Nejhorší jsou fanoušci

Během svého dvaadvacetiletého profesionálního novinářského života jsem se setkal s nejrůznějšími lidmi. Na mnohém ještě budu na tomto blogu vzpomínat, na některé z nich nerad.
Za úplně nejhorší sortu považuji fanoušky jedné jediné kapely. Takové ty zarputilé, znalé každého pšouku, který frontman formace kdy udělal, neuznávající jiné kapely nebo umělce.
V devadesátých letech mi znepříjemňoval život jakýsi fanoušek skupiny ELO, který mi neustále psal své názory na jinou hudbu, samozřejmě měřené optikou zbožštěných ELO. S kolegou Iljou Kučerou jsme jezdili svého času dělat profilové pořady o nejrůznějších kapelách po vlastech českých. Na začátku devadesátých let jsme v Dusíkově divadle v Čáslavi měli besedu o Queen. Kolegové v časopisu Rock a Pop, kde jsem tehdy pracoval, mě na akci vyslali se slovy, že si před pořadem o té kapele něco přečtu a to mi bude na celý večer stačit. Nedbali na to, že jsem jako ještě ani ne pětadvacetiletý hoch Queen neměl rád, nic mi neříkali a považoval jsem je za nehodné pozornosti.
V Čáslavi jsme si s Iljou přečetli pár článků a šli na věc. Čekala nás ovšem nejhorší beseda, jakou jsem kdy absolvoval. Diváci, znalí Queen dopodrobna, nás neustále opravovali a okřikovali. Na konci pořadu nás nepřímo označili za pitomce a barbary. Padlo tam například: „Skupina Queen spotřebovala na svůj koncert v Londýně 563 záchodků…“
Přihlásil se divák a řekl: „Promiňte, těch záchodů bylo 562. Jeden se ztratil při přepravě.“
„Aha, omlouváme se…“
Před pěstmi jednoho zarytého fanouška skupiny Slayer mě někdy v první polovině devadesátek zachránil úplně cizí člověk. Bylo to kdesi ve Východních Čechách. Seděl jsem v klubu, čekal na koncert – tuším – Walk Choc Ice a popíjel sodovku. Najednou se kolem mě začal motat pořízek, tvářil se zle a vždy, když se přiblížil, procedil: „Fire!“
„Prosím?“ já na to.
„Fire,“ zakřičel a zaťal dlaně v pěst.
Za okamžik ke mně přišel chlapík od sousedního stolu, vzal si mě stranou a doporučil mi, abych raději ihned odešel. Ten, co kolem mě běhal, byl totiž místní fanoušek Slayer, který neměl rád, když mu jeho favority někdo haněl. Já jsem napsal pár týdnů předtím recenzi, která nepříliš chválila nové album kapely. Prý se na mě chystal, aniž by tušil, že do jeho města zavítám. To pobíhání kolem a vykřikování „Fire“ měl být jakýsi bojový taneček.
„Já se ho ale nebojí,“ podotkl jsem kurážně.
„To byste měl. Honza Kuchař skončil na áru. A to jen řekl, že Slayer mu nic neříkají,“ prozradil mi chlapík.
Koncert Walk Choc Ice jsem tehdy neviděl. Odešel jsem do hotelu a pořádně se zamkl.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)