Moji debilové

Mám rád vulgarismy. Ne ty zlé, ty se mi příčí. Miluju ty milé, řekl bych cimrmanovsky vlídné. Speciální slabinu mám pro slovo „debil“. Nádherně mi zní, opravdu. Debil. Debil. Že?
Má láska k tomuto slovu a jemu podobným došla tak daleko, že mi kamarád Honza Šída onehdy řekl: „Hele, já tě nějak naštval?“
„Ne, proč?“
„Tys mi ani jednou neřekl debile.“
„Ježiši, tak to promiň, ty debile.“
Honzovi se na ta slova rozzářila očka a prohodil: „Já myslel, že jsem ti něco udělal.“
Nejenom slovo debil, ale i silnější vulgarismy jsou podle mě skvělé, když jsou myšleny přátelsky a s humorem. To není protimluv. Příkladem budiž některé hry Járy Cimrmana. Když jsem poprvé jednu kamarádku přátelsky počastoval pozdravem „čus píčus“, který mě jeho nadužíváním naučil Izzy ze skupiny Doga, zarděla se. Za pár dnů mi napsala, že se jí ten pozdrav zalíbil a začala ho používat, jen s tím má u svého okolí trochu těžkosti.
S některými lidmi mám takový vztah, že když si třeba píšeme mail, je plný vulgarismů. Pokud není, obě strany se cítí jaksi ochuzeny a podvedeny. Na to konto pak vymýšlíme nové tvary a hledáme nová kouzelná spojení. V podstatě to znamená, že když si napíšeme třeba „ty debile“, znamená to „nejlepší příteli, bez tebe by byl můj život o poznání chudší a skoro by ztrácel smysl“. Je neuvěřitelné, kolik slůvek použitím správného „debila“ ušetříme.
Můj nejoblíbenější obrat je ten z knihy Josepha Hellera Hlava XXII. Jedna postava tam v letadle nadává druhé: „Ty zasraná trpasličí prdeli.“ A to je Hlava XXII všeobecně ceněná literatura, která by měla být citována a přenášena v čase dále.
Těchto pár řádků píšu proto, aby se lidé, kteří mě moc neznají, při případném setkání nevyděsili ve chvíli, kdy citlivě nějaký vulgarismus padne. Nikdy ho nemyslím zle.
Když se opravdu hněvám, prskám a k milým vulgarismům přidávám ještě skutečné urážky. Nedávno jsem někomu řekl, že je Topolánek. Je to kousek pod Kalouskem a Kykynou.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)