Slavíci zezadu

Být na vyhlášení ankety popularity Český slavík je společenská událost. Nemám orgasmus z toho, že se mohu pohybovat mezi celebritami, nicméně má novinářská profese mě rok co rok do Státní opery zavane a já naplňuji její pracovní poslání.
Letos v sobotu 27. listopadu před kulturním svatostánkem kousek od Václaváku hrála jakási dětská kapela provařené evergreeny z české hudební historie. Mohlo to být milé, kdyby zpěváček nezpíval tak strašně falešně. Bezpečně mě tak zahnal do útrob prozatímního ticha Státní opery. Vašek Bláha z Divokýho Billa ale řekl, že je to skvělé, což beru jako důkaz jeho lidumilství.
Uvnitř jsem ke své neradosti zastínil svou přítelkyni novým oblekem. Ne snad, že by byl výjimečně krásný – za tu cenu ani být nemůže. Lidstvo z hudební branže ovšem není zvyklé vídat mě v tak slavnostním střihu, a tak se mnozí umělci i přátelé pozastavovali nad mou vizáží s komplimentem, že mi to sluší. Má přítelkyně po chvíli zcela správně podotkla, že v Opeře není mnoho džentlmenů, neboť ji nepochválil nikdo, dokonce ani po mém nenápadném vyzvání.
Když pak diváci viděli v přímém přenosu na Nově otravnou reklamu, v sále se na místě nedělo nic. V první reklamní pauze jen předtočený hlas omílal jména sponzorů, kteří vyhlášení finančně umožnili uskutečnit. V dalších dvou se zpěváci a zpěvačky motali po chodbách a evidentně je štvalo, že vyhlášení vůbec neodsejpá. Kdyby totiž bylo o půl hodiny kratší, mohlo být fajn. Zvláště jsou-li výsledky rok co rok stejné jako loni, v lepším případě podobné.
Na tiskové konferenci, která se uskutečnila zhruba půl hodiny po skončení přenosu v hotelu Ambassador na Václavském náměstí (a kam nás hodil taxíkem Petr Bende s manželkou), vládla Lucie Bílá. Vysvětlila, proč propagovala během přenosu na Nově konkurenční Primu a odpověděla chichotavce z bulvárního plátku na otázku, komu při talentové soutěži na Primě fandí (nevzpomínám si, kdo to byl).
Otázky novinářů z bulváru vůbec přinášejí do těla jiných novinářů horkost. Pamatuju si, jak se jedna bulvární mamina zeptala na tiskovce zpěvačky Sinead O’Connor, jestli nemá problémy s přechodem (rozuměj zlomovým životním obdobím u žen). Britská zpěvačka vykulila oči a odpověděla: „Nemám, proč?“
Ještě jedna poznámka ke Slavíkům: miluju Karla Gotta. Cokoli totiž rok co rok řekne, ať už na pódiu či mimo ne, je vtipné. Letos třeba po tiskové konferenci zavzpomínal na to, jak to chtěl zabalit už poté, kdy získal dvacátého Slavíka a jak mu kvůli tomu redakce Mladého světa vynadala.
On ji poslechl a je tu stále…

Bruce Springsteen jen pro zaryté fanoušky

Kolekce The Promise, kterou vydává americký zpěvák Bruce Springsteen, je návratem do minulosti. Tvoří ji jednadvacet skladeb, které vznikly během studiové seance k albu Darkness On The Edge Of Town v roce 1978.
Podle Springsteena, jenž měl v té době na kontě tři studiové počiny a na americké hudební scéně se zvolna etabloval, jde o nahrávky historicky zajímavé. „Mohly, přesněji řečeno měly vyjít po Born To Run a před Darkness On The Edge Of Town. Svou náladou patří mezi ně,“ řekl.
Deska Born To Run vyšla v roce 1975 a byla první ve zpěvákově diskografii, která se dostala do vedoucí pětky prodejního žebříčku, když vyšplhala na třetí místo. Její bezprostřední následovnice si tak dobře nevedla.
Dvojalbová nahrávka The Promise je především exkurze ke Springsteenovým hudebním základům. Z jeho výkonu je zřetelné, že na svém výrazu teprve pracoval. Jeho hlas ještě neměl dnes dobře známý rockový říz (i když náznaky už v něm jsou), byl blízký spíše klasickému bluesovému výrazu. Příliš zajímavý nebyl – to se v něm vyrojilo později. Nesporně to souvisí s kvalitou skladeb.
Mnoho písniček na dvojalbu totiž zní stroze a nepoutavě, jako nějaké odrhovačky na tancovačce kdesi v New Jersey, odkud Springsteen pochází. Většina je jako by unavená, bez větší dávky drajvu. Chybí jim autorská nápaditost, seřazeny takto vedle sebe znějí pohříchu velmi monotónně.
Jistě, lze se domnívat, že například Because The Night, Talk To Me, Ain’t Good Enough For You nebo The Little Things (My Baby Does) dostávaly svého času kvůli své syrovosti a přímočarosti posluchače do kolen. Na Springsteenova velká čísla časů budoucích ale opravdu nestačí.
The Promise je kolekce pro hudební archeology a zaryté fanoušky. Oběma těmto skupinám přinese nesporně radost, nicméně o vzestupu Bruce Springsteena moc nevypovídá.
Anebo spíš jasně deklaruje, že přijít musel.

