Hosté Norah Jonesové jsou ohleduplní

Brzy po vydání kompilace …Featuring zpěvačky Norah Jones a jejích hostů loni v listopadu se ukázalo, že jde především o zajímavou výplň mezi dvěma regulérními alby. V porovnání s ohlasem na minulá řadová alba je sbírka jejích duetů chápána spíše jako rarita. Však se prodejně neprosadila ani doma v Americe, kde se v hitparádě dostala nejlépe na devětadvacátou pozici. V Japonsku byla nejlépe desátá.
Na jediný disk se vešlo osmnáct písniček, které Jonesová nazpívala s Dolly Partonovou, Herbiem Hancockem, Rayem Charlesem i mladšími Outkast, Foo Fighters, Ryanem Adamsem nebo Belle and Sebastian.
„Možnost zazpívat si s někým jiným je přitažlivá. Člověk je v tu chvíli jako malé děcko, které si jde poprvé hrát na pískoviště s jinými dětmi a neví přesně, co od toho může čekat. Na jednu stranu se těší, na druhou má obavy. Já si ale všechny ty spolupráce užila,“ říká zpěvačka.
Nejstarší skladba na albu je z roku 2001. Jmenuje se More Than This, je původně z repertoáru skupiny Roxy Music a s Jonesovou ji nahrál vynikající americký jazzový kytarista Charlie Hunter. Pojí se v ní bravura jeho lehké hry a jemný zpěvaččin projev, který v jazzově smýšlejících kompozicích znamenitě vyniká.
Nejmladší písní je pak Little Lou, Ugly Jack, Prophet John, s níž jí pomohli skotští Belle And Sebastian. Umělecky si spolu padli do noty, to je patrné. Rockoví romantici nabídli Jonesové její milovaný hudební poklid a zpěvák Stuart Murdoch barvu hlasu, která souzní s jejím a dotváří tak pro písničku dokonalý celek.
Pravda, jeden by například od rockerů Foo Fighters čekal víc než jen utahaný swingující duet, od hiphopových Outkast zase stylové uchopení alespoň padesáti procent obsahu skladby. Berme to ale tak, že hlavní osobností všech duetů je Norah Jonesová.
Objektivně současně podotkněme, že americký raper Talib Kweli je mnohem průbojnější, se Seanem Bonesem zazpívala duet Turn Them nebývale skočně a Willie Nelson má v Baby It’s Cold Outside opravdu krásný a pronikavý hlas, nejkrásnější ze všech na albu.
Písně nicméně byly aranžovány pro alba Norah Jonesové. Hosté se v nich chovali skromně a netrpěli snahou prosadit se na úkor hostitelky. To, co po sobě společně zanechali, beztak vystačí na konstatování, že kolekce je to stylově pestrá a v intencích dosavadních alb Jonesové skoro až peprná.

Norah Jones: …Featuring
Blue Note Records, 71:24

Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 27. ledna 2011)

Na mou reklamaci odpověděli

Před pár hodinami mi přišla odpověď na mou reklamaci, kterou jsem uveřejnil ve starším příspěvku nazvaném Uvidíme, jestli na mou stížnost odpoví. Jméno zástupkyně společnosti dovážející k nám zmrzlinu Häagen-Dasz nebudu uvádět. Její reakci a mou odpověď nicméně uvádím celou, tedy v tomto případě bez háčků a čárek přesně podle mylného dojmu, že tak je to světové. Tedy…

Dobry den pane Špuláku,
velice Vam dekujeme, ze jste si nasel cas, abyste kontaktoval nasi spolecnost. Velmi nas mrzi Vase posledni zkusenost s koupi Haagen-Dazs Praline and Cream v Tescu. Prosim mohl byste mi poslat adresu Tesca, v kterem jste rozmrzlou zmrzlinu Haagen Dazs koupil?
Jeste Vas prosim o zaslani i Vasi postovni adresy, abychom Vam mohli zaslat malou pozornost za Vase usili informovat nas o nedostatku v kvalite naseho vyrobku.
Tesim se na Vasi odpoved.
Podpis

A zde je má odpověď, kterou jsem odeslal v podstatě obratem:

Vážená paní XXX,
ta rozmrzlá a zase zmražená zmrzlina byla z prodejny Tesco na Národní třídě, která je v suterénu nákupního centra My. Čtyři předcházející stejné zkušenosti jsem ale nabral v Tescu Anděl, v nákupním centru Nový Smíchov. Poštovní adresu vám s dovolením nesdělím, protože bych jakýkoliv dar považoval – a nezlobte se na mě, prosím – za formu malého úplatku. Pokud by bylo třeba cokoli rychle prokonzultovat, jsem k dispozici na telefonním čísle YYYYY.
Ještě jednou s úctou
Jaroslav Špulák, Praha 5

Pak mi přišla ještě odpověď se sdělením, že problém prověří.

Burza bezcenných papírů

Na Burze bezcenných papíru ve spodní části pražského Václavského náměstí, hned vedle místa, na kterém lze koupit LSD i obohacený uran, to vřelo. Obchody od časného rána čile probíhaly, obchodníci s bezcennými papíry se předháněli, kdo ty své lépe udá.
U konferenčního stolu seděli dva čeští machři v oboru – Albert Muromec a Dino Semenec. Patřili ke světové špičce, s bezcennými papíry obchodovali již mnoho let a byly tak úspěšní, že jejich jména znali i prestižní obchodníci z velmoci v prodeji bezcenných papírů, z Laponska.
„Nabízím akcie Sazky a k tomu dva podpisy Jaroslava Špuláka. Vše totálně bezcenné,“ pronesl skromně Muromec.
„Dva Špulákovy podpisy je málo, chci tři,“ odvětil rázně Semenec.
„Jsou vaše,“ odpověděl Muromec, z hromady Špulákových podpisů ve své tašce jeden vyndal a přihodil ho k původní nabídce.
„Za kolik?“
„To všechno a zaplatím dvacet tisíc,“ pronesl vážně Muromec.
„Třicet, a v polských zlotých,“ nedal se Semenec.
„Platí,“ souhlasil Muromec. Posunul akcie Sazky a Špulákovy podpisy k Semenci a vysázel na stůl třicet tisíc polských zlotých. Pak se usmál a prohlásil: „Mám tu ale daleko lepší kauf. Co kdybyste se podíval na tohle…“
Semenec rozbalil obálku, kterou mu Muromec dal, vyndal z ní mapu a rozložil ji na stole. Zkoumavě si ji prohlédl, nadechl se a pomalu pronášel: „Ale to je, to je, to je přece…“
„Ano, příteli, je to podrobná mapa Motužska, neexistující země.“
„To je šílené a zároveň úžasné,“ radoval se Semenec.
„Jejím autorem je ruský chatový tipař Genadij Genadijevič Genov. Všimněte si, tvarem je podobná jinému neexistujícímu státu Nukleonsku. A hlavně – Genov bezpečně označil hlavní body Motužska. Hlavní město se jmenuje Putingrad, to je tady,“ ukázal Muromec na mapu. „Nejvyšší vrchol je Moskva, největší kráter Leninovo údolí. Je to neskutečná a nádherná práce. A co víc, mapa je naprosto přesná a podrobná.“
„Beru,“ křikl nadšeně Semenec. „Kolik mi za ni dáte?“
„Sto tisíc starých českých ve stokorunách a k tomu v hotovosti.“
„Beru, jistě že beru. A klidně bych vám i slevil,“ jásal Semenec.
„Nebuďte hlupák, tuhle mapu nikdo na světě nemá. Její cena je nula.“
Semenec složil nákres a nechal si od Muromce vyplatit sto tisíc československých korun ve stokorunách z osmdesátých let minulého století. Potom si významně odkašlal a podal Muromci prázdný papír.
Muromec si jej pozorně prohlédl, prozkoumal ho proti světlu a řekl: „To je také úžasně bezcenná věcička, že?“
„Samozřejmě,“ potvrdil Semenec. „Víte co tenhle prázdný papír je?“
„Tuším sice, ale nechám se poddat.“
„Je to denní rozpis činnosti Ivety Bartošové,“ vyřkl vítězoslavně Semenec.
„Ouuu, to beru.“
„Je to tak bezcenné, že těžko dnes najdete něco bezcennějšího,“ uklidnil jej Semenec.
„Co mi dáte za to, když si to od vás vezmu.“
„Svou manželku i milenku. Na tři hodiny a obě najednou.“
„To tedy přitlačte.“
„Dám vám k tomu milion starých německých marek!“
„Dobrá, ať nežeru,“ usmál se spokojeně Muromec a shrábl papír do kufříku.
Vtom se u stolu objevil proslulý obchodník Matouš Kačírek. Bez řečí bouchl do stolu a vhodil na jeho desku čísi fotografii.
„Prasárny neobchodujeme, kolego, tyhle sprostoty si nechte,“ obořil se na něj Semenec.
„To není nic vulgárního,“ sykl Kačírek.
„Ukažte?“ vzal snímek do ruky Muromec a dlouho si jej zkoumavě prohlížel. „Nevím, co to je, ale také mi to připadne odporné. Nebude to spíš něco cenného?“
„Možná dnes, ale věřte mi, že za dva tři roky to bude naprosto bezcenné. Jistě víte, že mi celý svět obchodující s bezcennými papíry říká Vizionář. Měli byste to mít na paměti, když se mnou obchodujete.“
„Co to tedy je?“ odvážil se zeptat po chvíli ticha Semenec.
„To je Kykyna!“
„Kykyna? Ta je bezcenná už dnes,“ oponoval Muromec.
„Ale bude mnohem víc, jen počkejte. Když vám ji teď koupím, za pět let na ní vyděláte spoustu jiných bezcenností. Bude mít mínus miliardové hodnoty. Svět nebude mít nic, co by v bezcennosti Kykynu trumflo.“
„OK, zní to skvěle, to beru. Ale slibte mi, že o tomhle našem obchodě pomlčíte. Nerad bych, aby se provalila má nekonečná obchodnická vychytralost,“ špitl Muromec.
„Budu mlčet jako hrob, to se spolehněte. Tady je Kykyna a tady klíče od mého mercedesu. Víc vám nabídnout nemohu, měl jsem velká vydání.“
Všichni tři obchodníci vstali a spokojeně si tiskli ruce. Pak pronesli bojový pokřik „zero“ a vydali se vstříc dalším dobrodružstvím. Obchodně to byl skvělý den.

