Bilance roku 2010, tedy žádná hlína

Událost roku: Zákusek „ledové kaštany“ v cukrárně Kamel ve Francouzské ulici v Praze.

Muž roku: Kateřina Neumannová, bývalá olympijská vítězka v běhu na lyžích v kategorii žen. Na mistrovství světa v lyžování v Liberci po svém šéfování zanechala několikamilionový dluh, ale nemá se k němu, a když čelí kritice, nehne při tom brvou. Tvrdý chlap.

Žena roku: Thomas Beatie, šestatřicetiletý americký transsexuál, který porodil již tři děti a nabídl se, že je ochoten rodit děti pro páry, které je mít nemohou. Má pestrý život. Narodil se jako Tracy, dostal se do finále Miss Hawai, pak si ale nechal odstranit prsa, podstoupil hormonální terapii a z Tracy se stal Thomas. Proslýchá se, že by v dalších letech chtěl zkusit být ježkem.

Zabiják roku: Bývalý polský prezident Lech Kaczynski, který pravděpodobně 10. dubna přikázal pilotům svého speciálu, aby přes nepřízeň počasí přistáli na okresním letišti ve Smolensku. Tím podepsal rozsudek smrti 96 lidem plus sobě. Ironií osudu je, že ho pár lidí za tento „hrdinský“ čin oplakávalo. Polský pivovar na jeho počest doporučoval svůj produkt jako „kvalitní studený Lech“. Billboard byl k vidění pár metrů od místa sebevrahova posledního odpočinku.

Pravda roku: Německý komik Urban Priol ve vysílání televize ZDF řekl: „Vidíme tu pokrytectví v chodu: jak byl oblíbený ten Lech Kaczynski, v celé Evropě označovaný jako ’osina v zadku’. Nikdo s ním nechtěl nic mít.“ Kromě Kykyny, samozřejmě.

Zadostiučinění roku: Kykyna (jinak bohužel prezident této země) má konečně svou hymnu. Jmenuje se Prezident je buzna a napsal ji pro něj Visací zámek. I když Kykynu trochu sere, hymna je hymna – na tu se nesahá.

Tajnůstkáři roku: Dva anonymní opilci z festivalu Noc plná hvězd v Třinci, kteří se shodli na tom, že všichni lidé na světě jsou kreténi, ovšem z bezpečnostních důvodů si přísahali, že si to nechají sami pro sebe.

Chameleon roku: Iveta Bartošová, která během tohoto roku stačila několikrát změnit váhu, vizáž, výraz, vohoz i výpověď. Od té doby se o ní říká, že má všech pět V pohromadě.

Posera roku: Odborový předák Jaromír Dušek za to, že se bojí na ministerstvu dopravy sehnout pro pero, kdyby mu upadlo na zem. Generálního ředitele Českých drah Petra Žaludu totiž na jaře hodnotil takto: „Na ministerstvu dopravy je těch homosexuálů natahanejch tak dvacet a ve vedení drah tak třicet a tihle lidé absolutně ovládají České dráhy. Můžu vám říct, že se tam bojím ohnout pro tužku na chodbě.“ Kdyby za svou věc dýchal, sehne se a modlí.

Trapák roku: Leoš Mareš za to, že na sebe vzal šaty z hovězího jenom proto, že to viděl u slavnější kolegyně Lady Gaga. Ještě větší trapák je ale ten Berouskův medvěd za to, že Mareše jednou provždy nesežral.

Fór roku: Přijde Anička domů a ptá se: „Nehledal mě někdo?“

P. S.: Svým přátelům upřímně děkuji za přátelství, nepřátelům za to, že mě posilují, a ostatním lidem za to, že to s úsměvem sledují. Všem pak přeji mnoho štěstí a zdraví v příštím roce.
Jaroslav Špulák

