěkně pospolu v pondělí 27. září večer se shovívavým úsměvem přecházeli hlášení „závodního rozhlasu“ O2 Areny, při němž docela příjemný dámský hlas hovořil o tom, že koncert Guns N’Roses se pravděpodobně přetáhne hluboko přes půlnoc, protože zpěvák kapely se obvykle připravuje déle, než bývá v kraji zvykem. Osobně mám podezření, že jeho „příprava“ tkví k tom, že se na hotelu nacpe a pak usne u televize.
V půl desáté už nám úsměv vystydl, o půl hodiny později tu a tam kdosi hlasitě zaklel a začalo se pískat, v půl jedenácté se v rámci malé „natruc-revoluce“ počalo kouřit přímo na place s vědomím, že žádný pořadatel se stejně nepřiblíží, protože všichni věděli o lidském rozhořčení a riskovali by knockout, no a ve tři čtvrtě na jedenáct v noci se z reprobeden ozval hlas Roberta Porkerta z pořádající agentury Live Nation, který se omluvil, ubezpečil diváky, že koncert začne během hodiny, a vzal jim dobrou náladu pravdivým sdělením, že Axl je už na cestě do haly.
Z plochy se moment poté vyvalily tisíce naštvaných lidí, kteří nečtou tisk. Kdyby tak činili, věděli by, že je třeba přichystat se na nejhorší. Několik stovek vytočených bývalých diváků pak halu opustilo a dožadovalo se vrácení vstupného. Byl jim ale jen označen lístek s oznámením, že se do konce týdne dozvědí, kde si peníze za něj vyzvednout.
Zmiňovaný Robert Porkert mi den po koncertě řekl, že označili asi pět set vstupenek a suma, kterou za ně jejich majitelům ještě v tomto týdnu vyplatí, je plně hrazena z peněz Guns N’Roses. Ti to prý vzali všechno ochotně na sebe.
Začalo se ve čtvrt na dvanáct a tři minuty. Jako před čtyřmi lety. My se s prvními akordy změnili z hladových vlčáků v pokojné velikonoční beránky a zobali jsme Axlovi z ruky všechny ty jeho pěvecké prasárny, kterých se při koncertech dopouští.
A pak nás ještě porazili Poláci. Jako při vystoupení Depeche Mode, i tentokrát dopravili na pódium svou národní vlajku dříve než naši, a tak se Axl na konci základní části koncertu zahalil do praporu, který tuzemcům neříkal „pane“. Byť ten náš na pódium doputoval jen o pár akordů později, byli jsme definitivně druzí.
Axlovi to ale stejně bylo jedno. Jak se ukázalo hned na začátku, tenhle konec světa má pořád ze Československo.
Konec koncertu byl ve tři čtvrtě na dvě ráno. A pak hurá na taxík. Já to měl za 321 Kč.

Přidávám rubriku Recenze

Prapůvodně jsem si myslel, že se na těchto stránkách trochu oprostím od své práce a budu se více věnovat literatuře. Půlrok existence stránek ale ukázal, že když už mě někdo přes ně kontaktoval, bylo to kvůli hudbě. Také mi řada lidí psala, proč se zde více nevěnuji muzice.
Z těchto důvodů jsem se rozhodl zavést rubriku Recenze, na které budu publikovat své recenze, které buď někde vyšly (povětšinou v deníku Právo nebo v měsíčníku Rock & Pop), případně nevyšly, ale já budu mít nutkavou potřebu se k uměleckému výkonu vyjádřit.
Berte tuto rubriku jako bonus. Hlavní pro mě zůstává on-line čtení mé poslední knihy Někdy mě to až děsí a rubrika Blog, která mě strašně baví a někdy se musím hodně krotit, abych nepsal vícekrát denně.
Dovolte mi současně, abych po půlroce činnosti poděkoval všem, kteří jsou tu se mnou, čtou mé výtvory a diskutují o nich. Vy všichni jste ekologickou naftou, na kterou denně jezdím, neboť co je autor bez čtenářů?!
Děkuji vám za přízeň a budu rád, když se mnou ještě nějakou dobu vydržíte. A buďte šťastní.

