Freddie Mercury vytržený z kontextu

Knižní vzpomínky na zesnulého zpěváka skupiny Queen Freddieho Mercuryho vyšly v londýnském nakladatelství Omnibus Press před devíti lety. Napsali je Peter Freestone a David Evans. Ten první byl v letech 1979 až 1991, tedy až do Mercuryho smrti, zpěvákovým asistentem.
Kniha by zřejmě prošla kolem našich hranic bez povšimnutí, nebýt toho, že se Freestone před několika lety přestěhoval z Anglie do České republiky, konkrétně kamsi na Plzeňsko. Pravděpodobně dal našim vydavatelům signál a navíc zaktualizoval závěrečný přehled o tom, co kdo z hrdinů knihy momentálně dělá. Díky tomu mají i naši čtenáři šanci nahlédnout na Mercuryho povahu, zvyky, slávu i smrt z pohledu bezprostředního.
Biografie nazvaná Freddie Mercury má podtitulek „Důvěrné vzpomínky člověka, který ho znal nejlépe.“ Byť ho lze chápat jako obchodní akt, mnoho na tom nesporně je.
Freestone a Evans se na 265 stránkách zprvu životem Mercuryho strnule prokousávají. Nemají tzv. lehké pero, příběh neplyne a po prvních padesáti stránkách svádí k dojmu, že je omezen jen na vyjmenovávání měst, ve kterých byl se svou kapelou na turné, a jmen jeho milenců.
Přes kapitoly o nahrávání alba a vznik obalů se ale autorský tandem rozjede a dotýká se zajímavých témat. Nejjiskrnější je pak v samotném závěru, kdy Freestone z pozice zpěvákova nejbližšího osobního asistenta v posledních dnech jeho života popisuje detaily Mercuryho bolestí a bojů, které na smrtelném lůžku sváděl, přičemž ani na okamžik nezabrousil do bulvárního vidění toho faktu.
Není v tom okázalé tragično, spíše konstatování a vysvětlování. Přes poněkud těžkopádný překlad a řadu jazykových chyb je závěr knihy naprosto strhující a nezištně nabízí pocit, že jste u smrti vokalisty nějakým způsobem byli.
Nalejme si čistého vína: tato kniha je poutavá zejména kvůli spojení Freestonea a Mercuryho, konkrétně jeho možnost být se zpěvákem do posledních chvil. Na to je třeba brát zřetel. Nedozvíte se totiž mnoho o ostatních členech kapely, vlastnosti Mercuryho přátel a milenců jsou rovněž pouze načrtnuty.
Freestone mohl z tématu vytěžit mnohem víc. Takhle zpěváka vytrhl z kontextu dalších událostí, což by dobré biografie dělat neměly.

Peter Freestone, David Evans: Freddie Mercury
NAVA, překlad Zlatuše Sůvová, 282 stran, 348 Kč

Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 30. října 2010)

Trickyho triky

Mobilní telefon je sice velká vymoženost, není ovšem samospasitelný. Ani pro novináře. Když se nedávno objevila zpráva o tom, že baskytarista P. B. Ch. opouští skupinu Wanastowi Vjecy, rozhodl jsem se mu jako správný profesionál zavolat a zjistit, jak se věci mají. Zprvu na mé vyzvánění vůbec nereagoval. Potom sice telefon zvedl, ale když jsem se představil svým bujarým: „Tady Jarda Špulák, ahoj…“, uslyšel jsem jen: „Haló, haló, kdo tam, neslyším?“ Pak zavěsil. A potom už telefon nezvedl. Nemohu si tedy nemyslet, že s novinářem v tu chvíli hovořit nechtěl.
Ve středu 27. října jsme s kolegyní měli volat britského průkopníka trip-hopu Trickyho, abychom absolvovali telefonický rozhovor. Světoznámá smažka se při interview na letošním Rock for People projevila vcelku mile, pročež nebyl důvod si myslet, že to ve středu bude jiné.
O půl čtvrté – jak bylo domluveno – telefon nezvedala, o tři minuty později také ne, stejně tak o další tři minuty déle. Volali jsme tedy manažerce a ta řekla, že snad při přepočtu hodin došlo k omylu a hvězdě bude nutné zavolat až o šedesát minut později.
Přesto nám povahy drzounů nedaly a volali jsme Trickymu asi ve tři čtvrtě na čtyři zkusmo ještě jednou. Ejhle, zvedl to. Znaveným hlasem ovšem záhy zabublal: „Hele, bejby, voláš brzy. Brnkni mé manažerce.“
O půl páté pak pro změnu hovor nepřijímal, což naopak přičinlivě dělala jeho hlasová schránka. Následovaly další tři pokusy a pak druhý telefonát manažerce. Ta se omluvila, řekla, že svému svěřenci zavolá, ukecá ho a pak se ozve.
Dodnes se neozvala. Připisuji to skutečnosti, že se dovolala do stejné hlasové schránky, jako my předtím. Rozhovor s Trickym se nekonal.