Kanye West dosáhl tvůrčího vrcholu

Raper Kanye West měl minulý měsíc se svým novým albem My Beautiful Dark Twisted Fantasy problém. Americká cenzura mu zatrhla vyjít na tamní trh s ilustrovaným balem, na kterém on sám souloží s ženou-fénixem. Pro někoho by to byla smutná zpráva. Pro Westa to ale byl jen důvod pokrčit rameny a podivit se. Věděl totiž, že o obal (který jinde ve světě vyšel v originální verzi) nejde.
Už dávno předtím ohlásil, že pracuje na majstrštyku. Měl na to finanční prostředky (prodal více než deset miliónů alb), dost času a hlavně hromadu skvělých nápadů. Na světě je tedy nyní nahrávka, jež má schopnost oslovit i posluchače, kteří nejsou tak docela přívrženci hip-hopu.
Už název alba (česky Má krásná temná pokroucená fantazie) odhaluje, že si na něm zkrátka dělal, co uznal za vhodné. Stylově se nikterak neomezil a z hiphopového hájemství si v klidu a plynule odskočil k popu, soulu, vážné hudbě i stadiónovému rocku. Navíc si do studia sezval řadu hostů (Rihanna, Elton John jako pianista, Jay-Z, Bon Iver, Kid Cudi, John Legend a další), přítomny byly i pěvecký sbor a symfonický orchestr.
West tímto počinem prolomil další bariéry hip-hopu. Vysamploval kupříklad části ze slavných skladeb Mika Odlfielda, King Crimson nebo Black Sabbath, použil je pro své kompozice a díky tomu některé jejich pasáže připomínají hudební historii. V podstatě ji takto propojují.
Naprosto dotažený je pak zvuk alba a detaily v podobě předeher skladeb, dynamických zvratů nebo úchvatných finále. Nejde zde ani tak o melodickou sílu, ta nehraje tak podstatnou roli.
West nahrál kolekci, která uchvacuje progresivitou, překvapivými zvraty a barevností. V textech to vše doplňuje upřímným příběhem o své cestě na vrchol a ke slávě. Vypráví ho a někdy i radostně zpívá.
Je to jednoznačně příznačné. Na vrcholu totiž právě je.

Kanye West: My Beautiful Dark Twisted Fantasy
Universal Music, 68:42

Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 27. prosince 2010)

Vrhám se na detektivky!

Již před mnoha lety jsem pojal podezření, že psát detektivky je velmi jednoduché. Vše stojí na autorově fantazii, vše se může sejít přesně na tom místě, které si autor sám určí, vše v pravou chvíli. Pokud nejde o detektivku napsanou podle skutečné události, je tvůrcova svoboda absolutní. Ne že by v jiném literárním díle nebyla, jen reakce ze strany čtenářů je bezprostřednější, neboť detektivní žánr má jejich značnou podporu.
Sledování detektivek ve filmu i literatuře mě utvrzuje v tom, že se v podstatě stále nic nemění. Pokud nejde o colombovskou blamáž, kdy od začátku víte, kdo je vrah, a pak jen sledujete sympatického popletu, jak se s doutníkem v ústech dopracovává k řešení, které vy už dávno znáte, nabízí se celá škála konstrukcí.
Důležité je popsat co nejdramatičtěji klíčové scény. Například takto: „Oběť v němém úžasu hleděla na svého vraha a drkotala zbylými zuby. Vrah ale neměl nejmenší slitování. Nemilosrdně popadl léta nepoužívaný popelník a udeřil jím oběť vší silou do hlavy. Popelník se ale při tom rozpadl na malé částečky, neboť byl z korku. Proto se nepoužíval. Vrah nicméně neztratil hlavu. Popadl kvapem u stolu ležící sekeru a její tupou stranou nakládal lebce své oběti, co to jen šlo. Smrt ovšem nepřicházela, neboť oběť byla filmovým hercem a právě si doma zkoušela scénu s gumovou sekerou, se kterou měla druhý den při natáčení spáchat sebevraždu tak, že ji hodila z dvacátého patra rodinného domku a pak se na ni měla vrhnout a nabodnout. Už jí to docela šlo. Vraha gumová sekera zato pořádně rozhodila a začal svou oběť s temným funěním škrtit. Teprve při tom si ale uvědomil, že má obě ruce zlomené, což se mu stalo při stěhování necek po zabíjačce prasete u tety na venkově. Začal mít neodbytný pocit, že svou oběť zřejmě nezlikviduje. Současně ale věděl, že musí. Jinak by to byla ostuda a už nikdy by nemohl mít pocit, že je čestný muž. A co by tomu řekla Merry?“
V závěru detektivky hodlám vysvětlit, kdo je Merry a také chci přijít s finální konstrukcí, že vrahem je nejméně nápadná postava celé knihy, ten třicetiletý frajírek, který se v první kapitole mihnul na přechodu na křižovatce v centru města, ale byl tak nenápadný, že jsem jej jako autor vůbec nezaznamenal.
Motivem jeho činu je příbuzenský vztah s kočkou oběti. Z vraha se totiž vyklube tzv. kočičí muž, který si nestříhá drápy a dennodenně se po půlnoci proměňuje v upocenou myš.
Jsem přesvědčen, že toto šokující dílo uspěje.
Jdu psát!