Poctivý hold Phila Collinse peckám z Motown

Jestli si někdo myslel, že Brit Phil Collins zavěsil uměleckou činnost na hřebík, pořádně se mýlil. Bývalý zpěvák a bubeník skupiny Genesis a později úspěšný sólista vydává právě své osmé studiové album nazvané Going Back.

Deska je to nicméně neobvyklá. Nejsou na ní nové písně z Collinsovy autorské dílny, nýbrž coververze soulových písniček ze šedesátých let minulého století. Collins totiž všechny ty hity od umělců ze slavné vydavatelské stáje Motown jaksepatří miluje. Vždyť nesmazatelně patří k jeho mládí.

Je to evidentní už při prvním poslechu nahrávky. Bez přehánění lze dokonce konstatovat, že Collinsův umělecký projev v některých písních omládl a v prezentaci starých klasik se jaksepatří vyžívá. Je jedno, jestli jde o skladby svěží a energické, či soulovější ve středním či pomalém tempu. Sluší mu všechny.

Na desce Going Back jsou Girl (Why You Wanna Make Me Blue) a Papa Was A Rollin’ Stone z repertoáru kapely The Temptations, Uptight (Everything’s Alright), Never Dreamed You’d Leave In Summer a Blame It On The Sun od Stevieho Wondera, In My Lonely Room dámské formace Martha And The Vandellas, Take Me in Your Arms (Rock Me a Little While) od Eddieho Hollanda a další. Vesměs kompozice, které v době svého vzniku obstály.

Collins se v jejich úpravách víceméně sklonil před originálem. Pro album zvolil trochu archaický zvuk nástrojů, nechal je znít v dobové syrovosti a aranže písniček rozhodně neměnil tak, aby to originální verze zásadně poznamenalo. Kladl ale větší důraz na rytmus, takovou Standing In The Shadows Of Love mu přímo podřídil.

Svůj cejch udělil skladbám i charakteristicky „otevřeným“ a mírně „ukňučeným“ hlasovým projevem. A přestože se nedávno zmiňoval o tom, že mu zdravotní problémy brání hrát řádně na bicí, ve studiu je rovněž nabubnoval.

I tím složil lidem kolem společnosti Motown, jejich písničkám i hudebním životům hold. Pokud to byl smysl této kolekce, byl vrchovatě naplněn. I bez ohledu na to, že by hudební svět možná raději slyšel pár nových kousků z dílny samotného Collinse.

Jeho poslední album Testify vyšlo před osmi lety.

Phil Collins: Going Back
Warner Music/Supraphon Music, 57:23
Hodnocení: 75%
(Tato recenze vyšla v deníku Právo 13. září 2010)

Chinaski překonali bod zmaru

Nové album skupiny Chinaski, odhodlaně nazvané Není na co čekat, patří k těm očekávaným. Formace totiž před dvěma lety ztratila bubeníka, tahouna a textaře Pavla Grohmana, jenž zahynul při autonehodě. Jelikož se zdál být těžko nahraditelný, novinka na sebe teď poutá možná větší pozornost, než by si skupina přála.

Grohmana nahradil za bicími Otakar Petřina mladší, o texty se podělilo více autorů, o hudbu v podstatě všichni členové kapely. Výsledkem těchto opatření je obstojná a energická kolekce, která opět přináší jednoduché písně, pro jejichž existenci je podmínkou jasná melodie. Nadstavbou jsou občasné hudební úkroky a dojem svobody a vzdušnosti, které svou atmosférou umí navodit.

Jestliže se nicméně na předešlých řadovkách Music Bar (2005) a 07 (2007) dobrali Chinaski interpretační lehkosti, kterou jim za odměnu dala léta dřiny i silná pozice na scéně, novinka je v tomto ohledu poněkud křečovitá. Zřejmě jako důsledek obav z přijetí.

