Plain White T’s bez naděje na návrat

Americká pětice z Illinois Plain White T’s si před čtyřmi lety užila chvíle slávy. Singl Hey There Delilah znal celý svět, prosadil se v mnoha hitparádách a kapela měla našlápnuto k „nesmrtelnosti“.
V pop music ale plyne čas rychle a to staré brzy zastíní nové. Navíc podobných baladických písniček vzniká spousta a mocná rocková poloha přitom není silnou stránkou kapely. Proto se lze domnívat, že minuty slávy Plain White T’s minuly a oni se teď budou zvolna ztrácet v propadlišti dějin.
Zabránit tomu chtěli vydáním šestého studiového alba Wonders Of The Younger. Zpěvák a kytarista Tom Higgenson o něm tvrdí, že je vzpomínkou na dětství. Nápad je to dobrý, což o to, realizace je ale tak ospalá, že jednoho až napadne, jak smutné dětství hoši měli.
Plain White T’s jsou daleci energickému hraní, chuligánství, jiskřivosti i agresi. Z jejich písniček ční jednoznačně nad termínem „rock“ slůvko „pop“ a v lepším případě není jasné, co vlastně chtějí.
Tak moc toužili napsat písničku podobnou Hey There Delilah, že se jí vůbec nepřiblížili. Tak moc chtěli být v přednesu dokonalí, že pominuli muzikantský drajv.
V úvodní skladbě Irrational Anthem to zkusili v duchu Green Day, ovšem poté se zase posunuli k nudným postupům i výsledným skladbám.
Když se z alba ozvou smyčce nebo piáno, znějí trochu jako Coldplay (Our Song). Když jsou kapku veselejší, jejich tvorba se podobá stylu My Chemical Romance (Broken Records). Povšechně je to ale marné hledání sebe sama.
Série čtrnácti písniček má dobrý zvuk, kvalitní instrumentální i pěvecké podání a evokuje vysílání průměrného středoproudého rádia. Pro návrat na výsluní je to dnes bohužel málo.

Plain White T’s: Wonders Of The Younger
Universal Music, 49:45

Hodnocení: 35%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 14. ledna 2011)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)