Horizon

Zdejší bankovní domy dělají všechno pro to, aby své klienty znechutily a otrávily. Mám dokonce podezření, že činí vše, jen aby jich měly co nejméně. Na dotaz, zda to tak je, mi ale všichni vyžehlení úředníci odpověděli záporně a odemleli naučenou mantru o tom, jak jim na klientech záleží a kterak se o ně s poctivostí a úctou starají.
Ve skutečnosti je samozřejmě zajímají naše peníze, respektive poplatky za služby. V podstatě platí, že jakmile vplujete do banky, už cálujete. Za chmátnutí na kliku, za fotobuňku, která vám otevře, za rozhlédnutí se po místnosti, prostě za všechno.
Kdo v průměru jeden a půlkrát měsíčně vybere u přepážky peníze, které vydělal a náleží mu, ročně za to své bance nechá na poplatcích kolem dvou tisíc korun. Pro takové prachy už jí přece stojí za to vymýšlet zpestření, která klientovi spolupráci s ní maximálně znepříjemní.
Vplujete třeba takhle ve středu dopoledne do bankovního doupěte, chcete si vyzvednout své peníze, podepíšete se tradičně na formulář, ovšem Bižuterie za přepážkou vám řekne, že podpis neodpovídá podpisovému vzoru.
Je vám to divné, protože se takto podepisujete už sedm let. Zkusíte to s úsměvem podruhé a Bižuterie zase mele svou. To váš už trochu rozčílí, ovšem Bižuterie vám pod ruku strčí formulář potřetí (se dvěma vašimi originálními, leč svévolně přeškrtnutými podpisy) a povýšeně pronese, že máte třetí pokus, jinak vám nic nedá. Prostě takový skok do výšky – neskočíte, vypadnete.
Jelikož vám situace připadne nedůstojná a je vám zřejmé, že se protějšek rozhodl vyhrát děj se co děj, nakreslíte místo podpisu kosočtverec a strčíte ho Bižuterii pod čumák. Ta na něj znalecky mrkne a pak řekne, že jste nezvládl ani třetí pokus, a tak vám peníze prostě nedá.
Chvíli diskutujete, pak použijete expresivnější výraz, který Bižuterie dobře zná od jiných klientů, a odkráčíte z pobočky s tím, že si musíte jet předělat podpisový vzor do pobočky jiné.
Cestou tam ale vychladnete a vzpomenete si, že jste v minulosti už prchali od jiných bank a v podstatě je všude stejně.
Večer potkáte Bižuterii v metru, zjistíte, že měří metr třicet a culíte se na ni. Prachy vám ale stejně nedá. Je věrná své bance.

Byl jsem teď pár dnů mimo vlast. S několika dobrými přáteli jsme cestovali nizozemskými vodními kanály na palubě pronajatého hausboatu, kochali se pohledem na nevídanou rovinu, fotografovali si vodní i větrné mlýny, své autoportréty a klábosili o všem.
Začnu prohrou, neboť tato cesta pro nás jednu drtivou nachystala. Rybářská část naší výpravy chytila jen tři rybky: cejna, bělici a úhoře. Všechny byly tak malé, že po zvěčnění na čip digitálního fotoaparátu putovaly zpět do nečekaně špinavých nizozemských vod.
Výher bylo více. Amsterdam, Gouda, Utrecht – jedno město krásnější než druhé, čisté ulice, vcelku vlídní lidé (až na dělníka od mostu, který nás na rozloučenou po proplutí pozdravil vztyčeným prostředníkem), cyklisté kam až oka dohlédla, muzeum Vincenta van Gogha s originály jeho obrazů i silným životním příběhem.
Náš hausboat se jmenoval Naarden, podle městečka, v jehož kostele je pohřben Jan Ámos Komenský. Procházeli jsme Amsterdamem, kde zemřel, a přijeli jsme přesně 340 let po Komenského posledním vydechnutí. Jeden by se při vší té národní hrdosti zatetelil.
Ta se však rozestřela a poté rozpadla na trpké mikročástice v momentě, kdy jsme dorazili zpět do rodné země. Ráno na Radiožurnálu říkal Radek John, že nemůže pro policisty udělat víc než teď, leda snad chtít po předešlých politických panďulácích peníze, které promrhali (mluvil o částce více než bilión). Jak by je ale mohl vyžadovat, když je s těmito dinosaury ve vládě a poslušně hraje jejich hru na chlapíky, kteří chtějí zachránit to, co rozjebali.
V televizi pak hrála Slavia se Spartou a můj „oblíbenec“ Řepka při potyčce před brankou Blažka a po strkanici se snědým hráčem Slavie Raguedem si (v záběru televizní kamery) zacpal nos a pantomimicky k němu naznačoval, že se mu chce zvracet. A to se jeho tým staví na stranu klubů, které bojují proti rasismu.
„Vítej v české realitě, Jardo,“ zaslechl jsem v dáli. „Chyběl jsi nám tu, kluku ušatá…“