Kings Of Leon ve spárech kalkulu

Čtveřice Kings Of Leon z amerického Nashvillu prožila před dvěma lety kariérní zlom. Jestliže se její pozice od vydání debutu Youth And Young Manhood v roce 2003 zvolna zlepšovala, s příchodem čtvrtého alba Only By The Night (2008) vstoupila mezi světovou elitu, což potvrdilo mnoho cen, které za desku sebírala. Nepochybně to zaskočilo i sourozence a bratrance z rodu Followillowých samotné.
Před realizací pátého studiového alba Come Around Sundown stáli před rozhodnutím. Mohli znovu přijít s alternativním albem jako v době začátků a vrátit se tak ke kořenům, anebo pokračovat směrem na velká pódia, čemuž bylo třeba přizpůsobit rukopis skládání.
Rozhodli se pro variantu druhou. Co víc, nechali se inspirovat v nejvyšších patrech pop music. Jistě není náhoda, že některé skladby jako by vypadly z dílny samotných U2. Třeba singl Radioactive je hnán proslulým zvonivým stylem hry kytaristy The Edge, který se podepsal zejména pod album U2 The Joshua Tree (1987).
Kolekce Come Around Sundown je cesta dál. Kings Of Leon na ní kontinuálně navazují na svou předešlou práci a k tomu nabalené úspěchy. Dávají posluchači materiál propojený, promyšlený, vycizelovaný, zvukově dokonalý a cíleně „stadiónový“. Neberme to jako zaprodání se, cesta je to přirozená. Po stejné šly všechny slavné kapely historie.
Členové Kings Of Leon mají autorský talent. Napsali písně melodické, místy posmutnělé a aranžérsky dotažené. Zvuk desky je organický, rockové plochy se na ní pojí s popově pokojnými, prosvítají mezi nimi názvuky folku a country. Oproti minulosti je patrný odklon od kytarových ploch, které dosud poklid skladeb cíleně rozbíjely, a také aranžérských experimentů.
Resumé je přesto dvojaké. Na desce v zásadě není slabá skladba. Každé z nich nicméně schází žár, vlastnost, jež dosud k písním Kings Of Leon patřila. Jako by tentokrát kalkul přerostl vše ostatní.
Na jednu stranu je to škoda. Na druhou to zase kapele poskytuje prostor i na příštím albu pokračovat ve zdokonalování zvuku.

Kings Of Leon: Come Around Sundown
Sony Music, 47:26

Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 25. října 2010)