Vítej v útulku bastardů, ministře!

Kykyna, jinak bohužel prezident této země, dokázal v politice jedinou věc. Na začátku devadesátých let určil, jak by měl viditelný český politik vypadat. Z tzv. „Kykynina pravicového politického kodexu“ je zřejmé, že to musí být nadšený zloděj, v lepším případě kleptoman, milovník přijímání peněz z jakéhokoliv zdroje, oddaný fanoušek korupce a politického vydírání, měl by také mít několik úchylek, které nelze diagnostikovat, musí být zapálené sebestředné hovádko, které se tváří, že všemu rozumí, proškolený selfmasér ega a musí se přitom votlemovat jako imbecil.
Kam jen oko dohlédne, drtivá většina politiků si jeho kodex vzala k srdci a řídí se jím. Mohli bychom jmenovat, ale na jména takových bastardů je škoda místa. Všichni je koneckonců známe.
Nečasova vláda už částečně všechny ty vlastnosti také hájí (a někteří její členové drahně let), zčásti má v sestavě přičinlivé lemply, kteří se chtějí zalíbit a upozorní na sebe nějakým špičkovým sólovýstupem.
Nedávno to byl například jakýsi ministr Drobil, který – s přirozenou podporou vládce pekel Kykyny – chystal tunel na ministerstvu životního prostředí, což je ministerstvo, které ODS na pokyn Kykyny nenávidí až za hrob. Namísto Drobila tam poslala Chalupu, jehož kvalifikace na tuto funkci je v tom, že když starostoval v Praze 6, měříval si tam na náměstích výšku trávníku, a když byl podle jeho odborného názoru příliš vysoký, povolal do zbraně sekačky a sekalo se. Viděno optikou ODS: je to ekolog jako hrom a bylo by nejlépe, kdyby ze svého nadšení pro přírodu pořádně ubral.
Do politického útulku bastardů se čerstvě přihlásil jakýsi Vít Bárta, ministr dopravy. Omluvil se předsedovi vlády Nečasovi za to, že mu dal čestné slovo, že modré politiky lidé z Bártovy agentury ABL nikdy nesledovali. Za normálních okolností by za tuto lež (byť přiznanou) musel z politiky pryč. V České republice se podle Kykynina pravicového politického kodexu takový akt bere jako polehčující okolnost.
Lhář přece ministerstvo vést musí, nota bene takový lhář, který dal čestné slovo, že nelže. Vítej v útulku bastardů, Bárto.
Naprostým zjevením je i ministr zdravotnictví Luboš Heger, který kope za kalouskovskou TOP 09 (o Kalouskově poctivosti si přečtěte na stránkách www.bratri-v-triku.cz). Tento politický nekňuba vyrazil na jednání s rozzlobenými doktory, z nichž čtyři tisíce lékařů podalo k 1. březnu výpověď (což opravdu smrdí průšvihem), a nenabídl jim žádné řešení situace, jen je požádal, aby své hrozby o půl roku oddálili.