Bruce Springsteen: The Promise
Sony Music, 42:09 a 46:34

Hodnocení: 40%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 27. listopadu 2010.)

Bytaři a hříšné myšlenky

Jsou to hříšné myšlenky, ovšem někdy jsou příliš silné na to, aby nebyly zaznamenány. Již posedmé jsem byl letos naloděn na vratký silniční koráb rockové sebranky Imodium a vyrazil s ní vstříc novým zážitkům na Bytové turné.
Co to je? Tři dny na cestách a dvanáct zastávek – nejčastěji v bytech fanoušků kapely (letos i salonek v hospůdce a aula gymnázia). K tomu jako bonus věčný hlad, oči oteklé z únavy, hysterické výlevy zainteresovaných, ponorková nemoc v několika stádiích, obvyklé chlebíčky jako lepenec do žaludku, zákusky jako následující zahušťovadlo a řízek se salátem jako hodobóžová menu.
Letos speciálně i kikslé topení ve stařičkém voze nepochopitelné značky, které uvnitř vytvořilo takovou zimu, že každý, kdo se akce zúčastnil (a bylo nás sedm), brzy ulehne do postele a bude se muset v nastalé horečce poctivě modlit, aby mu andělé vládnoucí osudu nedali prašivě zhynout. Prostě v autě byla kosa, díky některým členům osádky chvílemi kosa doslova smrdutá…
A ty hříšné myšlenky? V každém bytě či domě, ve kterém jsme se během tří dnů zastavili, bylo něco, co stálo za pohled, leckdy i omak. Někde to byl krásný starožitný nábytek, jinde hezké jízdní kolo uklizené v ústraní, pak zase nádherné bílé talíře, které by jistě potěšily naše skromné kuchyňky. Budu-li odvážnější, drze vzpomenu i skromné divy, kterých by si člověk vytipoval hned pár do tuctu, nebýt jejich ostře nabroušených šamstrů, nádherné přítulné psy, nebo maminku z Plzně poučující mě o zákonitostech stavebního spoření. Byla to rada zadarmo a už vím, kolik za letošek od státu dostanu (nebude to nic moc).
Vyplatí se takové Bytové turné, lebedím si ve vzpomínkách. Kdybychom byli profesionální tipaři, nevzal by po nás přišedší zlodějský tým nikde ani korunu, ale odebral by jen výše uvedené věci. Jenže tipaři nejsme, a tak ty věci ulpí pouze v našich vzpomínkách. Tam budou tuze soutěžit s těmi, které přijdou po nich s ambicí je z našich mozkových harddisků jednou provždy vymazat.