Poctivé retro v podání zpěvačky Duffy

Po podařeném debutu Rockferry z roku 2008 přichází velšská vokalistka Duffy se svým strojeně medovým hláskem na novém albu. Jmenuje se Endlessly, je o poznání živější než předešlé dílko, také skočnější a více retro. Jako by Duffy chtěla obsadit post „pauzírující“ kolegyně Amy Winehouse.
Rozloučila se se svým dosavadním šéfproducentem Bernardem Butlerem. Místo něj měl hlavní slovo šestašedesátiletý Albert Hammond, jenž natočil dost vlastních alb a v minulosti pracoval s Tinou Turnerovou, Arethou Franklinovou, Eltonem Johnem nebo Royem Orbisonem. Jeho dotek s původním r’n’b a soulem je faktický a intenzívnější než Butlerův. V tomto ohledu to byla dobře zvolená změna.
Ódér retra je tak bezmála dokonalý. Některým skladbám zvukově sekunduje „praskání“ vinylového alba, jiným jásot publika – to aby byl vjem opravdový. Písně byly také zbaveny druhého nebo třetího plánu. Fungují ihned, atmosféru minulých časů nesou s prvními tóny.
Může být zpočátku trochu zvláštní, že na debutu Rockferry je řada zvukových kontrastů, které tentokrát chybí. Postupně ale vychází na zřetel, že tvůrcům alba šlo o přirozený a přímý písničkový atak, který sází na přirozené zvuky nástrojů a celkově akustické pojetí.
Duffy je ve zpěvu vyzrálá a především svobodná. Mohla by se sice méně tvářit jako naivní patnáctiletá rebelka (je jí o jedenáct roků více), mohla by být trochu víc dámou, jenže to by asi celé album nepatrně ztratilo ze svého kouzla.
Retro totiž chce i v hudbě své. A Duffy na to šla poctivě.

Duffy: Endlessly
Universal Music, 33:52

Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 21. prosince 2010)

