Hřbitovní kvítí

Miluju hřbitovy. Jako teenager jsem si na tom broumovském, tedy hřbitově mého rodného města, dával svá první rande a poprvé se na nich pokoušel proniknout k dívce blíže než jen na dosah. Přestože některé tvrdily, že scházet se u hrobů je morbidní (aniž by význam toho slova přesně chápaly), povětšinou se mnou z toho místa odcházely mírně dojaté, rozněžnělé a tvrdily, že to tam vlastně bylo hezké. S klidným srdcem mohu poznamenat, že k tomuto jejich dojmu můj milenecký výkon nesporně mnoho nepřispěl.
Pátral jsem dlouhou dobu po tom, proč je mi na hřbitově tak dobře. Odpověď mi dalo studium astrologie, ale nebudu ji zveřejňovat, protože jsem se již několikrát v minulých letech přesvědčil, že je pro mnohé nevěrohodná, ba směšná.
V sobotu jsem se na broumovském hřbitově zastavil opět. Proto, abych se poklonil zesnulým blízkým, proto, abych s údivem zjistil, kolik přátel a známých odešlo, aniž by se ke mně o tom dostala zpráva, a také pro inspiraci.
Hřbitov je plný příběhů. Pro někoho, kdo fušuje do literatury, je to přímo bezedná studnice. Obcházím hroby a rozptylovou loučku, vybavuju si příběhy mrtvých, které znám, fabuluju na jejich základě a mrzí mě, že neznám jiné.
Vždycky si z té studnice nějaký příběh vylovím, pomazlím se s ním, ale pak ho – jako správný špatný rybář – pustím živý a zdravý zpět. Příběhy by se totiž asi neměly krást. Už vůbec ne tam, kde se bez ladu a skladu kupí. Nejsem si tím úplně jist, ale měl bych to za svatokrádež.
Přesto právě proto hřbitovy miluju. Ty jejich nedotknutelné příběhy, i to smutné hřbitovní kvítí, které se na nich hromadí.



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)