Hoši a holky z ochranek

Svůj ambivalentní vztah k lidem, kteří se na veřejných místech starají o bezpečnost přítomných a ještě je organizují a omezují, tedy k lidem z různých ochranek a bezpečnostních agentur, jsem již popsal ve svých knížkách. Nechtěl bych se ale všem jenom vysmívat za nedostatky, které jim příroda dala. S mnohými jsem se spřátelil, s jedním chodíme ke stejnému bylinkáři a s dalším jsme nějaký čas venčili své psy, tedy do chvíle, než mi můj malý bígl jednou večer pošeptal, že ho ti dva rotvajleří obtěžují.
Poprvé jsem se s hochem z ochranky setkal na začátku devadesátých let na festivalu v Mostě. Ulevoval jsem si akorát u plotu (tenkrát ještě přenosné toalety Toi Toi a jim podobné nebyly), když jsem se po nečekané ráně mezi lopatky svezl v bolestech k zemi. Předtím jsem zaslechl jen neurčitý animální skřek, ne nepodobný tomu, který ve svých debilních filmech vydával Rakušan Arnold. Hoch z ochranky mi pak přitlačil obušek ke krku a skrz zuby procedil, že se „tady chcát nebude“. Nemusím asi podotýkat, že jakákoliv diskuze byla marná.
O pár let později jsem ochrankáři na festivalu, který jsem sám pořádal, nebyl schopen celých dvacet minut vysvětlit, že když je na seznamu hostů napsáno Jirka Vopršal a u vchodu se ke vstupu hlásí Jiří Vopršal, je to na devadesát devět procent tentýž člověk a měl by být vpuštěn. Ochrankář mi tvrdil, že má na papíře napsáno Jirka, ne Jiří. Když jsem ho přiměl z pozice pořadatele k tomu, aby dotyčného Vopršala vpustil, ulevil si na mou adresu tak vulgárně, že mi zkazil celé následující dvě minuty.
Na Rock for People zase za mnou předloni přiběhl kamarád fotograf s historkou, které byl osobně účasten. Fotografové mohou obvykle při zahraničních kapelách fotit z místa pod pódiem první tři písničky bez použití blesku. Ochrankář hlídající pod pódiem skutečně dostal informaci, že se smí fotit „tři písničky bez blesku“. Po třetí skladbě přišel k mému kamarádovi, poplácal ho přátelsky po rameni a sdělil mu: „Teď už můžeš fotit s bleskem.“ Naštěstí byl kamarád – fotograf tak seriózní, že mu napověděl, že vzkaz, který hoch žmoulá v ruce, znamená „fotit tři písničky bez blesku a pak fotografy vyhnat“. Stalo se.
Proč o ochrankářích vlastně píšu? Když se ve středu předávaly v pražské Incheba Areně žánrové ceny, poprosil jsem hochy z ochranky, aby pouštěli dovnitř „lidi, kteří jdou na žánrovky“. Chvíli vše probíhalo podle plánu, pak se mi ale za dveřmi začali kupit muzikanti a před nimi šermoval namakanými pažemi hoch z ochranky.
Vyšel jsem ven a zeptal se, co se stalo. On mi odpověděl: „To jsou kapely.“
„To je v pořádku, kolego, pusťte je dovnitř,“ opáčil jsem.
„Říkal jste ale jiný slovo.“
„Žánrovky,“ vzpomněl jsem si.
„Hmmm. Ale tohle jsou kapely.“
„Kapely ze žánrovek.“
„Kapely, oni říkali, že jsou kapely.“
Dopadlo to naštěstí dobře. Vysvětlení trvalo jen pět minut. Zdá se, že se úroveň hochů z ochranek rapidně zlepšuje.

Intimní naléhání britské zpěvačky PJ Harvey

Zpěvačka a skladatelka PJ Harvey nahrála své osmé studiové album Let England Shake loni během jediného měsíce. Udělala to v kostele z 19. století v anglickém hrabství Dorset, odkud pochází. Při práci na tuctu skladeb jí pomáhali producenti Mick Harvey, John Paris a Flood.
Po velmi osobní kolekci White Chalk (2007) a nahrávce A Woman A Man Walked By (2009), kterou pořídila v tandemu s Johnem Parisem, přichází práce univerzálnější, zvukově rozmáchlejší a přitom osobitá, jak je to u této umělkyně obvyklé.
Zpívá jednak o rodném kraji, jemuž vzdala hold už tím, že v něm album vzniklo, současně o věcech, které se dennodenně dějí ve světě, především o vojenských konfliktech (nových i minulých) a násilí jako takovém.
Texty zpracovala jako příběhy prostých lidí. Vypráví je, jako by je na vlastní kůži prožila, zpívá o lidské bezbrannosti, zoufalství, ovšem i schopnosti se s danými situacemi vypořádat. Jestliže se dosud v textech zabývala věcmi, které se děly v ní a pracovala s vlastními emocemi, nyní zpívá o věcech, jež se dějí kolem ní.
Není to jediný posun, který v její tvorbě nastal. Měli jsme ji zafixovanou jako ženu od piána, ovšem nyní se zvukový rejstřík pozměnil. Jsou tu kytary, bicí nástroje, také větší živelnost a nový hlasový projev.
PJ Harvey v něm trochu upravila techniku. Vystoupala do vyšších poloh, než u ní bylo dosud obvyklé, zohlednila melodickou linku a více pracovala pro skladbu jako celek, pro vyznění hlasu s hudební položkou dohromady.
Stylově se obrátila do šedesátých a sedmdesátých let. Některé písně vycházejí z tehdejšího blues (Bitter Branches, On Battleship Hill), jiné jsou garážově syrové (Let England Shake), další intimní (All And Everyone) nebo naopak bojovné (The Glorious Land).
V písni Written On The Forehead je v pozadí vysamplovaný motiv z klasického reggae Blood And Fire jamajského tvůrce, jenž si říká Niney The Observer. Další zase vokují sólovou tvorbu Joe Strummera, již nežijícího zpěváka a kytaristy britských The Clash. Toto dotknutí není vůbec náhodně. Album Let England Shake je stejně levicové, protiválečné a historicky přísné, jako byla Strummerova tvorba.
PJ Harvey vždy dokázala překvapit. Nyní tak učinila více než obvykle. Její nové album je intimní, přitom do světa volající a naléhavé. Takhle spojit to umí málokdo.