S písněmi pro ženy se musí opatrně

V polovině devadesátých let mě kamarád Jiří požádal, abych mu doporučil nějakou dobrou baladu, při jejíž prezentaci spojené s tancem by definitivně zlomil srdce své tehdy vyvolené dívky Simony. Poradil jsem mu písničku Phoenix Rising od kanadské kapely Annihilator (je na albu Set The World On Fire z roku 1993). Abych jeho roli v celé záležitosti maximálně zjednodušil, půjčil jsem mu singl s tou skladbou (mám pocit, že tam byla asi ve dvou verzích včetně akustické) a poradil jsem mu, aby v refrénu cudně zapěl Simoně do ouška kus onoho „Phoenix Rising“, neboť melodie je to tak krásná, že jeho dočasně vyvolená jistě ocení romantičnost její i jeho povahy.
Dopadlo to špatně. Písnička se sice líbila – zvláště Jiřímu, došlo dokonce i k tanci hruď na hrudi. Při romantickém zpěvu do ouška ale Simona nejdříve poněkud ztuhla, pak ztěžka odvrátila hlavu a nakonec Jiřího požádala, aby si šli sednout, že to stačilo. Ukázalo se, že Jiří zpíval zatroleně falešně, zatímco Simona byla jakousi mistryní Říčan ve hře na trombon – nebo podobný obskurní nástroj, a měla tedy absolutní hudební sluch.
Náramné na tom všem bylo, že zatímco Simona si šla v životě dál po svých, Jiří se začal učit na soukromých hodinách zpívat a dnes – pokud vím – je ozdobou mejdanů coby zpívající kytarista.
Před svátky měl mladší kolega z práce podobné přání. Chtěl vědět, jaká romantická skladba by platila na srdce jeho dočasně vyvolené. Zamyslel jsem se a navrhl mu skladbu Down By The Water od The Drums. Po lehkém upozornění, aby se pro jistotu vyvaroval zpěvu, mi odhodlaně sdělil, že si tu pecku najde na youtube, naučí se text a při tanci ji pak „normálně dá“.
Večer mi ale volal celý vyděšený: „Ty vole, a jak mám zazpívat ty sbory?“
Chtěl být opravdu dokonalý. Poradil jsem mu tedy, ať si na youtube vyhledá záznam této skladby z letošního koncertu na festivalu v Readingu. Na něm sice nestojí za tolik, ale je bez sborů.
A příště už nikomu radit nebudu!

Vánoční vtip

Tento vtip mi vyprávěl před dvěma lety Milan Krajči, velký znalec hudby, se kterým uvádím letní festival Noc plná hvězd v Třinci. Milan je Slovák, a ve slovenštině je ten vtip mnohem opravdovější a malebnější. Dovolím si tedy alespoň přímou řeč ponechat v původním znění bez titulků. Ten vtip má dokonce název. Jmenuje se Som v piči.
Orel se spustí z vysoké skály. Padá volným pádem do údolí, ale těsně nad zemí roztáhne křídla a vznese se. Adrenalin jak hovado.
Vidí ho vrabec a zeptá se: „Čo to robíš?“
„To je taká hra, volá sa Som v piči. Zkúsiš ju?“
„Áno,“ odpoví vrabec.
„Tak pome,“ pobídne ho orel, vyletí na skálu a spustí se volným pádem střemhlav dolů. Těsně nad zemí zamávají křídly a letí dál.
Uvidí je čáp a zeptá se orla: „Čo to tu vystrájate?“
„To je taká hra, volá sa Som v piči. Zkúsiš ju?“
„Dobre, pome,“ řekne čáp a s orlem vyletí na skálu. Odtud se spustí volným pádem dolů a těsně nad zemí zamávají křídly. Nemotorný čáp má velké potíže, trochu lízne křídlem zem, ale nakonec se mu podaří letět dál. Adrenalin jak hovado.
Uvidí je medvěd a zeptá se orla: „Kokoti, čo to tu robíte?“
„To je taká hra. Volá sa Som v piči. Zkúsiš ju?“ odpoví mu orel.
„Dobre, pome,“ souhlasí medvěd.
Vyšplhá na vysokou skálu, kde na něj už čeká orel, a společně skočí volným pádem dolů. Když jsou těsně nad zemí, orel se přiblíží k medvědovi a řekne mu: „Počuj, medved, ty si ale v ozajstnej piči.“