Píčus a dívka

V autobuse mezi Jaroměří a Hradcem Králové se nás tísnilo více než by bylo zdrávo. České dráhy totiž měly na této části trati výluku, a tak jejich zaměstnanci rozváželi svá rukojmí po silnici. Jak už bývá zvykem, místa v autobusech bylo méně než ve vlaku, pročež jsme se my, postižení a bez omluvy vyhnaní do dopravního prostředku, jehož jsme se cestováním vlakem snažili zbavit, zlostně tísnili tělo na tělo a vousáči si kleli pod vousy.
Stál jsem. Pode mnou seděl u okna mužík, který si záhy vykoledoval umělecké přízvisko Píčus, a vedle něho trůnila pohledná mladá dívka, která si nevykoledovala pseudonym žádný. Neustále ale dostávala esemesky, nesporně od svého manžela, přítele či ctitele. Neuniklo mi (dodatečně se omlouvám), že jejich obsah je ryze milostný, ovšem nikoli eroticky nátlakový, spíše romantický a něžný.
Neodepisovala, jen v asi dvouminutových intervalech přijímala na svůj mobilní přístroj zprávy a slastně při jejich čtení mhouřila víčka.
Píčus začal být po pátém pípnutí jejího aparátu nervózní. Po šestém a sedmém se začal viditelně ošívat a po osmém pípnul mobilní telefon i jemu. Významně ho vytáhl z igelitky a přečetl si zprávu, jejíž obsah mi zůstal utajen, nicméně šacoval bych ho na seznam položek, které má cestou domů své Píčusce nakoupit, aby večer mohla uklohnit dlabanec. Zamračil se a strčil aparát zpět do igelitky.
Dívce pípla devátá milostná zpráva a pak desátá. V tu chvíli to Píčus nevydržel a procedil skrz zuby: „To je otrava, co?“
„Není,“ usmála se dívka.
Píčus se podíval z okna na autobazar, kolem něhož jsme projížděli, a mozkem se mu drze protáhla vzpomínka na esemesku s nákupními položkami (pravděpodobně), kterou před chvílí dostal.
„Je to otrava,“ vedl si svou.
„Vůbec ne,“ nenechala se zmást dívka.
Píčus zase mrknul z okna a po chvíli konstatoval: „To musím přece vědět líp než vy.“
Dívka se na něho nechápavě podívala, ale už neodpověděla.
„No vidíte, že je to otrava,“ protáhl se vítězoslavně Píčus v reakci na její mlčení (které mylně považoval za souhlas) a sroloval si igelitku s mobilem v klíně. „Já to musím vědět, milá dámo.“
Než jsme dojeli do Hradce Králové, dívka dostala ještě šest zpráv. A Píčus čučel z okna a věděl.