O prázdninách jsem na tento blog napsal vtipy, které mi řekli hoši z Dogy a Horkýže slíže. V pátek mi do rozhovoru jeden řekl i písničkář Tomáš Klus. Takže ho vyjímám a poskytuji k šíření.
Maradona přijde do nebe. Zaklepe na nebeskou bránu a otevře mu Svatý Petr. Podívá se na Maradonu a říká: „Vy jste celý život hrál fotbal. My vás tady nechceme.“ Maradona ani moc neprotestuje, otočí se, jde směrem do pekla, ale nedá mu to, ještě se za sebou ohlédne a vidí, že za bránou je obrovský fotbalový stadión a na něm se hraje fotbal. Utíká zpátky a volá: „Svatý Petře, Svatý Petře, ale vždyť je tam stadión a na něm fotbalisté. Tak proč ne já?“ Svatý Petr se na něj oboří a řekne: „Ale to je Baník, pičo!“

Výslech trval už osmačtyřicet dnů. Klaus Kocemba, muž podezřelý z chladnokrevné vraždy své ženy Tirády Kocembové, ve své židli klimbal. Unavený komisař Mařinec si zapálil další cigaretu, píchnul si novou dávku pervitinu a rozhodl se změnit taktiku. Zatímco posledních deset dnů Kocembu trápil detailními otázkami, nyní přejde do protiútoku. Buď, anebo!
„Tak si to shrňme,“ zařval a Kocembu tím probudil. „Vy tedy tvrdíte, že jste svou ženu nezavraždil, ačkoliv všechny důkazy hovoří jednoznačně proti vám.“
„Nezabil jsem ji, jděte k čertu,“ sykl unavený Kocemba.
„Jak mi tedy vysvětlíte ten videozáznam vraždy, který se našel na místě činu. Pořídil jste si ho pro vlastní potřebu, abyste si ho mohl později pouštět!“
„To je lež,“ bránil se Kocemba.
„Jak je tedy možné, že na začátku toho záznamu říkáte do kamery, že za okamžik zabijete svou ženu Tirádu a točit to budete kvůli tomu, že kdyby vás někdo předběhl, aby to nebylo na vás.“
Kocemba mlčel.
„A jak je možné, že jsme vás na místě činu zadrželi v ruce se zakrváceným popelníkem, kterým jste svou ženu evidentně ubil? Jak je možné, že jste si do kalendáře ve svém pokoji zaznamenal k datu 11. července poznámku, že v devět hodin ráno utlučete popelníkem svou manželku, což jste skutečně v ten den a přibližně v tu hodinu udělal?“
„To na mě někdo navlíkl,“ křikl Kocemba.
„Grafologický rozbor jasně určil, že písmo je vaše. Jak mi vysvětlíte, že jste v předvečer vraždy volal ze svého mobilního telefonu do televizního pořadu Magda vám odpoví a zeptal jste se moderátorky, kolika ranami popelníkem do hlavy zvládnete usmrtit stokilovou ženu, přičemž vaše manželka Tiráda Kocembová měla přesně devadesát devět kilogramů?“
„Tak vidíte. Ptal jsem se na někoho jiného.“
„Proč jste si tedy k vraždě své ženy přizval kamaráda Hanouska, který po celou dobu činu přihlížel a pil tureckou kávu?“
„Má turka rád…“
„Také jste mu den před vraždou řekl, že svou ženu Tirádu zabijete zítra v devět ráno, protože vás – a teď cituji – sere.“
Kocemba mlčel.
„Přiznejte se, Kocembo. Své ženě život beztak nevrátíte.“
Kocemba se zarazil: „Jste si tím jist?“
„Samozřejmě,“ ubezpečil ho komisař Mařinec. „Kdybyste byl kriminalista, jistě byste znal staré policejní heslo Co je mrtvé, nikdy neožije, ani když zabíjel Kocemba.“
„Opravdu už nikdy neožije?“
„Nikdy. Jako že se Mařinec jmenuju.“
„Dobrá, pane komisaři. Přiznávám se. Prohlašuji, že jsem 11. července v devět hodin a tři minuty ráno ubil popelníkem svou ženu Tirádu Kocembovou. Očekávám trest,“ vypadlo z Kocemby.
Mařinec se ve své židli narovnal, natáhl kouř z cigarety a zkoumavě si Kocembu prohlédl. Pak se k němu naklonil a vítězoslavně pronesl: „A to vám mám jako věřit?“