Jistě, podědil resort po povedeném triu Julínek, Cikr, Šnajdr, které plánovalo údajně k třicetikorunovému poplatku pro nemocné pacienty i povinné odevzdání jakéhokoliv orgánu na vrátnici při odchodu z nemocnice, aby je pak jejich strana mohla prodat, případně si je nechat. To ovšem neschopného Hegera neomlouvá. Našemu zdravotnictví, devastovaným léta letoucí neschopnými ministry, hrozí reálný problém. Jen politik to může nevidět, jen bastard to může neřešit.
Pokud Heger nemá podporu ve vládě, je tam těch bastardů celá hromada. Ale to vlastně víme… Kruh se uzavírá a je cítit vepřové…

Uvidíme, jestli na mou stížnost odpoví

V sobotu 22. ledna jsem po předešlé příhodě zaslal oficiální mailovou stížnost výrobci zmrzliny Häagen-Dasz. Abych čekání na případnou odpověď zkrátil, otiskuji svou stížnost v plné verzi:
Vážení, předpokládám, že vás to asi stejně nebude zajímat, neboť svou mailovou adresu pro připomínky máte na obalu zmrzliny Häagen-Dasz uvedenou tak malými písmenky, že přečíst jí k smrti unaví oči a pořádně naštve (což z komunikace s vámi jednoznačně diskvalifikuje
staré lidi s horším zrakem), nicméně nemohu si odpustit malou poznámku.
Jako milovník rodinného balení zmrzliny Häagen-Dasz, Praline And Cream, si ji občas kupuji v obchodním řetězci Tesco. Podotýkám, že jedno balení stojí 159 Kč, což jsou pro normálního smrtelníka poměrně velké peníze (pozor, hovořím o normálních lidech, nikoli
třeba politicích). Bohužel již několikrát se mi stalo, že za tuto sumu jsem si zakoupil balení vaší zmrzliny, které mě po rozbalení doma nemile zaskočilo.
Namísto dobré zmrzliny v něm byl krém již předtím rozmrazený a posléze znovu zmrazený. Poznáte to snadno, to mi věřte. Stačí se na ten hnědobílý blivajs podívat. Navíc měl nevyrovnanou chuť, skupenstvím připomínal ledovou tříšť a všechny oříšky byly rozměklé
a spadlé na jedno místo, to jak při rozmražení ve výrobku propadaly dolů. Naposledy se mi to stalo v sobotu 22. ledna 2011, kdy jsem v Tescu na Národní třídě zakoupil rodinné balení zmrzliny s výrobním kódem 11 10 11/05 C08 36. (Předesílám, že nějakých pět výrobků stejného nevábného skupenství, s nimiž jsem se setkal v minulosti,
mělo jiné výrobní kódy.)
Tesco je známé tím, že ke zboží ani zákazníkům nemá prakticky žádný vztah a jistě by pro ně nebyl problém nabízet zmrzlinu Häagen-Dasz třeba ze špinavé podlahy. Myslím si ale, že takto drahá zmrzlina s tradicí, jak píšete na internetových stránkách, si takové zacházení
nezaslouží.
Až tedy příště dostanu chuť na Pralines And Cream, budu nucen před zakoupením balení přímo v obchodě preventivně rozbalit a pohledem zjistit, v jakém stavu mám možnost si obsah zakoupit. Slibuji, že pokud bude v pořádku, koupím si ho.
Přesto přeji vám i Tescu, abych v dohledné době tuto chuť neměl, neboť bych vám nejspíš způsobil problém tím, jak dlouho bych z nabídky kvalitní výrobek hledal. Byl bych rád, kdyby to pro vás byl stejný problém, jako pro mě.
V dokonalé úctě
Jaroslav Špulák, Praha 5