P. S.: Přeji vám krásné vánočné svátky a děkuji za to, že mé příspěvky čtete.
Jaroslav Špulák

Nadčasové McCartneyho album ze třiasedmdesátého

Když v roce 1973 vyšlo album Paula McCartneyho a jeho tehdejší skupiny Wings nazvané Band On The Run, magazín Rolling Stone napsal: „Je to dosud nejlepší deska vydaná některým ze čtyř členů Beatles.“ O třicet let později ji tentýž magazín umístil na 413. příčku své ankety 500 nejlepších alb všech dob.
Zdůvodnil to následovně: „Paul McCartney a Wings se trmáceli do studia EMI v nigerijském Laosu, aby v sedmi stresových týdnech natočili album mnohými považované za nejhezčí „postbeatlesáckou hodinku“.
Kolekce byla vydána v prosinci třiasedmdesátého roku a přinesla dva hity – titulní písničku a Jet, pojmenovanou podle McCartneyho psa. Již za pár týdnů bylo zřejmé, že je to komerční i umělecký triumf. Nahrávka se dostala na první místo americké i britské hitparády, získala cenu Grammy a dosud se jí prodalo více než sedm miliónů kusů.
Přitom lze s názorem Rolling Stonu polemizovat. V roce 1973 už měl John Lennon, též člen Beatles, vydaná úspěšná alba Plastic Ono Band (1970) a Imagine (1971). George Harrison měl zase na kontě kolekci All This Must Pass (1970), přičemž nutno podotknout, že všem třem albům se prodejně dařilo. Sám McCartney navíc předtím poslal na trh tři počiny, ať už sólové, nebo se skupinou Wings. Konkurence byla silná.
V létě třiasedmdesátého roku se ale McCartney rozhodl nahrávat s Wings album v zahraničí. Volba padla na Lagos, kde ovšem bylo pekelné vedro. Za těchto okolností nicméně vznikl zaznamenáníhodný počin.
Ukázal, že McCartney má obrovský cit pro nápadité písničky. Vzdálil se podobnosti skladbám Beatles, naopak počal lajnovat vlastní výraz. Nabídl devět popových lahůdek, které sice vycházely z obvyklých harmonií užívaných Beatles, nicméně byly zaranžované v atmosférách jiných hudebních epoch – baroku, v duchu subtilních akustických balad nebo bossa novy.
Navíc mají mnohé tak nadčasový charakter, že by obstály i v dnešní době. Za všechny jmenujme skočnou Mrs Vandebilt, oba již vzpomenuté hity nebo houpavou Let Me Roll It.
Důležité album z počátku sedmdesátých let minulého století to jistě je. Není divu, že nyní vyšlo v reedici.

Paul McCartney & Wings: Band Of The Run
Universal Music, 44:17

Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 21. prosince 2010)

Asiati zřejmě používají české nadávky

V pondělí 20. prosince odpoledne došlo na zastávce tramvaje Anděl na Smíchově v Praze ke kuriózní situaci. Když přijela tramvaj s číslem 9, v nepříjemném počasí se k jejím dveřím nahrnuli nedočkaví cestující. Mezi nimi i mrňavá Asiatka s ještě menším Asiátkem, kterému mohlo být tak osm růčků.
V tom nečasu a zmatku do sebe vrazili s postarším mužem, který měl na zádech batoh. Protože tento usoudil, že Asiatka se do vozu hrne zbytečně brzy, neboť cestují zevnitř se ještě nevyvalili ven, napomenul ji slovy: „Kam se cpete, sakra.“
To ale neměl dělat. Nikdo z nás netušil, jakou lavinu nadávek a klení v ten moment spustí. Bylo to, jako když se protrhne hráz v Číně. Asiatka roztáhla nozdry, zaujala bojový postoj (rozkročila se a dala packy v bok) a pustila se do muže. Použila k tomu ovšem zvláštní jazyk.
Jelikož si nejsem jist, byla-li z Vietnamu, Číny či Japonska, mohu jen soudit, že nadávala v mateřštině. Tu ale prošpikovávala nám dobře známými slovy debil, idiot a hajzl. Víc jich nepoužila, ale s tímto repertoárem a magickým asijským přízvukem vystačila až k Národnímu divadlu, což jsou čtyři stanice, tedy asi osm minut.
Napružená Asiatka hleděla muži na břicho (výše nedohlédla) a halekala: „Ťchuňtuj kim idíot. Ťuj haňoj šai debíle. Kim čong jang chájzle. Ňoj čoj ňug idíot. Debíle čang huf huf. Idíot, debíle, chájzle čonh ňachť kim ir sen ťung.“
Čas od času pohlédla na své vykulené Asiátko, které sice zřejmě bylo na matčin slovník z domova zvyklé (nepůsobila dojmem, že by takhle nadávala poprvé), nicméně mu muselo být divné, že rodička štěká jako pominutá a ještě si dovoluje na muže o půl těla vyššího.
„Haf haf ňuj čong idíot debíle ťing čong.“ Asiatka neustala dokonce ani v okamžiku, kdy muž znechuceně u Švandova divadla vystoupil. Nadále hleděla na místo u dveří, kde předtím v tramvaji stál, a dštila pekelnou asijskou síru: „Chájzle čung mňouk ťang. Idíot šang cháj.“
V těch chvílích jsem pochopil, že i v Asii používají naše oblíbené vulgarismy. Naivně jsem si do té doby myslel, že debil a hajzl jsou výdobytky naší milé mluvy.