Gruzínci a štětky

Až neuvěřitelná mi přišla zpráva z dnešního (25. listopadu) Práva, která hovoří o tom, že si gruzínská politická delegace minulý týden na summitu NATO v Lisabonu uspořádala večírek s prostitutkami. Bylo jich prý osmdesát, což je i pro silnou delegaci makačka na celou noc.
Gruzínci si své štětule zatáhli do luxusního hotelu Tiara Parc Atlantic a u vchodu tvrdili, že to jsou jejich manželky. Mejdan pak prý byl tak hlasitý, že údajně musel nepřímo zasahovat i francouzský prezident Sarkozy, který zrovna ve svém pokojíku smolil další bezvýznamný projev.
Večírku se spolu s gruzínskou delegací zúčastnila i část arménské, alespoň tak o tom informovaly portugalské listy Correio da Manha a Sábado.
Celá věc má v podstatě dva možné výklady. Podle prvního divoši z Východu (s prominutím) zbytku světa znovu ukázali, jak se dělá politika na nízké úrovni, co je pro ně na summitu NATO podstatné a do jakých nebezpečí se rádi pouští. Gruzíncům akutně hrozily pohlavní choroby, ačkoliv v zásadě nepochybuji o čistotě portugalských prostitutek.
Podle druhého výkladu jsou Gruzínci „in“ a transparentně ukázali, co je v politice všeobecně obvyklé. Měli jen smůlu, že summit NATO je tak sledovaná akce, že to zkrátka nebylo vhodné. Proto je nechal ve štychu i Nicky Sarkozy, jinak velký milovník parties.
Předpokládám, že v převleku za Gruzínce byl v Lisabonu osobně i Mirda „fuck of“ Topolánek, naštěstí bývalý český premiér. On měl mejdany rád se vším všudy. A měl na ně nos. Jistě si takový fičák nenechal ujít.

Pohlazení od Joe Cockera

Vyslechnout v sychravý listopadový večer naživo písničky zpěváka Joe Cockera je pohlazením po duši. Šestašedesátiletý Brit to českým divákům umožnil ve čtvrtek ve zpola zaplněné O2 Areně a od první chvíle nenechal nikoho na pochybách, že jeho vokální výraz neztratil od šedesátých let mnoho ze svého drsného půvabu.
Namítnout lze, že nakřáplý zpěv sotva umí hladit. Obhájit ho nicméně lze tím, že k bluesovému zpívání přesně takový výraz patří a reprezentuje-li nějaký zpěvák uvedený styl v celé jeho opravdovosti, syrovosti a kráse, pak je to právě Cocker.
V Praze nabídl v podstatě stejný program, jako před měsícem a půl v Brně. Z čerstvého alba Hard Knocks představil tři skladby, koncertní repertoár pak prošpikoval nejenom vlastními léty vyzkoušenými jistotami, ale též několika coververzemi, v jejichž přezpívávání je mistrem.
Vrcholem v tomto ohledu byly Come Together a She Came In Through The Bathroom Window, písně z repertoáru Beatles, které zazněly v závěru základního bloku. Cocker je (stejně jako třeba Feelin’ Alright od kapely Traffic, You Are So Beautiful od Billyho Prestona nebo Unchain My Heart od Raye Charlese) přepracoval k obrazu svému a předestřel s takovým drivem, že v ten moment stály svým slavným originálním provedením minimálně po boku.
Cocker nepřivezl do Prahy monstrózní scénu, pyrotechnické efekty ani velkolepou světelnou show. Přivezl ale různé podoby blues a soulu tak, jak to činí od šedesátých let. Přijel jako legenda, čemuž koncert odpovídal po všech stránkách.

Joe Cocker
18. listopadu, O2 Arena, Praha

Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 20. listopadu 2010)

Stejně asi spadne!