Anděl a chlap bez domova

Dnes odpoledne byly vyhlášeny nominace pro letošní výroční ceny Akademie populární hudby Anděl. Dělo se tak v restauraci El Pueblo v ulici Ve Smečkách v Praze, a to od patnácté hodiny.
Jakmile bylo hotovo (mimochodem čtyři nominace mají Nightwork, tři Xindl X a po dvou David Koller, Hana Hegerová a Toxique), odvedli si fotografové deníků a serverů dvě hlavní osobnosti tiskové konference – Tomáše Kluse a Leška Wronku – před restauraci, aby je tam se soškou anděla a s plakátem Ewy Farne (ta bude s Klusem ceremoniál 23. února moderovat) vyfotografovali.
Fotili, fotili a najednou – kde se vzal, tu se vzal – se mezi objektivy a Klusem s Wronkou objevil bezdomovec. Mediální zájem mu zjevně nevadil, ačkoliv spíš byl takříkajíc mimo. Předklonil se, stiskl dlaně a začal škemrat o skromný příspěvek na živobytí. Bulvární fotografové fotili jako o život, nebulvární byli zmateni.
Ta scéna trvala několik vteřin. Teprve po chvíli Wronka bezdomovce slušně vypoklonkoval s konstatováním, že je na tom místě přece jenom poněkud nevhod.
Nemám informaci, že by mu někdo něčím přispěl.

Válka pokračuje

Psal jsem s úsměvem o trablech svého kamaráda, jemuž za zdí nového bytu, dokonce za zdí výsostné místnosti zvané ložnice, dovádějí po nocích psychopati s přezdívkami Slepice a Medvěd. Slepice tam žije sama, ovšem Medvěd k ní lozí o víkendu, a protože je trápí nespavost, dovádějí celou noc a přitom halekají jako… slepice a medvěd.
Dnes ráno mi kamarád volal, že chtíč na nehodný tandem přišel rekordně brzy, o půl čtvrté ráno. On šel předtím na kutě hodinu po půlnoci, takže byl v nejhlubším spánku. Jelikož ovšem tandem prý pravděpodobně obcoval a slepice kvokala jako pominutá, přičemž kladla důraz na dlouhé „kváááá“, namísto krátkého „kvo“, bylo to příšerné. Poprosil mě o radu a já to chápal tak, že po jeho boku vstupuji do války. Proti Slepici a Medvědovi.
Shodli jsme se na tom, že slova domluvy nestačí, neboť Slepice a Medvěd si léčí nervy u Chocholouška (to je, prosím, prokázané), tudíž něco jako domluvu po dobrém nechápou.
Nápad pohostit je za trest větrníkem z Intersparu mi přišel zbytečně drahý, byť by to byl trest věru exemplární. Navrhl jsem tedy, s proradností zkušeného moderního vojevůdce, pouštět jim nahlas hudbu. V Jižní Americe kdysi vyháněli zločince z bunkrů skladbami AC/DC. Pouštěli jim je nahlas a chápu, že vcelku monotónní muzika té kapely rozladila i krvelačné zabijáky.
Můj plán je ale mnohem rafinovanější. AC/DC jsou už střední proud a je dokonce možné, že Medvěd je tak mimo, že se mu líbí. Zapůjčím tedy kamarádovi mnohem silnější kalibr, neblahé death- a grindmetalové kapely, a to rovnou Cannibal Corpse, Autopsy, Kataklysm, Napalm Death, Torture Killer, Massacra, Dark Funeral, Morbid Angel, Sadist, Severe Torture, Cryptopsy a na doražení rovnou pány pekel Death. To všechno doma mám!!!
To by v tom byl čert, aby tahle hudba Slepici a Medvěda neumravnila.

