Sting se symfoniky naprosto souzněl

To, co se britskému zpěváku, muzikantovi a skladateli Stingovi povedlo nabídnout posluchačům na svém letošním albu Symphonicities, podařilo se mu ve středu bez potíží naservírovat i dvanácti tisícovkám diváků ve vyprodané pražské O2 Areně.
Do české metropole zavítal v rámci koncertního turné k uvedenému albu a stejně jako na něm, i na pódiu ho doprovázela londýnská The Royal Philharmonic Concert Orchestra řízená Stevenem Mercuriem.
Vzhledem k tomu, že si Sting coby rozšířený doprovod přizval i zkušené kumpány Dominica Millera (kytara), Iru Colemana (baskytara), Davida Cossina (bicí) a citlivým soulovým výrazem obdařenou vokalistku Jo Lawryovou, měl návštěvník koncertu plnou hrst záruk, že má co do činění se špičkami v hudebním i autorském oboru.
Není pochyb o tom, že album Symphonicities se po všech stránkách povedlo. Není ani pochyb o tom, že více než dvouapůlhodinový koncert zvládli výše uvedení umělci bez pochybností, zaváhání či kolísající sebedůvěry.
Více než pětadvacet písniček, z nichž je na uvedeném albu tucet a zbytek byl zaranžován speciálně pro probíhající turné, pozvolna servírovalo všechna pozitiva, která možná trochu překvapivý krok ve Stingově uměleckém životě měl.
Pakliže v minulosti spojení rockového základu se symfonickým tělesem často selhalo či přineslo nekonečnou sérii otazníků i vykřičníků, v případě Stingova uměleckého sblížení s The Royal Philharmonic Concert Orchestra šlo o posun veskrze pozitivní.
Obě strany si totiž naprosto vyhověly. Žádná z nich netrpěla přehnanou tendencí nad tou druhou čnít, ani jedna se přitom před velikostí druhé poníženě nekrčila v nemístné skromnosti.
Díky tomu vznikly aranže, na kterých se podílelo několik skladatelů a aranžérů, všichni s jasným zadáním – nabídnout Stingovy skladby (ať už z jeho sólové dráhy či období, kdy je psal pro svou mateřskou skupinu The Police) tak, aby v nich zůstala hluboká rýha originálu, přitom se díky přítomnosti orchestru oprostily od původních albových klišé a nahlédly do strojovny vlastní tvárnosti.
Povedlo se to výtečně. Koncertní provedení skladbám skutečně dalo nové aranže a ponechalo starý dobrý základ, Stingův charakteristický zpěv je ukotvuje pořád ještě ve vodách vkusného poprocku a občasné aranžérské výlety k hudebnímu kvasu přicházejí přesně v místech, kdy to bez námahy unesou, neboť ve své původní verzi v tomto ohledu trochu strádaly.
Vrcholem první poloviny středečního koncertu byla Whenever I Say Your Name, v níž Sting spolu s vokalistkou Lawryovou přiváděli v úžas publikum i sebe, jak znamenitě jim party sedly.
Druhá část koncertu gradovala hned od úvodní písně A Thousand Years, nechala diváky propuknout v jásot v hybné This Cowboys Song, Stingovy udělila povolení změnit se v hororového strašáka v písni Moon Over Bourbon Street a dala v úplném závěru postavit část publika na nohy.
Ze všech muzikantů na pódiu, včetně Stinga samozřejmě, prýštila až dětsky bezelstná radost z hudby. Všichni byli každým coulem profesionální a všichni dokonale věděli, co dělají a jakým způsobem publikum zhypnotizovat či rozparádit.
S takovým vkladem se to táhne dobře.

Sting
22. září 2010, O2 Arena, Praha

Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. září 2010)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)