Přivonět a zemřít

Nedávno jsem nejspíš přechodil nějakou horkost. Jsem si jist, že mě tento prohřešek stejně brzy dožene a já budu muset ulehnout do postele a poctivě se vypotit. Snažím se to nicméně oddálit.
Vždy, když se s mým tělem něco takového stane, udělá se mi v koutku rtů opar. Jednak mě upozorní, že jsem byl nemocný, a druhak mi připomene jednoho starého známého, kterého zaskočil ve chvíli, kdy se těšil pevnému zdraví.
Před časem se po uši zamiloval. Jak to tak ale bývá, dosíci tělesného kontaktu s dívkou svého srdce bylo zprvu zatraceně těžké. Když už se mu ji podařilo pod jakousi vykonstruovanou záminkou nalákat do svého rozlehlého bytu, skončilo to tak, že ona spala v pokoji číslo pět a on ve své trojce. Bez doteků, bez polibků.
Ráno si dali snídani a ona na rozloučenou i sprchu. Můj známý ji pak doprovodil ke dveřím, rozloučil se drzým letmým polibkem, a když se za dívkou jeho srdce zavřely dveře, vrhl se k ručníku, kterým předtím osušila po sprše své krásné tělo. Ponořil do něho svůj frňák a následujících patnáct minut se s ručníkem úchylně mazlil. Neříkejte, chlapi, že tuhle situaci neznáte…
Druhý den se v koutku jeho úst objevil opar. Byl tam i třetí den a dny následující. Ten sviňák se držel bezmála měsíc a ani lékaři si s ním prý nevěděli rady. Nakonec naštěstí odešel tak, jak přišel – nečekaně a tiše.
Můj známý si tu dívku vzal za ženu – proto jsem tak tajemný a nepoužívám jména. Nedávno mi v lehké opilosti přiznal, že od té doby svůj frňák do ručníku po své nynější ženě neponořil. A nečiní tak prý ani s ručníky jiných krásek.
Na lásku se přece dá umřít důstojněji…



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)