Poctivé retro v podání zpěvačky Duffy

Po podařeném debutu Rockferry z roku 2008 přichází velšská vokalistka Duffy se svým strojeně medovým hláskem na novém albu. Jmenuje se Endlessly, je o poznání živější než předešlé dílko, také skočnější a více retro. Jako by Duffy chtěla obsadit post „pauzírující“ kolegyně Amy Winehouse.
Rozloučila se se svým dosavadním šéfproducentem Bernardem Butlerem. Místo něj měl hlavní slovo šestašedesátiletý Albert Hammond, jenž natočil dost vlastních alb a v minulosti pracoval s Tinou Turnerovou, Arethou Franklinovou, Eltonem Johnem nebo Royem Orbisonem. Jeho dotek s původním r’n’b a soulem je faktický a intenzívnější než Butlerův. V tomto ohledu to byla dobře zvolená změna.
Ódér retra je tak bezmála dokonalý. Některým skladbám zvukově sekunduje „praskání“ vinylového alba, jiným jásot publika – to aby byl vjem opravdový. Písně byly také zbaveny druhého nebo třetího plánu. Fungují ihned, atmosféru minulých časů nesou s prvními tóny.
Může být zpočátku trochu zvláštní, že na debutu Rockferry je řada zvukových kontrastů, které tentokrát chybí. Postupně ale vychází na zřetel, že tvůrcům alba šlo o přirozený a přímý písničkový atak, který sází na přirozené zvuky nástrojů a celkově akustické pojetí.
Duffy je ve zpěvu vyzrálá a především svobodná. Mohla by se sice méně tvářit jako naivní patnáctiletá rebelka (je jí o jedenáct roků více), mohla by být trochu víc dámou, jenže to by asi celé album nepatrně ztratilo ze svého kouzla.
Retro totiž chce i v hudbě své. A Duffy na to šla poctivě.

Duffy: Endlessly
Universal Music, 33:52

Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 21. prosince 2010)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)