Patrné je to například v písničce Jak mám ti říct, ve které je kapela tak okatě uvolněná, že víc než sebe sama soundem i „pražštinou“ ve zpěvu připomíná formaci Wanastowi Vjecy.

Je však třeba označit i místa povedená. Skladba 3Pasty má nápaditý text Tomáše Rorečka postavený na neotřelém vyjmenovávání nových časových jednotek. 7 hříchů je přitažlivá až na třetí poslech, jenž si zaslouží dostat. Singl Spáč je naopak přímočará hitovka, jen jeho plytký text bez remcání přijme asi jen posluchač skutečně unavený.

V textu Kérky je sice drsný vulgarismus, leč ten zde z Chinaski udělal prostou partu odolných chlapíků, kteří se vyrovnali se ztrátou kamaráda a mají novou chuť „praštit do stolu“. Ten vulgarismus na albu ční, je provokativní a nečekaný. Zaplať ale pánbůh za něj. Ve svých „hodných“ písničkách Chinaski už totiž někdy vyhlíželi jako nudní páprdové.

Skladba Kompy má swingový šarm a pravdivý text. Digitálně zase úspěšně koketuje s hiphopem, což bylo lze s příchodem jinak rapujícího Petřiny (alias Marpa) očekávat, nicméně bylo riskantní vsadit na to, že to k Chinaski takhle přirozeně sedne.

Mimořádnou pozici má balada Šatna, v níž se prostřednictvím Malátného textu kapela poklonila Grohmanově památce. Učinila to důvěrně a vkusně.

Není na co čekat přináší i další zvěst. Již na minulých albech bylo zjevné, že Malátný se v roli zpěváka zlepšuje. Zde udělal další patrný krůček. Jeho již vcelku jistý výraz mile krášlí třeba důstojně romantickou Oblohu a obstojně sekunduje Zuzaně Smatanové v písni Takmer svätý.

Album je již k mání v digitální formě a 22. září vyjde i na cédéčku. Na otázku, zda jím kapela překonala bod zmaru, kterým prošla, již odpověď dalo. Ano.

Chinaski: Není na co čekat
Universal Music, 46:12
Hodnocení: 60%
(Tato recenze vyšla v deníku Právo 11. září 2010)

Hurts jsou inteligentní pop

Velká Británie má teď jednu hudební laskominu. Je jí tandem Hurts, který vydal debutové album Happiness a za nímž je tradiční příběh posledních let, jenž už předtím pomáhal na výsluní několika projektům.

Svět o Hurts totiž poprvé slyšel někdy před rokem, kdy v internetové síti svištěla popová chytlavka Wonderful Life. Provázel ji slušný amatérský videoklip a vše současně přinášelo nové hudební jméno, což byl také bod navíc.

Od té doby fascinace Britů dvojicí sílila s každou další zveřejněnou písničkou, nota bene videoklipem. Brzy o ni projevila zájem vydavatelská společnost Major Label a v lednu letošního roku, zatím bez debutového alba, už byla chápána jako nastávající hvězda ostrovní hudební scény.

Debutové album Happiness vyšlo v pondělí a je dobré hned na úvod poznamenat, že přineslo muziku příjemnou, nikoli ale revoluční, stylově převratnou či naládovanou hity. Nad vším stojí atmosféra kolekce, jež je upřímná, výrazná a od počátku do závěru neměnná.

Hurts, tedy zpěvák Theo Hutchcraft a klávesista a kytarista Adam Anderson, jsou inspirováni popem osmdesátých let, především jeho syntetickou podobou, též novou vlnou té doby i pionýrskou elektronikou.

Není to ale žádná progresivní elektronika jednadvacátého století. Je to retro v tom nejlepším smyslu slova. Pokud bychom hledali kapely, které se na jejich zvuku znatelně podepsaly, pak to jsou Depeche Mode, Joy Division, New Order nebo Pet Shop Boys.