P.S.: Jakýsi Přemysl Sobotka, bývalý šéf Senátu, v televizi řekl, že si pan Michálek neměl natáčet rozhovory, které později usvědčily mafii ODS a jejího slouhu Drobila z korumpování a tunelování na ministerstvu životního prostředí. Zřejmě už u starého pána dochází k prvním příznakům stařecké demence. Jinak by mu bylo jasné, že bez takových důkazů by nedošlo k žádnému vyšetřování, národ by nenabyl novou jistotu, že zase volil modré lumpy, a Drobil a Nečas by se Michálkovi dál posmívali, protože tak to v postklausovské partaji chodí od nepaměti. Jakéhosi Přemysla Sobotku omlouvá ovšem i to, že už v minulosti nesčetněkrát projevil svou sociální, politickou a společenskou nekompetentnost a nebezpečnost, za kterou u své partaje dostal funkci. Třeba tím, že dokola podporuje Kykynu (jinak prezidenta této nebohé země). To by jako společenská a politická diskvalifikace mělo bohatě stačit…

Adventní cvičené opice

Poslední předvánoční víkend vyžene do obchodů i otrlejší zahálky, než jsem co do nákupu dárků já. Předehru to mělo zvláštní. V tramvaji číslo 10 se mnou v sobotu krátce po poledni jela partička notorických alkoholiků a narkomanů, taková ta bez schopnosti vyvolat ve vás lítost, protože její osazenstvo je na první pohled mladé, čilé, primitivní a smrduté.
Poslouchal jsem zrovna z mp3 letošní album britské kapely The Magic Numbers (vřele doporučuji, jmenuje se The Runaway), když mě ze soustředění vytrhla členka narkoparty. Něco chtěla, ale já ji se sluchátky v uších neslyšel. Jen jsem se potom chvíli vzpamatovával z jejího hrůzného zjevu.
Že si narkoparta za chvíli zapálila cigára ve voze, se mě dotklo zejména jako čerstvého nekuřáka. Když jsem dojel na stanici Slánská, vystoupila ona hrozivě vyhlížející smaženice (to je vyšší stádium smažky) také. Její kámoš zablokoval dveře tramvaje, smaženice před nimi stáhla kaťky, dřepla si a vymočila se na ostrůvek před zraky cestujících. Byl to fofr a silný proud. Pak natáhla řídké gatě zpět, cosi zakrákorala, vyskočila do tramvaje a jelo se dál.
Samotné odpolední nakupování bylo plné tlaků a ataků, zejména ze strany prodávajících. Stali se z nich cvičené opice, které vám nutně chtějí prodat všechno vybalené zboží a ještě z vás vysát krev.
U stánku s kosmetikou, kde jsem kupoval dárek pro svou mámu (mami, dál už nečti, jinak tě v pátek večer pod stromečkem ničím nepřekvapím – rodinná poznámka aut.) a kde jsem narazil na prodávající ze země bývalého Sovětského svazu, se odehrálo toto.
„Dóbry den, máte už darek na Vanoce,“ uvítala mě jásavě prodavačka.
„Nemám, a proto jdu za vámi.“
„To je dobže. Delame tu sazraky, mame skvělý kosmetiku.“
„Vím, dostal jsem na vás doporučení. Chci krém na ruce z mrtvého moře.“
Namísto toho, aby mi ho zabalila, přijala peníze a věnovala se jiným zákazníkům, mi ale nedočkavě chmátla po ruce a řekla: „A sol, znáte?“
„Sol?“
„Sol, z morže.“
„Sůl znám, jakpak bych neznal,“ odpověděl jsem.
Polila mi dlaň vodou a kydla na ni sůl. Pak mi ji držela násilím nad miskou, do které stékala voda, a po chvíli mlaskla: „To je, čo? To krasné, že? To je hydratašní.“
„Já nevím, já to nepoznám.“
„To kupte babišce.“
„Nemám babičku.“
„Tak partnerka, manželka, dcera, sobě taky mušete.“
„Ne, ne, děkuju, já přišel jenom pro ten krém.“
Prodávající mi ale popadla druhou ruku a vykřikla: „A co tochle, to je naš další sázrak.“
Jakousi gumou mi začala brousit nehet, což bylo velmi nepříjemné. Přitom vítězoslavně ryčela a neustále opakovala, že koná zázrak. Naštvalo mě to, neboť se kolem nás začal tvořit hlouček zvědavců, kteří zjevně čekali na to, až mi ruku ubrousí do pahýlu.
„Tak dost,“ zavelel jsem neústupně a vytrhl ji ruku z ruky. „Co si to dovolujete? Tuhle brusku si sbalte, já vám zaplatím a rozejdeme se v klidu a míru.“
„A co sazraky naši firma?“
„Ty mě nezajímají.“
„To je chrozne, nikoho nezajimají,“ zavzlykala a vystavila mi účet.
Když jsem odcházel, čapla jiného chlapíka v mém věku a v tom adventní shonu jsem jasně zaslechl slovo „sazrak“.

