Setkání s manažerkou je mínus pět set

Z pochopitelných důvodů nebudu konkrétní, ale v hudebním světě existují různí lidé. Jedním z mých oblíbených pokladů je (byla) manažerka venkovské kapely s nezapamatovatelným názvem, která do metropole zavítala tak jednou za čtvrt roku a pokaždé se snažila setkat se se mnou nejlépe na oběd a při troše jídla vést monolog o svých neschopných svěřencích.
Po dvou letech jsem pochopil, že resumé našeho setkání je jediné – chce, abych o jejich ovečkách, bezvýznamné kapele okresního rázu, napsal nejlépe dlouhý článek na celou stránku čehokoliv.
Jednou mě zase dohnala. Neviděl jsem ji předtím půldruhého roku, a tak když pak obden volávala a plačky toužila po pracovním setkání, nechal jsem se ukecat a na jídlo s ní zašel.
Mnohé se od minula změnilo. Její okresní kapele se zrovna moc nedařilo, ona z toho byla zoufalá, stálo jí to na váze pět kilo tuku, rozešla se s manželem a mladý milenec neodváděl to, co by si představovala. Navíc byla bez peněz. O své chudobě hovořila patnáct minut, což bylo dost dlouho na to, abyste při tom párkrát zívnul.
A pak jsme šli na věc: její kapela měla mít koncert v Horní Dolní a prosila, abych něco napsal. Zželelo se mi jí a slíbil jsem symbolickou pomoc, postavenou hlavně na tom, že o koncertu její skupiny budu vyprávět kamarádům. Nebyla z toho příliš nadšená, a tak alespoň slupla oběd, vypila kafíčko, na mé zdraví i dvě decky vína a pobídla pingla, aby přinesl účet.
Když se tak stalo, smutně se na mě podívala, přivřením oček připomněla svou chudobu a rovnou poděkovala. Zaplatil jsem za oba. Venku mě pak ještě vytáhla do cukrárny (když jsme se tak dlouho neviděli), tam si dopřála dva zákusky, kolu a mě to stálo další stovku.
Pětikilo, které jsem do její kapely skrz její chřtán vrazil, mi připadlo dost. O tom koncertu ode mě nikdo neslyšel.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)