Hurts se inspiracemi netají a jdou za nimi bez okolků. Takto vyzbrojeni jsou v důsledku důkladně optimističtí. Námitka, že filozofie Joy Division byla potemnělá, je sice na místě, nicméně Hurts se nechali ovanout jen jejich hudební tvorbou, nikoli texty či tragickým příběhem (zpěvák Ian Curtis spáchal v roce 1980 sebevraždu).

Na kolekci Happiness je řada melodicky vyzrálých písniček, počínaje zmíněnou Wonderful Life přes milou Devotion (duet s Kylie Minogue) a konče naléhavou Stay.

Hurts přinesli inteligentní pop. Jejich debut je instrumentálně barevný, aranžérsky hrdý a v textech dostatečně ironický na to, aby byl přijímán jako něco více, než jen dobrá zábava v těžké době.

Hurts: Happiness
Sony Music, 48:02
Hodnocení: 85%
(Tato recenze vyšla v deníku Právo 10. září 2010)

Interpol vytvořili z minulosti budoucnost

Newyorské kvarteto Interpol si za třináct let existence udělalo na nezávislé hudební scéně dobré jméno. Tak dobré, že některé jeho skladby vpluly do mainstreamových vod a četná (především americká) rádia je mají ve své denní rotaci. Jeho minulé album koneckonců jako by chtělo dostihnout stadiónové kompozice britských Coldplay.

Čtvrté album v jejich diskografii, nazvané poněkud nenápaditě stejně jako kapela, ale přineslo několik změn. Muzikanti se rozloučili s vydavatelstvím Capitol Records a přešli k menšímu Matador, natáčení novinky bylo závěrečnou prací baskytaristy Carlose Denglera, který prý již nebyl se svým hudebním životem šťastný, a v neposlední řadě se přimkli ke své dřevní minulosti.

Jestliže se zejména na tři roky starém počinu Our Love To Admire začal zvuk Interpolu projasňovat a nelpěl už tolik na ponurém vzezření vycházejícím z punkrockových vzpomínek a psychedelických rozbušek, pak včera vydaná čerstvá deska to všechno zase hodila za hlavu.

Možná je to zkušenost, snad jasnější vize a připravenost. V každém případě je nové album pevné, sebejisté a po všech stránkách dotažené. Číhající nuda přítomných psychedelických pasáží je v písničkách rozehnána dějem, jindy záměrně pěstěnou temnotou ve zvuku i provedení.

Nelze již konstatovat, že Interpol připomínají britské Joy Division. Přepracovali filozofii svého prvního alba Turn On The Bridge Lights z roku 2002 a opřeni o svou minulost se takto stali sami sebou.

Jsou na poslech příjemně melancholičtí, ve svém projevu pak velmi chladní, smutní v textech i vokálním přednesu Paula Bankse. Novinka není tak syrová, jako debutové album. Není ani až tak teskná, nicméně kultivovanějším způsobem obě tyto vlastnosti přenáší do současnosti a staví z nich svůj dnešní zvuk.

Déšť za oknem ani barevný podzim by však měly při poslechu nového alba Interpolu nulovou dodatkovou funkci, kdyby kapela nenahrála tak emotivní skladby, jakými jsou Succes, Summer Well, Bartricade nebo Try It On.

Interpol: Interpol
Matador/Soft Limit, 45:53
Hodnocení: 80%
(Tato recenze vyšla v deníku Právo 7. září 2010)

The Kissaway Trail se rozlévají do prostoru

The Kissaway Trail jsou z dánského Odense a na tamní scéně mají výtečnou pozici. Patří k silné generaci indierockových skupin, k níž náleží i u nás známí alternativci Mew či The Raveonettes.

The Kissaway Trail se před evropským vydáním novinky Sleep Mountain představili v polovině srpna na českém Open Air Festivalu v Panenském Týnci. Velké pozornosti se sice netěšili, nicméně uznalé pokyvování hlavou je při odchodu z pódia provázelo.

