Těžký život tělocvikáře

Se začátkem školního roku jsem si pietně připomněl svou někdejší kariéru učitele. Trvala půl roku, přinesla jednu zlomeninu, kvůli drobnému požáru ve svém bytě jsem nějaký čas neměl sportovní úbor, nicméně vzpomínám na tu dobu rád.
Na začátku devadesátých let, kdy se ještě smělo všechno (tedy i učit bez patřičného vzdělání), mi kamarádka domluvila půlroční vedlejšák učitele na jedné základce v Praze. Nastoupil jsem jako tělocvikář a byly mi přiděleny páťačky, čili děvčata z páté třídy.
Do té doby tělocvik přirozeně flákaly, ale chce se mi věřit, že s mým příchodem bylo u některých všechno jinak. Na hodinách jsme totiž hráli sportovní hry. Pouze! Žádné cviky jsem nenařizoval. Ne proto, abych žákyně ušetřil námahy, nýbrž proto, že by se mi mohlo stát, že by po mně chtěly nějaký předvést. Já si byl ale jist, že kdyby k tomu došlo, má autorita by byla ta tam. Nebyl jsem – a dodnes nejsem – schopen ani vyšplhat, ani přeskočit tělocvičnou kozu, ani vykonat přemet, problémy by mi nadělal i kotrmelec.
Při vymýšlení her jsem byl ovšem velmi nápaditý. Naučil jsem své svěřenkyně třeba hrát ringo, což je sport, který v žádných školních osnovách nenajdete, leč podstatná část páťaček se pro něj nadchla.
Má kariéra učitele tělocviku padla ve chvíli, kdy jsem na tartanovém hřišti vymyslel náročnou překážkovou dráhu, kterou dívky absolvovaly ve dvojici chycené za ruku. Jedna z nich na mokrém tartanu uklouzla a při pádu si zlomila kost v zápěstí. Tehdy mě zničila má nekonečná představivost.
Ředitelka školy nechala zraněnou žákyni sedět se zlomeninou na chodbě, aby vyčkala příchodu kohosi z rodiny. Já nicméně prostým dotazem zjistil, že rodiče žákyně jsou mimo Prahu, takže sotva v brzké době do školy dorazí. Zrušil jsem tedy svévolně jednu vyučovací hodinu a vyrazil s dívkou do nemocnice.
Už při vstupu do tohoto zařízení se mi ale udělalo zle. Pak už jsem si jenom detailně představoval dívčinu zlomenou kost, která se nekontrolovaně vychyluje pod její potrhanou kůží, poraňuje při tom dosud zdravou vedlejší tkáň a s každým dotekem se jedna část oddaluje od druhé, nadto rána mokvá a začíná vysoce hnisat, přičemž hnis nemá kam odtékat a koncentruje se u zlomeniny. V obličeji jsem měl brčálově zelenou barvu a byl jsem zralý nechat si poskytnout první pomoc.
Byl to prostě hnus, a tak jsem s učitelováním skončil.



Komentáře [ 1 ]

  • Daniela Slezáková napsal:

    :) nezávidím.. Já jsem teď začala učit angličtinu, tak snad se u toho nikdo nezraní a chvíli to vydrží…

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)