Nejen ti, kteří mě trochu znají, nýbrž i ti, kteří pravidelně čtou příspěvky na mém blogu, na více než sto procent vědí, že jsem manuálně v podstatě totálně nezručný. Štve mě to, což o to, ale nějak s tím nejsem schopen nic udělat. Snad z nedostatku příležitostí.
Když jsem se před pár dny stěhoval, vyšlo mi v rámci toho pár úkonů, na které bych mohl být hrdý. Složil jsem třeba postel, bravurně vypodložil skříň a neméně skvostně nahradil starou sprchovací hadici novou. Ani jeden z těch výkonů mi ale titul Šikovná ručka nepřinese. Byly to prkotiny.
S hrůzou jsem tedy odjížděl za rodiči do Broumova poté, co mi matka sdělila, že při čištění rozbila stávající lustr a že tedy s otcem zakoupí a instalují nový. S ohledem na věk rodičů mi bylo jasné, že oni lustr koupí, ale instalace bude na mně.
Když došlo k samotnému aktu, marně jsem volal, že manuální práce by měl dělat zručný odborník, nikoliv umělec, za něhož jsem se v ten moment drze pokládal. Otec pravil, že to bude hračka a že mám být klidný, protože mi bude radit. Stoupl mi tlak.
Byl to porod, co si budeme povídat. Táta například od první chvíle mlel cosi o nějaké čokoládě. Přičítal jsem to jeho nezkrotné chuti a pokročilému věku. Když ji začal hledat v mozku lustru, myslel jsem si, že blouzní. Nakonec mi došlo, že čokoláda je umělohmotný parchant, ve kterém se spojují dráty. Řekli byste to?
Trvalo to dvě hodiny a moji rodiče vyslechli spoustu vulgarismů na adresu výrobce lustru, zedníků, elektrikářů, politiků i Harryho Pottera, který opravdu za nic nemohl. Nakonec jsme ale lustr pospolu upevnili, i když si vůbec nejsem jist, na jak dlouho. Vím totiž o věcech při montáži, které bych s dovolením nazval „nedostatečnými“.
Rodičům jsem striktně zakázal zdržovat se v okolí nového lustru po dobu pěti let. Prostoru k životu jsem jím tím sice dost ubral, vždyť lustr je to veliký, nicméně by na ně takto neměl spadnout. Koneckonců, i u zdí může být také dobře.
A propós. Nechcete někdo něco někam zamontovat? Co třeba lustr?

Litr ano, litr ne

Sedíte v autobusu, nevíte kam s rukama, a tak jen tak mimochodem a s určitým pocitem úchylného zadostiučinění hladíte sedačku pod sebou. Hladíte, hladíte, až nahmátnete kus papírku. Zvednete ho před oči, zaostříte a co nevidíte – tisícovka. To snad ne? Rozhlédnete se kolem sebe a nejbližšího souseda se zeptáte, jestli mu náhodou nevypadl z kapsy litr.
„Ne, nevypadl,“ odpoví. Pak se na vás podívá a řekne: „Vy ale máte štěstí.“
Je vám trapně a nabídnete mu polovinu. Odmítne, ale stejně cítíte, že ho to štve. Vystoupí jednu zastávku před tou vaší a na rozloučenou se vás podívá dost kysele.
„Blbeček,“ řeknete si na půl huby a jste si jist, že tisícovka vám patří spravedlivě. Strčíte si ji do levé kapsy, kde obvykle nosíte jenom tramvajenku. Když už jsou peníze v této kapse, nejsou určené pro běžnou spotřebu, ale pro něco speciálního. Třeba nové tarotové karty.
Bloumáte ulicí, přemýšlíte o svém náhlém štěstí a dostanete hlad. Zajdete do nejbližšího fastfoodu a objednáte si. Jako civilizovaný člověk platíte v hotovosti. Pro peníze sáhnete do pravé kapsy, tam jsou ty určené pro běžnou spotřebu. Vytáhnete ale jenom stokorunu, přičemž víte, že jste tam měl víc. Poleje vás studený pot a uvědomíte si, že jste asi zbytek peněz ztratil. Měl jste tam přece ještě tisícovku – jedenáct stovek dohromady.
Když se z toho otřesu za pár minut vzpamatujete, všechno vám dojde. Sáhnete do levé kapsy, vytáhnete „tisícovku z autobusu“, pomazlíte se s ní pohledem a strčíte ji do pravé kapsy. Na všechno, co se v posledních dvou hodinách stalo, můžete zapomenout.
Jen si pak dáváte celou dobu pozor na to, aby vám z kapes zase někde něco nevypadlo.