Jednoduše by se dalo napsat, že jsou jako Arcade Fire (etablovaná kanadská kapela) bez dívek. Inspiraci jejich tvorby hledejme i u amerických Mercury Rev, Sonic Youth a všech kapel, které hudební atmosféru a prožitek povyšují nad prvoplánovost.

Dánské kvinteto se na své druhé desce vzbouřilo proti tři roky starému debutu, který se jmenoval stejně jako ono. Hned v úvodní písni SDP nástinilo způsob, jakým na to šlo. Kompozicím dalo pevnější řád. Z SDP se vyhrnou tóny do prostoru, hudební složka zacílí s obrovskou energií a poutá na sebe pozornost hlavně tím, jak chytře zaplní prostor a jak moudře v ní poletuje vokální linka. Ta je nenáročná, přitom důsledná. Sekunduje vystavěné atmosféře skladby a spoluvytváří konečný příběh.

V jiných písničkách se dánská formace rozjíždí pomaleji. Náladu staví zvolna, místy ji koriguje. Za okamžik už ale pracuje se skladbou, ve které znějí všechny dostupné nástroje, je rozlitá do prostoru, garantují ji trojhlasy a není v ní nic navíc. Když je třeba, zakouzlí dynamika, která nechá kompozici povadnout, aby ji po chvíli zase přiměla k životu.

Na albu Sleep Mountain je dvanáct skladeb. Přestože má bez pěti minut hodinu, okamžiky s nimi uplynou jako voda. Stejně jako v případě kanadských Arcade Fire, i v souvislosti s hudbou The Kissaway Trail lze hovořit o tzv. absolutním muzikantství. Je s ním nádherně, leč „krátce“.

Naštěstí to lze vyřešit opětovným přehráním nosiče.

The Kissaway Trail: Sleep Mountain
Bella Union/Universal, 55:11
Hodnocení: 85%
(Tato recenze vyšla v deníku Právo 6. září 2010)

Hřbitovní kvítí

Miluju hřbitovy. Jako teenager jsem si na tom broumovském, tedy hřbitově mého rodného města, dával svá první rande a poprvé se na nich pokoušel proniknout k dívce blíže než jen na dosah. Přestože některé tvrdily, že scházet se u hrobů je morbidní (aniž by význam toho slova přesně chápaly), povětšinou se mnou z toho místa odcházely mírně dojaté, rozněžnělé a tvrdily, že to tam vlastně bylo hezké. S klidným srdcem mohu poznamenat, že k tomuto jejich dojmu můj milenecký výkon nesporně mnoho nepřispěl.
Pátral jsem dlouhou dobu po tom, proč je mi na hřbitově tak dobře. Odpověď mi dalo studium astrologie, ale nebudu ji zveřejňovat, protože jsem se již několikrát v minulých letech přesvědčil, že je pro mnohé nevěrohodná, ba směšná.
V sobotu jsem se na broumovském hřbitově zastavil opět. Proto, abych se poklonil zesnulým blízkým, proto, abych s údivem zjistil, kolik přátel a známých odešlo, aniž by se ke mně o tom dostala zpráva, a také pro inspiraci.
Hřbitov je plný příběhů. Pro někoho, kdo fušuje do literatury, je to přímo bezedná studnice. Obcházím hroby a rozptylovou loučku, vybavuju si příběhy mrtvých, které znám, fabuluju na jejich základě a mrzí mě, že neznám jiné.
Vždycky si z té studnice nějaký příběh vylovím, pomazlím se s ním, ale pak ho – jako správný špatný rybář – pustím živý a zdravý zpět. Příběhy by se totiž asi neměly krást. Už vůbec ne tam, kde se bez ladu a skladu kupí. Nejsem si tím úplně jist, ale měl bych to za svatokrádež.
Přesto právě proto hřbitovy miluju. Ty jejich nedotknutelné příběhy, i to smutné hřbitovní kvítí, které se na nich hromadí.