Poněkud povrchní zpráva o Marilyn Monroe

Kniha Richarda Haverse a Richarda Evanse nazvaná Marilyn v textech, fotografiích a písních, kterou v češtině vydal BB Art, je načančaná výpravná publikace se základní informační hodnotou, velkými, někdy raritními obrázky, informacemi o filmech, s cédéčkem, příjemnou vůní a fyzickou tíhou.
O životě americké herečky Marilyn Monroe (1926 – 1962) se popsaly již tuny papíru. Prostřednictvím této publikace, mimochodem pro český trh tištěné v Číně, přibyly tuny další. Nepřinesly ale žádné nové zjištění, neboť – jak autoři v závěru knihy uvádějí – jejich cílem je oslava života talentované herečky a prvotřídní celebrity. Nic víc.
Je to škoda, neboť právě v žití Normy Jeane Mortensonové (což je jedno z jejich rodných jmen) je tolik otazníků a věcí k vysvětlení, že by to dalo práci celému investigativnímu týmu. Havers a Evans přesto seděli doma a pro svou práci vycházeli především z knihy My Story, kterou Marilyn Monroe společně s Benem Hechtem dokončili v roce 1954. Další zdroje přiznali v samotném závěru publikace – především internetové stránky a časopisecké články.
Čtenář tedy během pročítání jejich „kompilace“ absolvuje notoricky známé kolečko po stopách hereččina těžkého dětství (zde vinou autorů vylíčeného téměř až romanticky), prvních pokusů u filmu, podepsání smlouvy v Hollywoodu, problematických vztahů s muži, pádu do osobní krize i časné smrti. Ta je ovšem popsána jen v několika větách, byť právě kolem ní je otazníků nepočítaně.
Kniha je tím pádem postavena především na fotografiích a přiloženém cédéčku s dvaceti písněmi, které Marilyn nazpívala v různých filmech v letech 1948 až 1960. Na její krásu je většinou opravdu hezký pohled, se všemi těmi intonačními a výrazovými nedokonalostmi bude majiteli knihy dopřán též příjemný poslech.
Nedobrý dojem z poměrně drahé publikace to ale nezlepší.

Richard Havers, Richard Evans: Marilyn v textech, fotografiích a písních
BB Art, překlad Ludmila a Tomáš Havlíkovi, 192 stran, 590 Kč

Hodnocení: 40%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 16. prosince 2010)