Vrhám se na detektivky!

Již před mnoha lety jsem pojal podezření, že psát detektivky je velmi jednoduché. Vše stojí na autorově fantazii, vše se může sejít přesně na tom místě, které si autor sám určí, vše v pravou chvíli. Pokud nejde o detektivku napsanou podle skutečné události, je tvůrcova svoboda absolutní. Ne že by v jiném literárním díle nebyla, jen reakce ze strany čtenářů je bezprostřednější, neboť detektivní žánr má jejich značnou podporu.
Sledování detektivek ve filmu i literatuře mě utvrzuje v tom, že se v podstatě stále nic nemění. Pokud nejde o colombovskou blamáž, kdy od začátku víte, kdo je vrah, a pak jen sledujete sympatického popletu, jak se s doutníkem v ústech dopracovává k řešení, které vy už dávno znáte, nabízí se celá škála konstrukcí.
Důležité je popsat co nejdramatičtěji klíčové scény. Například takto: „Oběť v němém úžasu hleděla na svého vraha a drkotala zbylými zuby. Vrah ale neměl nejmenší slitování. Nemilosrdně popadl léta nepoužívaný popelník a udeřil jím oběť vší silou do hlavy. Popelník se ale při tom rozpadl na malé částečky, neboť byl z korku. Proto se nepoužíval. Vrah nicméně neztratil hlavu. Popadl kvapem u stolu ležící sekeru a její tupou stranou nakládal lebce své oběti, co to jen šlo. Smrt ovšem nepřicházela, neboť oběť byla filmovým hercem a právě si doma zkoušela scénu s gumovou sekerou, se kterou měla druhý den při natáčení spáchat sebevraždu tak, že ji hodila z dvacátého patra rodinného domku a pak se na ni měla vrhnout a nabodnout. Už jí to docela šlo. Vraha gumová sekera zato pořádně rozhodila a začal svou oběť s temným funěním škrtit. Teprve při tom si ale uvědomil, že má obě ruce zlomené, což se mu stalo při stěhování necek po zabíjačce prasete u tety na venkově. Začal mít neodbytný pocit, že svou oběť zřejmě nezlikviduje. Současně ale věděl, že musí. Jinak by to byla ostuda a už nikdy by nemohl mít pocit, že je čestný muž. A co by tomu řekla Merry?“
V závěru detektivky hodlám vysvětlit, kdo je Merry a také chci přijít s finální konstrukcí, že vrahem je nejméně nápadná postava celé knihy, ten třicetiletý frajírek, který se v první kapitole mihnul na přechodu na křižovatce v centru města, ale byl tak nenápadný, že jsem jej jako autor vůbec nezaznamenal.
Motivem jeho činu je příbuzenský vztah s kočkou oběti. Z vraha se totiž vyklube tzv. kočičí muž, který si nestříhá drápy a dennodenně se po půlnoci proměňuje v upocenou myš.
Jsem přesvědčen, že toto šokující dílo uspěje.
Jdu psát!



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)