Holka, která chce dát všechno najednou

Lady Gaga má na růžích ustláno. Systematickou prací se v posledních dvou letech vklínila do centra zájmu hudebního světa a drží se tam zuby nehty.
Už loni v listopadu vyrazila na světové The Monster Ball Tour. Čítá 201 koncertů, jeho program je naplněn do počátku května příštího roku a dlužno podotknout, že v podstatě všechna vystoupení jsou vyprodaná.
Nejinak tomu bylo v Praze, kde se rodačka z New Yorku vůbec poprvé představila ve středu večer. O2 Arena hlásila plno již měsíce předem. Překupníci vstupenek požadovali sice před koncertem kolem tří a půl tisíce korun za kus, ovšem pokrýt poptávku stejně nezvládli.
Šťastní majitelé lístků si mohli v roli předskupiny vychutnat poněkud potrhlé a nezáživné americké rockery Semi Precious Weapons. Ti ze všeho nejvíce kladli důraz na to, aby publikum vědělo, že po nich vystoupí Lady Gaga. Baskytaristu ze skandování jejího jména málem trefil šlak, jak moc se snažil. Není divu, vždyť tihle Newyorčané jsou první kapelou v jejím novém vydavatelství, a tak jsou patřičně devótní.
Lady Gaga se narodila jako Stefani Joanne Angelina Germanotta před čtyřiadvaceti lety. Zkušeností má na svůj věk víc než je obvyklé – život v šoubyznysu je dává jaksi přirozeně. Postavení má výlučné, současně ale dobře ví, že s každým dalším krokem o ně bude muset bojovat. Je si vědoma toho, že v téhle branži není nic natrvalo.
Snad i proto nabízí moderní koncertní show, ve které chce říci a ukázat vše najednou: co umí, jak zpívá, co má na srdci, co na jazyku a k tomu přidat pár životních moudrostí, které z jejích mladých úst znějí přece jen drobet nepatřičně.
Vyprávěla například příběh o tom, jak jí spolužačky ve škole šikanovaly, posmívaly se jí, když zpívala u tabule, a kterak jí maminka řekla, že má nejlepší hlas ve škole a ať se nestrachuje. Kuráže to mladým lidem s podobnými zkušenostmi ale asi nepřidalo. Příběh Lady Gaga totiž připomíná pohádku, a ta – jak známo – se neděje běžně.
Bylo také zbytečné předvádět se jako instrumentalistka hned na třech nástrojích či teatrálně hovořit o štěstí a posléze se nechat vykolejit nefungujícím mikrofonem. Snad to ani nemusela přehánět s informováním o tom, že nemá dobrý vztah k penězům.
Kdyby tolik nemluvila, jistě by ve dvouhodinovém programu zazpívala více než devatenáct písniček. Ona si ale místo zpívání ráda pouštěla pusu na špacír, případně se převlékala (to udělala během večera asi desetkrát) a v ten moment nechala na scéně hrát jen videa a hudební výplň. V některých momentech koncert zkrátka neměl spád.
Teatrální show měla jednoduchou koncepci. Lady Gaga a její přátelé se v New Yorku vypravili na Ples příšer (Monster Ball) a cestou se ztratili. Chatrný příběh lemovaly písně z obou zpěvaččiných alb, kterým dával tvar předtočený hudební základ doplněný hrou živých muzikantů na pódiu.
Elektronické zvuky po většinu koncertu převažovaly, písničky dýchaly popovou modernou a tanečníci se při svých číslech mohli přetrhnout, jak byli přičinliví. Lady Gaga zpívala do předtočených vokálních playbacků a v mnoha případech hlasům jen přizvukovala. Současně ale párkrát dokázala, že poctivou dávku talentu má.
Platilo to při interpretaci skladby Speechless a zejména při ochutnávce z chystané albové novinky You And I. Obě zazpívala u piana a obě tvořily „akustickou“ část programu.
Scéna byla skutečně velkolepá. Chvíli na ní stálo staré zelené auto s pianem v kufru, chvíli vůz metra, nakonec i kostra koule, ve které Lady Gaga zpívala. I s tanečníky často vyrážela na molo vstříc divákům v zadních řadách, čímž si pokaždé vysloužila bouřlivé ovace. Dobrý zvuk a smysluplné osvětlení pódia bylo jaksi přirozené.
Lady Gaga nabídla mnoho dobrého i diskutabilního. Při písni Teeth si například vzala na paškál Ježíše, z jehož podstavce nakonec kapala červená tekutina simulující krev, před jinou zase prohodila: „Děláte mě tak šťastnou, že už můžu zemřít.“
Jak tak ale chtěla ukázat vše, co umí a být i kontroverzní (neboť se to nosí), zapomněla na pokoru. Jiné ženské popové hvězdy na tak monstrózní show čekaly řadu roků, ona se k ní dostala po čtyřech letech profesionální aktivity. Nebylo by od věci nechat si něco málo na příští časy.
Leda by se jich obávala…

Lady Gaga
Praha, O2 Arena, 17. listopadu 2010

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. listopadu 2010)

Která je ta Lady Gaga?