Ať žije rokenrol!: Příběh pamětníků pro pamětníky

Karel Šíp a Petr Janda nejsou na českém muzikálovém poli příliš etablovaní. Oba se ovšem před dvěma lety při nahodilé diskuzi nad jeho úrovní shodli, že by mu vyšší kvalita prospěla.
Pospolu pak, prý z čirého furiantství, přiložili ruku k dílu. Vznikl muzikál Ať žije rokenrol!, který od středy uvádí pražské Divadlo Broadway.
Éru příchodu rock’n’rollu do Čech prožili libretista Šíp a autor hudby Janda na vlastní kůži. Byl to důležitý vklad. Minuli domýšlení a konstruování, naopak stvořili příběh na základě vlastních zkušeností. Přičteme-li k nim pak do tria ještě režiséra Viktora Polesného, jenž se ve světě přicházejícího bigbítu také pohyboval, máme tým dostatečně fundovaný.
Ať žije rokenrol! je muzikál o rock’n’rollu. Jeho příběh je nenáročný, prim hrají písničky a pohled na dobu, která takto působí směšně, fakticky však byla demotivující a zlá.
Zpěvák Ronny (v recenzovaném čtvrtečním představení jej ztvárnil Jan Toužimský) zakouší spolu se svým manažerem Evženem (Bohouš Josef) diplomatické a kulturní střety a pře s natvrdlými funkcionáři nesvobodného režimu. Zahledění do rock’n’rollu ale nevidí nástrahy a lsti, jež se na ně líčí. Příběh lásky, kterou Ronny zahoří k mladé svazačce Yvettě, je v dějové mozaice okrajový, navíc poněkud nedokončený.
Nejpůsobivějším okamžikem muzikálu je finále. Je poctou českým rock’n’rollovým průkopníkům, zvláště těm, kteří už navždycky odešli. Jejich promítnuté fotografie spolu se zpravodajskou informací o konci Ronnyho dodávají ději emocionálně silný náboj i přiznávku záměru autorů. Není to zkrátka žádná další „lovestory“, nýbrž oslava hudby i s jejími vedlejšími efekty (Ronny měl tuze blízko k drogám i jiným návykovým látkám).
Jeho představitel Jan Toužimský je výrazný zpěvák s rockovým drajvem v hlase. Jak bezpečně vládl pomyslné tabulce zpěváků, tak se ale propadl v tabulce herecké. On vlastně moc nehrál. Využil spíše svého přirozeného charismatu, hezky se na pódiu culil a v činoherních pasážích poslušně odříkal text.
Příznačné bylo, že jednu podařenou píseň ve výborném podání vystřihl i s Bohoušem Josefem, o jehož pozici na pódiu lze v podstatě konstatovat totéž. Jejich duet Zakázaný blues zářil a gradoval nádherným dvojhlasem zpěváků, kteří dělali čest své profesi.
Pěvecky zazářila i Michaela Zemánková (sekretářka Soňa). V písničce Moje druhý já, kterou lze v představení chápat jako Jandův autorský vrchol, byla strhující, rozehrála i jinak trochu chladnou kapelu a posvětila druhou část představení jako silnější. Mimochodem – ta písnička je evidentně psaná na tělo Jandově dceři Martě, která je jednou z alternantek role sekretářky.
Pokud náhodou budou česká rádia poskytovat posluchačům některé muzikálové písně, sáhnou zřejmě po hitových Právě vlít k nám rokenrol, která dílo startuje skvělým kytarovým riffem i silným refrénem, duetu Ronnyho a Yvetty Žít na plný pecky či finální Ať žije rokenrol.
Jandovi se totiž podařilo napsat pár skutečně výrazných písniček. Nutno však konstatovat, že hudební laťku české muzikálové produkce nepřeskočil, jen se k ní přiblížil na dotek. Řada skladeb totiž svou atmosférou příliš zapadá do obvyklých muzikálových klišé.
Šípovy texty jsou funkční. Nevynikají geniálními obraty, nejsou ovšem ani trapné a občas přinesou i dobrý slogan.
Pokud jde o samotný příběh, pochvalu si jeho tvůrci zaslouží poloviční. Hlavní dějová linka sledující osudy Ronnyho a jeho manažera je zřejmá, vyvíjí se a vrcholí. Horší je to s příběhy vedlejšími. O vztahu Ronnyho a Yvetty už byla řeč. Málo pochopitelné je ale náhlé vzplanutí Ronnyho matky (Petra Černocká) k bývalému spolužákovi a milenci Radimeckému (Pavel Nečas) poté, co se náhodně setkají kdesi na ulici. Pointu nemá ani osud sekretářky Soni (Michaela Zemánková) či ředitele Kulturního střediska Bareše (herecky nejlépe vybavený Vladimír Marek).
Výrazné jsou naopak vtipné dialogy policejního dua (Petr Kutheil a Petr Ryšavý), stejně tak rýsující se komediální talent Juraje Bernátha, obsazeného ve dvojroli lékařů Chvály a Plcha.
Ať žije rokenrol! je muzikál především pro pamětníky. Mnoho z tehdejší doby nevysvětluje, byť by se tím více přiblížil mladšímu publiku (některé dobové pojmy jsou ozřejmeny v tištěném programu). Má nicméně spád, příběh, humor a uctívá hudbu.
Prospívá mu též přítomnost živé koncertní kapely i skromné (nicméně funkční) kulisy, které takto korespondují s postavením rock’n’rollu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se příběh odehrává. Oba tyto prvky jsou v současném českém muzikálu poměrně vzácné.

