Adventní cvičené opice

Poslední předvánoční víkend vyžene do obchodů i otrlejší zahálky, než jsem co do nákupu dárků já. Předehru to mělo zvláštní. V tramvaji číslo 10 se mnou v sobotu krátce po poledni jela partička notorických alkoholiků a narkomanů, taková ta bez schopnosti vyvolat ve vás lítost, protože její osazenstvo je na první pohled mladé, čilé, primitivní a smrduté.
Poslouchal jsem zrovna z mp3 letošní album britské kapely The Magic Numbers (vřele doporučuji, jmenuje se The Runaway), když mě ze soustředění vytrhla členka narkoparty. Něco chtěla, ale já ji se sluchátky v uších neslyšel. Jen jsem se potom chvíli vzpamatovával z jejího hrůzného zjevu.
Že si narkoparta za chvíli zapálila cigára ve voze, se mě dotklo zejména jako čerstvého nekuřáka. Když jsem dojel na stanici Slánská, vystoupila ona hrozivě vyhlížející smaženice (to je vyšší stádium smažky) také. Její kámoš zablokoval dveře tramvaje, smaženice před nimi stáhla kaťky, dřepla si a vymočila se na ostrůvek před zraky cestujících. Byl to fofr a silný proud. Pak natáhla řídké gatě zpět, cosi zakrákorala, vyskočila do tramvaje a jelo se dál.
Samotné odpolední nakupování bylo plné tlaků a ataků, zejména ze strany prodávajících. Stali se z nich cvičené opice, které vám nutně chtějí prodat všechno vybalené zboží a ještě z vás vysát krev.
U stánku s kosmetikou, kde jsem kupoval dárek pro svou mámu (mami, dál už nečti, jinak tě v pátek večer pod stromečkem ničím nepřekvapím – rodinná poznámka aut.) a kde jsem narazil na prodávající ze země bývalého Sovětského svazu, se odehrálo toto.
„Dóbry den, máte už darek na Vanoce,“ uvítala mě jásavě prodavačka.
„Nemám, a proto jdu za vámi.“
„To je dobže. Delame tu sazraky, mame skvělý kosmetiku.“
„Vím, dostal jsem na vás doporučení. Chci krém na ruce z mrtvého moře.“
Namísto toho, aby mi ho zabalila, přijala peníze a věnovala se jiným zákazníkům, mi ale nedočkavě chmátla po ruce a řekla: „A sol, znáte?“
„Sol?“
„Sol, z morže.“
„Sůl znám, jakpak bych neznal,“ odpověděl jsem.
Polila mi dlaň vodou a kydla na ni sůl. Pak mi ji držela násilím nad miskou, do které stékala voda, a po chvíli mlaskla: „To je, čo? To krasné, že? To je hydratašní.“
„Já nevím, já to nepoznám.“
„To kupte babišce.“
„Nemám babičku.“
„Tak partnerka, manželka, dcera, sobě taky mušete.“
„Ne, ne, děkuju, já přišel jenom pro ten krém.“
Prodávající mi ale popadla druhou ruku a vykřikla: „A co tochle, to je naš další sázrak.“
Jakousi gumou mi začala brousit nehet, což bylo velmi nepříjemné. Přitom vítězoslavně ryčela a neustále opakovala, že koná zázrak. Naštvalo mě to, neboť se kolem nás začal tvořit hlouček zvědavců, kteří zjevně čekali na to, až mi ruku ubrousí do pahýlu.
„Tak dost,“ zavelel jsem neústupně a vytrhl ji ruku z ruky. „Co si to dovolujete? Tuhle brusku si sbalte, já vám zaplatím a rozejdeme se v klidu a míru.“
„A co sazraky naši firma?“
„Ty mě nezajímají.“
„To je chrozne, nikoho nezajimají,“ zavzlykala a vystavila mi účet.
Když jsem odcházel, čapla jiného chlapíka v mém věku a v tom adventní shonu jsem jasně zaslechl slovo „sazrak“.



Komentáře [ 2 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)