Doznání

Výslech trval už osmačtyřicet dnů. Klaus Kocemba, muž podezřelý z chladnokrevné vraždy své ženy Tirády Kocembové, ve své židli klimbal. Unavený komisař Mařinec si zapálil další cigaretu, píchnul si novou dávku pervitinu a rozhodl se změnit taktiku. Zatímco posledních deset dnů Kocembu trápil detailními otázkami, nyní přejde do protiútoku. Buď, anebo!
„Tak si to shrňme,“ zařval a Kocembu tím probudil. „Vy tedy tvrdíte, že jste svou ženu nezavraždil, ačkoliv všechny důkazy hovoří jednoznačně proti vám.“
„Nezabil jsem ji, jděte k čertu,“ sykl unavený Kocemba.
„Jak mi tedy vysvětlíte ten videozáznam vraždy, který se našel na místě činu. Pořídil jste si ho pro vlastní potřebu, abyste si ho mohl později pouštět!“
„To je lež,“ bránil se Kocemba.
„Jak je tedy možné, že na začátku toho záznamu říkáte do kamery, že za okamžik zabijete svou ženu Tirádu a točit to budete kvůli tomu, že kdyby vás někdo předběhl, aby to nebylo na vás.“
Kocemba mlčel.
„A jak je možné, že jsme vás na místě činu zadrželi v ruce se zakrváceným popelníkem, kterým jste svou ženu evidentně ubil? Jak je možné, že jste si do kalendáře ve svém pokoji zaznamenal k datu 11. července poznámku, že v devět hodin ráno utlučete popelníkem svou manželku, což jste skutečně v ten den a přibližně v tu hodinu udělal?“
„To na mě někdo navlíkl,“ křikl Kocemba.
„Grafologický rozbor jasně určil, že písmo je vaše. Jak mi vysvětlíte, že jste v předvečer vraždy volal ze svého mobilního telefonu do televizního pořadu Magda vám odpoví a zeptal jste se moderátorky, kolika ranami popelníkem do hlavy zvládnete usmrtit stokilovou ženu, přičemž vaše manželka Tiráda Kocembová měla přesně devadesát devět kilogramů?“
„Tak vidíte. Ptal jsem se na někoho jiného.“
„Proč jste si tedy k vraždě své ženy přizval kamaráda Hanouska, který po celou dobu činu přihlížel a pil tureckou kávu?“
„Má turka rád…“
„Také jste mu den před vraždou řekl, že svou ženu Tirádu zabijete zítra v devět ráno, protože vás – a teď cituji – sere.“
Kocemba mlčel.
„Přiznejte se, Kocembo. Své ženě život beztak nevrátíte.“
Kocemba se zarazil: „Jste si tím jist?“
„Samozřejmě,“ ubezpečil ho komisař Mařinec. „Kdybyste byl kriminalista, jistě byste znal staré policejní heslo Co je mrtvé, nikdy neožije, ani když zabíjel Kocemba.“
„Opravdu už nikdy neožije?“
„Nikdy. Jako že se Mařinec jmenuju.“
„Dobrá, pane komisaři. Přiznávám se. Prohlašuji, že jsem 11. července v devět hodin a tři minuty ráno ubil popelníkem svou ženu Tirádu Kocembovou. Očekávám trest,“ vypadlo z Kocemby.
Mařinec se ve své židli narovnal, natáhl kouř z cigarety a zkoumavě si Kocembu prohlédl. Pak se k němu naklonil a vítězoslavně pronesl: „A to vám mám jako věřit?“



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)