Ať žije rokenrol!
Muzikál Karla Šípa a Petra Jandy, Divadlo Broadway, Praha

Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 23. října 2010)

Měl jsem vrhat, nevrhal jsem

Oproti mírumilovným Čechům jsou Francouzi bojovníci. Zatímco nám vláda zatne tipec a vymyslí sociálně necitlivý způsob, jak z nás pro své osobní zájmy vytahat peníze pod zástěrkou šetření či dorovnání nedostatku financí třeba ve zdravotnictví (přitom je zdravotnictví zlatý důl, což vám potvrdí třeba výrobci léků nebo zubaři), ve Francii to pravičák Sarkozy udělá a má ulice plné stávkujících a demonstrujících lidí.
Není mi sice jasné, proč si ho Francouzi zvolili, když jeho protějškem byla socialistka Ségolene Royalová, která má sociální cítění hlubší už od pohledu, nicméně budiž. Stávka a demonstrace je francouzskou výsadou, není v Evropě jiná země, ve které by se toto dělo tak často. Proto mají Francouzi svaté právo zvolit si někoho, kdo jim vyjít do ulic umožní. A zvolili si skvěle, Sarkozy to dovede. Teď jim například sahá na důchod… (důvodem momentálních demonstrací je, že v rámci reforem hodlá jeho vláda nechat lidi v zaměstnání o dva roky déle než dosud, tedy do dvaašedesáti).
Z vlastní zkušenosti vím, že demonstrace má něco své kouzlo. Mám s ní dvojí zkušenost. Poprvé jsem byl v partě, která protestovala proti otevření sítě McDonalds u nás. Naši vůdci vymysleli převlek, ve kterém si lehli před vchod McDonalda v Praze na Smíchově a z uměle vytvořeného břicha lžící vytahovali písek. Přestože to byla jednoznačná ilustrace hromadění škodlivin v žaludku, většina kolemjdoucích to pochopila jako vtipnou reklamní kampaň McDonalda. Když si pak stařenky říkaly, jak hezké to ti obchodníci od „mekáče“ mají, další boj tímto způsobem jsme vzdali.
Podruhé jsem demonstroval proti sítím McDonalds o pár měsíců později. Ve Vodičkově ulici v Praze vznikla před tamní provozovnou vřava, někteří z našich vrhali kameny a rozbíjeli výlohy. V ten moment se ke mně přitočil náš předák a dal mi do ruky šutr. Vážně se na mě podíval a pravil mi: „Jsi z nás nejvyšší, vrhej!!“
Tato věta ukončila mou kariéru demonstranta, vrhat jsem nechtěl. Dnes si k McDonaldovi zajdu i na gáblík.

Elán zabodoval hity i některými novinkami

Elán je nevyzpytatelná kapela. Jeho koncerty jsou takové i makové, pročež divák nikdy neví, v jaké formě jej zastihne. Středeční večer naštěstí patřil k těm podařeným. Pražská zastávka, první z českého koncertního turné, se bratislavské kapele vydařila.
Přijela představit své nové album Anjelská daň, které na akci premiérově prodávala, také připomenout své dlouhověké hity (proto byla hala plná fanoušků v nejlepších letech), představit zajímavě koncipovanou scénu a v neposlední řadě polepšit svým kontům, neboť ku cti téhle partě patří, že se nestydí hovořit i o odměně, kterou za své koncerty žádá.
Podpořit ji přišlo nějakých jedenáct tisíc diváků, což v praxi byla naplněná O2 Arena. Když jim v osm večer (koncert začal skutečně na minutu přesně) formace promítla videoklip z osmdesátých let a potom načala více než dvouhodinový koncert trochu utahanou písničkou Od Tatier k Dunaju, na uvítanou je vlastně kapánek zaskočila.
Věci si totiž teprve „sedaly“, a tak se z reprobeden linula malá zvuková blamáž, Jožo Ráž zpíval intonačně nepřesně a kapela zněla znaveně. Rozjela se až po chvíli, s prvními blahoslavenými hity. Zazněly písně Kamaráti, Vymyslená a Ulica, nálada se znatelně zvedla, pěvecké party se zapouzdřily na solidní úrovni a zvuk z reprobeden byl kompaktní.
V tu chvíli nastaly žně prověřeným hitům i vcelku úspěšné pokusy „vysvětlit“ posluchačům, že písničky z nového alba stojí zato. Životnost při prvním českém koncertním provedení prokázaly například Smutný Ír, Rockerhotel nebo Sto rozchodov.
Scéna, která koncert rámovala, se nejprve přihlásila jednou skromnou promítací stěnou, aby se tato postupně rozrostla o druhou a posléze otevřela obrazovému doprovodu celou zadní část. Nepůvodní, nicméně příjemné bylo, když se Vašo Patejdl za doprovodu ochranky přesunul k piánu uprostřed haly, odkud v podstatě sólově zahrál písničky Ja viem a Ak nie si moja.
Sklidil zato velký aplaus, ve kterém byla nesporně zakomponována i odměna za to, že byl ze všech tří zpěváků Elánu (kromě něho a Ráže ještě Jano Baláž) ten večer nejjistější. Jeho hlas má totiž stále zajímavě jiskřivou barvu, stejně tak intonační jistotu.
Elán pak dovedl koncert do vítězného konce skrz sérii písničkových tutovek, které zejména v závěru sázel již velmi uvolněně, vědom si faktu, že se mu toto pražské zastavení podařilo bezezbytku opanovat.