Další povedený živák skupiny Pearl Jam

Americká formace Pearl Jam zvěstuje světu, že loni završila dvacet let existence a letos slaví dvacet let od vydání debutu Ten. Na počátku devadesátých let minulého století pomáhala propagovat styl grunge. Měla statut „druhé kapely za Nirvanou“, ovšem přes sílu její či dalších skupin Alice In Chains nebo Soundgarden, hlavních představitelů grunge, jediná bez zastavení přežila dodnes.
Název koncertního alba Live On Ten Legs (Živě na deseti nohách), jež vyšlo v polovině tohoto měsíce, navazuje na koncertní záznam Live On Two Legs (Živě na dvou nohách) z roku 1998. Z bohaté diskografie pětice ze Seattlu prezentuje osmnáct skladeb, mezi kterými jsou i „nezapomenutelné“ Jeremy, Alive nebo I Am Mine. Poslední studiové album Backspacer (2009) reprezentují Just Breathe nebo The Fixer.
Live On Ten Legs je kolekce záznamů z let 2003 až 2010. Byly ale nově zmixovány a zremasterovány dlouholetým spolupracovníkem kapely Brettem Eliasonem a seskládány tak, aby vytvořily dojem jednolitého koncertu.
Pearl Jam jsou navíc mistry ve vydávání koncertních alb. Na trh jich vyslali sedm, k nim ovšem přidali i řadu tzv. oficiálních pirátských nahrávek, tedy záznamů koncertů, které pořídili a vydali sami. Proto nyní už nejde o nijak zvláštní počin.
Jde ale o dílko kvalitní. Po dvaceti letech existence jsou Pearl Jam poctivou a zkušenou koncertní kapelou. Aranže skladeb naživo dále obohacují, nechávají jim nicméně zřetelný tvar blízký originálnímu studiovému znění, aby se v nich posluchač orientoval. Hudební praxe beztak talentované muzikanty dovedla k tomu, že především starším skladbám vtiskli vskutku strhující podobu.
Jeremy, jedna z nejzásadnějších písní kapely pojednávající o zneužívání dětí, dostala na tomto albu k původnímu naléhavému vyznění dramaticky syrové aranže s elektrizujícím drajvem. Na mnoha místech pak dává kapela písničkám novou gradaci. Protažené instrumentální pasáže u Porch a Alive z nich udělaly dva umělecké vrcholy alba, podoteky toho, kam je schopna se původně téměř punková formace ve vývoji dostat.
Chválit zpěv Eddieho Veddera by bylo nošením dříví do lesa. Live On Ten Legs je zaznamenání hodný počin. Byť je to „jen“ další živák Pearl Jam, je živelný a hluboce rock’n’rollový.

Pearl Jam: Live On Ten Legs
Universal Music, 77:21

Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 21. ledna 2010)

