Jak mi Kodym spláchl

Řízením osudu se v posledních několika dnech stále setkávám se jménem Robert Kodym, a to v různých souvislostech. Mám toho chlapíka rád, držím mu palce a jsem trochu smutný z toho, že se nedávno ve Wanastowkách ocitl sám. Do smrti také nezapomenu na jednu habaďůru, kterou mi připravil v první polovině devadesátých let.
Vysílal jsem tenkrát na Rádiu Golem, které už dnes neexistuje. Skupina Lucie akorát vydala nějaké album a já se přes den domluvil s Robertem, že mu po sedmé zavolám a uděláme pro hudební pořad Větrník živý rozhovor o desce. Souhlasil.
Večer jsem mu volal. Hovor přijal podle dohody (tenkrát ještě nebyly mobilní telefony), povídali jsme si, byli jsme bezprostřední, jízliví, zábavní i féroví a náš rozhovor v tomto duchu spěl k příjemnému závěru.
Jelikož se mi ale po celou dobu zdálo, že Robert oddechuje víc, než by se v jeho letech slušelo, zeptal jsem se těsně před rozloučením, co vlastně právě dělá.
Odpověděl otázkou: „Chceš to vědět?“
„Jasně,“ přitakal jsem.
„Tak já ti to prozradím,“ řekl Robert a spláchl.
Celý rozhovor proseděl na toaletě. Skvělé finále. Následoval střih a písnička od Lucie.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)