Dnes pětapadesátiletý Mark David Chapman patří v tabulce světových smolařů mezi absolutní špičku. V roce 1980 zastřelil z blízkosti Johna Lennona, ex-člena Beatles. Nechal si od něho podepsat album poodstoupil a pak jej přesnou střelou poslal na onen svět.
Stalo se to v New Yorku 8. prosince 1980 a pro svět to tehdy byla tak šokující zpráva, jako v roce 1994 ta o smrti Kurta Cobaina.
Chapmana hned zadrželi a odsoudili na doživotí. Po dvaceti odsezených letech si ale mohl zažádat o podmínečné propuštění, což udělal. Od roku 2000 tak činí každé dva roky, ale pořád se z lochu ne a ne dostat. Důvod je prostý – Rada pro podmínečné propouštění v newyorské věznici Attica Correctional Facility soudí, že je stále společensky nebezpečný a mohl by ještě někoho odkráglovat.
To je poslední zdůvodnění z tohoto úterý, kdy se Chapman už pošesté nedostal ven. Mnohem logičtější však bylo zdůvodnění z roku 2000, kdy moudří američtí soudci prohlásili, že pokud by Chapmana propustili, na živu by nejspíš dlouho nepobyl, neboť by se určitě našlo dost mstitelů, kteří by jej oddělali stejně, jako on oddělal jejich milovaného Lennona. To má logiku.
Chapman je zkrátka smolař. Kdyby tehdy před třiceti lety v prosinci zastřelil někoho méně významného (když už měl tu potřebu), doživotí by za to třeba nedostal a dnes mohl být na svobodě. Také by mu asi nepodsouvali společenskou nebezpečnost, chová-li se ve vězení vzorně, pomáhá v knihovně a je hodný na bachaře.
Kdyby tehdy střílel například v Čechách, už dávno by měl prezidentskou milost (Havel jich rozházel poměrně dost), anebo by se za něho za pár kaček postavila naše slavná „justiční mafie“. Chapman, nebo Čunek, kus jako kus.
Chapman je prostě smolař.

Odvolací Vrchní soud v Praze v úterý 7. září rozhodl, že bývalý kytarista skupiny Support Lesbiens Yarda Helešic zaplatí 200 tisíc korun a úroky zpěvákovi Janu Kalouskovi, toho času kandidátovi v komunálních volbách za ODS.
Spor se týkal několika podobných taktů v Kalouskově skladbě Chodím ulicí a v písni Support Lesbiens In Da Yard. Po žalobě, kterou podal Kalousek, se soudy s celým případem mordovaly více než dva roky. Není divu. Nikdy předtím podobný neřešily. V zahraničí se navíc v takových případech strany sporu zpravidla dohodnou mimosoudně, takže v podstatě nebylo podle čeho soudit.
Zvláštní je, že soud sice přiznal Kalouskovi odškodné a potvrdil tak, že Helešic těch několik akordů po sobě jdoucích opravdu opsal. Dovolil mu ale s písní dále nakládat. Jinými slovy: zaplatí 200 tisíc plus úroky, ovšem třeba mu ta pecka dalším omíláním v rádiu a prodejem desek peníze vydělá zpátky.
K celé věci mám dvě poznámky. Předně si myslím, že Helešic není takový trouba, aby opsal kus písničky, která se hraje jako rádiový hit a vyrazil s ní do boje ve stejné zemi s ambicemi mít z ní také hit. Zadruhé jsem přesvědčen, že kdyby zahraničním autorům stálo zato žalovat české kapely za opsané kusy písní (mnohdy i více), soudy by nedělaly nic jiného – takže buďme rádi, že je po všem.

P.S.: Naši fotbalisté večer podlehli Litvě 0:1. Byli lepší, ale nedali branku. To se stane. Nedali ji ovšem ani poté, co Fenin chlapácky nafilmoval v pokutovém území faul, izraelský rozhodčí odpískal penaltu a Fenin se směrem k divákům radoval, jak to na sudího dobře zahrál. Smutný musel být i Petr Čech. Gól, který dostal, rozhodčí viděl a uznal. Kdyby ho nezahlédl, „svatý Petr“ (nepochybně velký vzor naší mládeže) by ho určitě s vervou zatloukl. Již dříve totiž řekl, že tak je to správné.