Větrník z Intersparu na vlastní kůži

Čeští obchodníci se předhánějí v tom, kdo vyrobí a prodá hnusnější cukrovinku. Dlouhou dobu byla na prvním místě náhražkárna Smetanová cukrárna, která své povedené blitky prodává jako zákusky v Tesku. Včera se ovšem před ní vyhoupli ti, kteří vyrobili větrník pro Interspar. Je ale docela dobře možné, že Smetanová cukrárna (nic od ní nekupujte, chcete-li přežít) se vecpala i do Intersparu.
Byl jsem na návštěvě u lidí, na kterých mi záleží. Hostitelka mi s úsměvem naservírovala větrník a k tomu kávu, kombinaci, kterou mám za normálních okolností rád. Větrník ale vykazoval spoustu podivností.
V první řadě nevoněl. Nebyl cítit ničím, ani karamelem (jak by měl), ani ropou, jak jsem měl očekávat. Dobrá finta, spotřebiteli v takovém případě totiž nezbývá nic jiného, než popadnout lžičku a zkusit tu mináž pozřít.
Svou lžičkou jsem do větrníku nejprve několikrát poklepal. Když se ozvaly jen duté zvuky, udeřil jsem více. Za normálních okolností by se zdravý a čerstvý větrník trochu rozpliznul. Ten z Intersparu ale neudělal nic, ani se nehnul.
Dotekem prstu jsem zjistil, že je tuhý jak zákon káže a propíchnout jej by byl problém i za pomoci vidlí. Přestože v tu chvíli bylo zřejmé, že tenhle kekel nemá s jídlem nic společného, pokračoval jsem sebetrýznitelsky dál.
Nabral jsem lžičkou trochu krému a vložil jej do úst. Než se mi zvedl žaludek, necítil jsem nic. Sousto mělo podivné skupenství, jako když kousnete do tuhého tučného masa ochuceného bakelitem. Byl v tom i pocit, jako když vás pobodají sršni – prostě krajně nepříjemný. Sousto nemělo ani tendenci rozplývat se, nýbrž drželo svůj původní tvar. Guma by se v ústech rozložila dřív.
Ke všemu, podle očekávání, nemělo žádnou chuť. Opravdu žádnou, jako když ztratíte paměť a nevíte, co se stalo.
Podotýkám, že ono sousto nešlo z tuhého větrníku odkrojit, tak jsem jej musel rozpůlit na dva kusy. V tu chvíli se na mě zašklebily mdlé barvy náplně. Pochopil jsem, proč si někteří malíři ubližují. Za takovou barvu by si člověk klidně odřízl ucho…
Poprosil jsem své hostitele, jestli bych mohl větrník vyhodit. Naštěstí souhlasili, navíc část z nich má s cukrovinkami podobné zkušenosti. Další část hostitelského týmu mi prozradila, že v Intersparu měli ten den větrníky v akci.
Ty svině je prodávali za 10,90 Kč, přičemž jejich hodnota je 500 Kč doplatek zákazníkovi plus medaile za chrabrost.

David Koller podle chuti

Zpěvák, skladatel, bubeník a kytarista David Koller, bývalý člen skupin Lucie nebo Pusa, má jednu výhodu. Je jí naprosto nezaměnitelný zpěv, charakteristický svou ledabylou výslovností.
Ať už tedy nahraje jakékoli album, jakmile zazpívá, i průměrnému znalci české hudební scény dojde, s kým má tu čest. Dojde mu to i s poslechem kterékoli skladby z nového alba Teď a tady. Přitom na něm Koller až tak nenavázal na to, čím se prezentoval v minulosti.
Rozhodl se pro písničky tvrdší, především však členitější a aranžérsky pestré. Jako producenta si přizval Petra Kofroně, uměleckého šéfa Agon Orchestra a v minulosti i plzeňské opery, na něhož naložil zátěž aranžování.
Sám si od svých autorů (on, Oskar Petr, Ivan Král, Michal Pelant i Kofroň) vybral skladby, které povětšinou nenaplňují zažitá pravidla přímočarých hitovek (vyjma písně Teď a tady), spíše jsou svobodné, tvrdé a členité.
Vrcholnými momenty alba jsou v tomto ohledu finální Zhasněte lampiony, jež je pozoruhodná s každým novým poslechem, a rytmicky složitá Extase. Kollerovi přitom tyto nové polohy sluší. Profiluje se v nich jako zkušený muzikant, pro kterého je hudba nekonečný příběh.
Texty hudební složku kompozic nepřevyšují, ovšem ani nesrážejí. V textu Začnu s tebou se Koller poněkud ztrácí v charakteristickém rukopisu a slovníku Márdiho z Vypsané fixy. Skladba Zhasněte lampiony pak sice sloganem na chvíli připomene stejnojmennou písničku Yvety Simonové ze 60. let, obsahově se ale posléze posune k daleko temnější stránce.
Teď a tady je album, které bude v budoucnu chápáno jako Kollerovo první prolomení hudebních hranic. Napovídá také, že se nadějeme i dalších. Je to dobrý krok.

David Koller: Teď a tady
Cox/Championship Records, 30:34

Hodnocení: 70%
(Tato recenze vyšla v deníku Právo 17. ledna 2011)