Když někteří kolegové fotografové stíhali zpěvuli Lady Gaga po jejím příletu do Prahy, nebyli si jistí, jak vlastně vypadá. Měli nakonec štěstí: byla to ta nízká holka obklopená samými muži. Ano, poznat Lady Gaga bylo lze výhradně podle dámské postavy. Pokud ovšem Lady Gaga nebyl někdo z těch chlapíků, kteří kolem „zdrobněliny“ pobíhali.
Nikdy jsem si nebyl jist, jak vlastně Lady Gaga vypadá. Jednou byla na fotografii za šeredu, poté za cosi jako Kleopatru, pak za Barbie, někdy za Kena, v klipech se tvářila dost šeredně a přiřkl-li jí kdosi umělecký pseudonym Lady Jaga, bylo to bingo.
Poznat Lady Gaga při večerním koncertu na pódiu však problém nebyl. Byla to ta, kterou kamera snímala nejčastěji a jejíž tvář zdobila projekční plátna nad pódiem neustále. Předpokládám, že kameraman z jejího týmu dobře věděl, kterou postavu má zabírat především.
Navíc měla žluté vlasy. Mimochodem, vřele takto zbarvenou paruku doporučuji všem, kteří mají pocit, že jim schází charisma. Kdyby pod bujnou žlutou kšticí čtyřiadvacetileté rodačky z New Yorku ve středu v pražské O2 Areně pobíhal jen fragment vyschlé kostry, osobnost na pódiu by to byla beztak největší. Žlutá posiluje.
Když jsem pak večer jel z koncertu metrem, zase jsem si nebyl jist. Nejela ona se mnou? Nebyla to ta paní na sedačce u okna? Žluté vlasy už sice neměla, ale zase nevypadala dobře, což by podobě Lady Gaga odpovídalo.
A nebyla Lady Gaga ten revizor, který chytil opilého Asiata dole pod eskalátorem? A kdo mi to během koncert špitl do ucha, že Lady Gaga může své milence jenom příjemně překvapit?

James Blunt ztrácí kouzlo

Britský písničkář James Blunt má za sebou fenomenální úspěch prvního alba Back To Bedlam (2005) a slušný ohlas na druhou desku All The Lost Souls (2007). Obou prodal kolem osmnácti miliónů kusů, což je množství dechberoucí, v zásadě zajišťující prestižní post v hudební historii.
S novým albem Some Kind Of Trouble ovšem otevírá novou etapu své kariéry. Již u předešlého počinu bylo patrné, že zájem o jeho romantické popové písničkářství poněkud uvadá, a pakliže byl kolem vydání debutu zaneprázdněn koncerty a zájmem o svou osobu tak, že spal jen pár hodin denně, po All The Lost Souls si mohl s klidem přispat.
Chtěl tedy s aktuální novinkou přesvědčit posluchače, že má další skvělé hudební nápady, kterými je schopen navázat na silné skladby z debutu. Pozval si k tomu producenta Steva Robsona, nahrával v andělské atmosféře Los Angeles a stylově poskočil zpět v čase, když svůj písničkářský základ zasvětil náladě popových písniček počátku osmdesátých let minulého století. Na Západě tehdy panoval hudební optimismus, skladby byly plné svobody, silných melodií a nádherné naivity.
Klasickým příkladem výsledku takového autorského přístupu je úvodní Stay The Night, příjemná a svižná skladba s nakažlivou melodickou linkou, dynamickým motivem akustické kytary a chytlavým zpěvem, zbaveným neblaze proslulého „kňučení“ z debutového alba.
V tomto duchu Blunt na novince pokračuje i v dalších čtyřech písních, pár dalších dobrých nápadů nese celá první půlka kolekce.
Pak se ale jeho autorská i vokální osobnost pozvolna vytrácí, aby na sebe upozornila až v bonusovce Turn Me On, elektronickém experimentu céleně vybočujícím z konceptu celé albové kolekce. Bojovat o pozornost tedy vydržel jen v první částí, potom už neměl čím.
Třetí album ukázalo, že Blunt vystřílel své prestižní kousky na začátku kariéry, snad proto, že je schraňoval delší dobu a ony dobře uzrály. Nová deska je poněkud šedivá a písničkově průměrná. Kouzlo „plačtivého“ vojáka z války hledajícího lásku s jejím vydáním pozvolna mizí.

James Blunt: Some Kind Of Trouble
Atlantic/Supraphon, 46:04

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 16. listopadu 2010)