Elán
O2 Arena, Praha, 20. října 2010

Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 22. října 2010)

The Script o ekonomické krizi s nadějí

Od konce září je to v britské hitparádě jasné. Jakmile Science & Faith, druhé album skupiny The Script, vyšlo, dostalo se ihned na první příčku. Po sedmi dnech je sice vyměnila novinka Phila Collinse, v první říjnovém týdnu se ale na nejvyšší příčku vrátilo.
Úspěch dublinské trojice The Script není žádným velkým překvapením. Alespoň ne na britských ostrovech. Debutového stejnojmenného alba z roku 2008 se dosud prodalo 1,8 miliónu kusů, což je v době dnešní mizérie obdivuhodné.
Navíc se jí podařilo vyhnout tzv. „syndromu druhého alba“, kdy jiné formace svou nadějnou pozici z debutu často totálně pokazí. Novinka The Script je totiž veskrze příjemná a odkazuje na chytrou melodičnost tzv. britpopu. Je i vyrovnaná, neboť všech deset písniček nese chytlavé melodie, podmanivé refrény a mnohé též angažované texty.
Na to britští posluchači dají, a tak když The Script zpívají o ekonomické krizi, která loni ničila i jejich rodné Irsko, vzalo je to u srdce. Na ostrovech jsou za společenské texty rádi a respektují je.
Neznamená to ale, že The Script přinesli písně zachmuřené. Je v nich naděje, neboť nepříjemné události, o nichž je řeč, jsou minulostí. Optimismus nadto odpovídá naturelu muzikantů.
Science & Faith přitom není tak docela album „na první poslech“. Singlovka For The First Time nebo chytlavá Nothing zaujmou hned. Dobrých pět dalších skladeb ale vytasí svou krásu až při dalších posleších (Walk Away, This = Love, If You Ever Come Back, Science & Faith či Exit Wounds).
Pro album je to dobrá pozice. Jeho první poslech možná nepřesvědčí, ale protože z něho blázní celá Británie, každý mu dá čas. A po pátém přehrání si ho oblíbí.

The Script: Science & Faith
Sony Music, 42:11

Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 21. října 2010)

Bémovo ubohé svatouškovství

Volby do parlamentu, senátu a zastupitelstev ukázaly, že čeští voliči politiku sledují a možnosti rázně se k ní vyjádřit využívají. Proto tolik dílčích změn. Političtí vykukové na ty nejzásadnější ovšem našli lék. Založili hned několik nových pravicových stra (TOP 09 a Věci veřejné především, zkoušeli to i Zemanovci, všude se cpe Bobošíková) a byť se tyto spolu s ODS umístily leckde za vítěznými sociálními demokraty, daly a dají to dohromady a vítěze voleb vyšachují mimo hru. Stalo se to na úrovni státu, děje se to nyní na úrovni krajů a měst.
Nejvtipnější jsou, jako tradičně, dosluhující mazáci z ODS. Například pražský primátor Bém, který během svého vládnutí pokazil, co se jen pokazit dalo, a ještě se velmi dobře naučil aroganci a la Kykyna (to je umělecké jméno bohužel současného prezidenta), neschopností sebemenší sebereflexe naprosto šokoval v rozhovoru, který poskytl deníku Právo. Dovolím si jej bez dalšího komentáře citovat.

