Noční můra

Bývám nemocný dost vzácně a dobře vím proč! Kdykoliv totiž nastydnu a chrchlám, vždy si vzpomenu na hrůzný zážitek ze čtyřiadevadesátého roku, kdy mě léčil posluchač mého rozhlasového pořadu.
Na dnes již neexistujícím Rádiu Golem (s Rádiem 1 to byla první soukromá stanice po revoluci u nás) jsem převzal oblíbený pořad Seznamka. Přede mnou ho uváděl Martin Dejdar, dnes Ozzák, takže jistě chápete, že Seznamka byla populární a měla tisíce posluchačů.
Jak už to u podobných pořadů bývá, sledovala ji i řada podivných postav, kreatur, osamocených srdcí, jazyků a hýždí. Tehdy v listopadu jsem při vysílání zachrchlal a poté prohodil, že jsem trochu nastydlý. Ještě než pořad skončil, dorazil do budovy rádia jeden jeho posluchač. Neměl sice dívku, ale žel bohu vlastnil dobré srdce.
Mírně šilhal, hodně koktal, za horním rtem měl dva výrazné „králičí“ zuby a lišej v obličeji měl chronicky červenou. Vylezl jsem ze studia, těšil se domů do postele, ale on mi zastoupil cestu. Mumlal cosi o tom, že se mu Seznamka líbí, a hned přešel k věci. „Taky jsem vás přišel vyléčit,“ oznámil rozhodně, což mě pochopitelně hluboce vyděsilo.
Vytáhl z kapsy nějakou lahvičku, šermoval jí před mými oky a tvrdil, že si ji i s kapkami, kterých byla poloplná, musím vzít, použít je a pak mu zbytek vrátit, protože prý jistě onemocní i další moderátoři našeho rádia a on je bude léčit stejným lékem.
Ty kapky byly na první pohled sto let po záruce, jejich jméno nebylo k mání, protože lahvička postrádala etiketu, a celé to balení bylo jaksi umolousané.
S díky jsem odmítl, ovšem mladík mi zastoupil cestu a vykoktal mi do obličeje: „No ttttak ttto ttteda nee, já vás přijel vyléčit…“
Pokusil jsem se ho obejít, ale on mě chytil za rameno, zacloumal mnou a poněkud agresivně mi cpal kapky do dlaně. Jelikož byla noc a v rádiu nebyl přítomen nikdo, kdo by mi při případné rvačce pomohl, vytáhl jsem pro mír a klid lžičku, nakapal na ni patnáct kapek (jak mi pošuk doporučil) a spolkl je.
Nikdy předtím ani potom jsem na podobnou chuť nenarazil. Špatně se to popisuje, ale určitě v tom byla destilovaná voda, absinth, nějaké bylinky, také ropa či motorový olej, pot obtloustlé sedmdesátnice, slzy Bystrozrakého a mám podezření, že i šťáva z cibule. Bylo to prostě příšerné.
Pošuk mi pak lahvičku vtiskl do dlaně s oznamem, že si pro ni za týden přijde a doufá, že už budu fit. Vzal jsem si ji, poděkoval a sledoval, jak s ďábelským šklebem opouští rádio.
Přiskočil jsem pak ke dveřím, zamkl na dva západy, kapky jsem odložil do skříňky a v rámci možností provedl vnitřní očistu. Tu chuť jsem ale cítil i druhý den večer.
Naštěstí jsem se během týdne vykurýroval. Z pošukovy baňky jsem pak odlil přiměřené množství kapek a když si pro ně přišel, s díky jsem mu lék vrátil.
Potom jsem všechny kolegy v rádiu upozornil, že kolem našeho pracoviště slídí cvok s lahvičkou plnou nechutných kapek a do budoucna jsem si dal sakramentský pozor, abych už ve vysílání nikdy nezachrchlal.
Zrovna jsem ale trochu nastydl. Děsím se toho, že vylezu před barák a pošuk s věčně rudým lišejem se tam na mě bude křenit s umolousanou lahvičkou v ruce.
Myslím, že se tomu říká „noční můra“.



Komentáře [ 1 ]

  • jirka č. napsal:

    taky takovou můru mám. Nejsou to léky, je to chlast.

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)