Kamarád z Brna, se kterým si tu a tam zavoláme a jen tak poklábosíme, mi po mém dnešním zavolání se starostí v hlase řekl, že zrovna řeší se svou známou, svobodnou matkou, velký problém. Její dcerka, sotva desetiletá, se rozhodla být profesionální bezdomovkyní. Učitelce na své základce takto jednoznačně odpověděla při jedné z prvních anket letošního školního roku a aby své rozhodnutí stvrdila, pochystala si doma pro budoucí kariéru nádobíčko.
Bylo toho hodně, čím vyšla svému snu vstříc. Včera například ostříhala jejich domácího mazlíčka tak hnusně, že skutečně připomíná opelichaného bezdomoveckého čokla. Rozedrala si kuchyňským nožem některé poměrně drahé šatičky, přestala si čistit zuby, odmítá prý se mýt a nehodlá o svém rozhodnutí diskutovat ani komunikovat.
Zkrátka se rozhodla býti bezdomovkyní a razantně jde za svým snem.
Ujistil jsem se nejprve, že nečetla mou knihu V pondělí v osm ráno, v níž bezdomovec hraje dosti důležitou a pozitivní roli, tudíž by mohl některé méně zkušené čtenáře fascinovat. Když to kamarád razantně odmítl se slovy, že dívka jistě čte jen hodnotnou literaturu (nemám mu to za zlé, bastardovi), přemýšlel jsem chvíli, co s tím.
Nakonec jsem dospěl k závěru, že by prostě potřebovala nabančit. S kamarádem jsme byli zajedno, a prý s tím souhlasí i matka. Když jsem se zeptal, proč to už neudělala, odpověděl poněkud rozpačitě, že na to nemá.
„Fakt nemá na to, aby ji seřezala kvůli tomu, že chce být bezdomovkyní,“ řekl Brňák.
„Tak to udělej ty,“ napadlo mě.
„To je o hubu. Bouchnu moc, něco jí zlomím a půjdu sedět. Nejsem blázen.“
„Hmmm, tak to je problém,“ uzavřel jsem dialog na téma léčba budoucí bezdomovkyně.
Kam mířím? Má-li někdo praxi v tom, jak nabančit devítileté holčině tak, aby se začala mýt, přestala opižlávat voříška z útulku a nic se jí při těch ranách nestalo, dejte vědět.
Něco bych pro vás měl…

Se začátkem školního roku jsem si pietně připomněl svou někdejší kariéru učitele. Trvala půl roku, přinesla jednu zlomeninu, kvůli drobnému požáru ve svém bytě jsem nějaký čas neměl sportovní úbor, nicméně vzpomínám na tu dobu rád.
Na začátku devadesátých let, kdy se ještě smělo všechno (tedy i učit bez patřičného vzdělání), mi kamarádka domluvila půlroční vedlejšák učitele na jedné základce v Praze. Nastoupil jsem jako tělocvikář a byly mi přiděleny páťačky, čili děvčata z páté třídy.
Do té doby tělocvik přirozeně flákaly, ale chce se mi věřit, že s mým příchodem bylo u některých všechno jinak. Na hodinách jsme totiž hráli sportovní hry. Pouze! Žádné cviky jsem nenařizoval. Ne proto, abych žákyně ušetřil námahy, nýbrž proto, že by se mi mohlo stát, že by po mně chtěly nějaký předvést. Já si byl ale jist, že kdyby k tomu došlo, má autorita by byla ta tam. Nebyl jsem – a dodnes nejsem – schopen ani vyšplhat, ani přeskočit tělocvičnou kozu, ani vykonat přemet, problémy by mi nadělal i kotrmelec.
Při vymýšlení her jsem byl ovšem velmi nápaditý. Naučil jsem své svěřenkyně třeba hrát ringo, což je sport, který v žádných školních osnovách nenajdete, leč podstatná část páťaček se pro něj nadchla.
Má kariéra učitele tělocviku padla ve chvíli, kdy jsem na tartanovém hřišti vymyslel náročnou překážkovou dráhu, kterou dívky absolvovaly ve dvojici chycené za ruku. Jedna z nich na mokrém tartanu uklouzla a při pádu si zlomila kost v zápěstí. Tehdy mě zničila má nekonečná představivost.
Ředitelka školy nechala zraněnou žákyni sedět se zlomeninou na chodbě, aby vyčkala příchodu kohosi z rodiny. Já nicméně prostým dotazem zjistil, že rodiče žákyně jsou mimo Prahu, takže sotva v brzké době do školy dorazí. Zrušil jsem tedy svévolně jednu vyučovací hodinu a vyrazil s dívkou do nemocnice.
Už při vstupu do tohoto zařízení se mi ale udělalo zle. Pak už jsem si jenom detailně představoval dívčinu zlomenou kost, která se nekontrolovaně vychyluje pod její potrhanou kůží, poraňuje při tom dosud zdravou vedlejší tkáň a s každým dotekem se jedna část oddaluje od druhé, nadto rána mokvá a začíná vysoce hnisat, přičemž hnis nemá kam odtékat a koncentruje se u zlomeniny. V obličeji jsem měl brčálově zelenou barvu a byl jsem zralý nechat si poskytnout první pomoc.
Byl to prostě hnus, a tak jsem s učitelováním skončil.