Jak jako končící primátor hodnotíte výsledek ODS v Praze?
Jsem zklamán, čekal jsem víc. Věřil jsem, že dokážeme Pražany přesvědčit, že docent Svoboda bude dobrým primátorem. Ve sněmovních volbách jsme ztráceli na TOP 09 jen dvě procenta a nyní už sedm.
Vyčítají vám spolustraníci, že za chabý výsledek můžete i vy?
Mně, proboha, nemůže nikdo nic vyčítat. Já jsem nikam nekandidoval. Klíčovou odpovědnost nese pražská ODS. Těžko přijmout, že by odpovědnost za neúspěšné volby měl nést někdo jiný.

Jestli tenhle lump skutečně v politice skončí, bude v zemi o trochu lépe. Mimochodem – byli jste už na stránkách www.openkrad.cz? Jednou z hlavních postav je Pavel Lezec Fén.

Dlouhé instrumentální dostihy Santanových koní

Mexický kytarista Carlos Santana je žijící kytarový velikán. O tom není sporu. Bylo proto přirozené očekávat, že jeho páteční koncert v pražské O2 Areně proběhne ve stylu instrumentální ekvilibristiky.
Santanova albová tvorba je však mnohem více rozkročená. Z jeho dílny se už vyklubaly kompozice, které vycházely z bluesového základu, táhly směrem k jazz rocku, vřele se objímaly s prvky latinsko-americké hudby či rhythm’n’blues a přinesly i nadprůměrný pop.
Do Prahy přijel třiašedesátiletý kytarista a skladatel podruhé (premiéru měl v české metropoli před šesti lety), a to v rámci koncertního Universal Tone Tour, které má podpořit reedici jeho veleúspěšného alba Supernatural z roku 1999. Tato deska byla v jeho kariéře komerčně nejúspěšnější. Prodalo se jí na dvacet miliónů kopií a snesla jeho tvorbu mezi lid, který tolik neholdoval obnaženým instrumentálním fenomenálnostem, ale rád je přijal úhledně zabalené v písničkové formě.
Santana se však při pražském vystoupení nevěnoval jen uvedené kolekci. Prošel svou hudební historii: zavítal do šedesátých let, připomněl své účinkování na legendárním festivalu Woodstock (1969), tančil s ostatními jako Jihoameričan a nezapomněl ani podotknout, že jeho nové album Guitar Heaven je sestaveno v coververzí slavných rockových standardů.
Nad písněmi, v nichž mu zdatně pomáhali solidní zpěváci Tony Lindsay a Victor Lasic, stála atmosféra. Když jedenáctihlavá pódiová sestava chtěla, aby se publikum vlnilo v bocích, vzala na pomoc nějakou skladbu v latinsko-americkém stylu. Když si je přála uhranout a uklidnit, pustila ke slovu kvílící Santanovu kytaru.
Někdy se ale rozhodla ho trochu uondat, to když si jednotliví členové skupiny přehazovali sólové party a v nich otrocky předváděli, jak rychle na svůj nástroj dovedou hrát. Jistě, ze slušnosti se jim tleskalo. V zásadě to ale byl ztracený čas, neboť o instrumentálních dovednostech jednoho každého člena Santanovy kapely přece nikdo nepochybuje.
Kvůli tomu byl koncertní večer nevyrovnaný a utahaný. Santanova slušnost vůči spoluhráčům nebyla na místě. Měl ho vzít do svých rukou, neboť kvůli němu se na jeho koncerty chodí.

Santana
15. října, O2 Arena, Praha

Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 18. října 2010)