PJ Harvey: Let England Shake
Universal Music, 40:16

Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 22. února 2011)

Andělé na vlastní kosti

Hudební ceny Anděl byly ve středu večer rozdány a já si ještě stále lížu rány a hojím kosti. Jako každoročně, i letos jsem totiž měl na starosti organizaci žánrových cen Anděl. To jsou ceny pro kapely, které drtivá většina umělců z mainstreamu nezná ani podle názvu, nicméně z nichž mnohé prodávají více alb než oni.
Podle původní domluvy se měly žánrové ceny předávat ve středu v 15.30 hodin. Sezval jsem tedy na ten čas nominované z prvního kola – zástupce šestadvaceti kapel ze všech koutů Čech a Moravy. Když jsem ale již ve 13 hodin přišel do haly, pochopil jsem, že tam všichni žijí tzv. velkými Anděly a žánroví je absolutně nezajímají.
Paní produkční z České televize mi řekla, že se mám připravit na variantu, že se žánrovky vůbec nebudou předávat. Nechal jsem si tu větu zopakovat a pak jsem klidně namítl, že mi nepřipadne košer pozvat kapely z Ostravy, Třebechovic pod Orebem nebo podělaných Nuslí a na místě se jim pak omluvit, že televize nestíhá podle plánu, vrazit jim žánrového anděla do ruky někde u WC a vyhnat je domů.
Nakonec jsem musel zvednout hlas tak mocně, že lidé z televize pochopili, že nepředat žánrové ceny by bylo nad jejich síly. Musím je pochválit, všichni nakonec udělali všechno pro to, aby se předání uskutečnilo.
Stalo se tak ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne. Předání se točilo pro záznam (poběží dnes v pátek v 18 hodin na ČT2) a jelikož jsem byl napaprčený, na žádost uspíšit předávání tak, abychom se dostali do pětatřiceti minut čistého času, jsem pořad uváděl tak rychle, že byl za pětadvacet minut zkrámovaný.
Malignant Tumour, kteří vyhráli kategorii Hard and heavy, den předtím na své stránky napsali, že se během vyhlášení na pódiu v Incheba Areně „vykakají“. Byl jsem na to připraven, neboť jsem cestou do haly vzal v parku od koše pytlíky, do nichž pejskaři sbírají exkrementy svých bafanů. Naštěstí jsem je nakonec nepotřeboval. Malignant Tumout se totiž vykakat nemohli, neboť byli opilí, jak zákon káže. V takovém stavu těžko zakleknete ke kálení, protože kdybyste to udělali, svalili byste se na záda, a to by nebyl hezký pocit ani pro tyhle milé hochy z Ostravy.
Večerní velcí Andělé proběhli bez lapsusu podobnému tomu loňskému, kdy během minuty ticha žuchnul režisér Renč v opilosti na zem a musel být sousedy odveden, aby nepozvracel záda jinému akademikovi sedícímu před ním.
S Richardem Krajčem ze skupiny Kryštof jsme jen živě debatovali o mém článku o jejich bývalé manažerce v časopisu Rock a pop, Ewa Farna řekla, že tu noc pojede non stop, protože ráno v šest odlétá do Varšavy, kde měla další den dva koncerty, s Vojtou Dykem z Nightwork jsme kratičce zavzpomínali na bigbítové tábory, kde jsem mu jeden rok dělal vedoucího a matně si vzpomínám, že už tam nás šokoval svým pěveckým talentem (mimochodem, našel jsem doma fotky z táborového fotbálku – hráli jsme proti sobě a můj tým s tím jeho prohrál), a s Annou K jsme se dohodli, že si ještě nebudeme povídat o tom, co chystá, protože to teprve chystá.
Když bylo po ceremoniálu, Tomáš Klus se točil před televizní kamerou dokola a tvrdil, že právě „točí“. Lucie Bílá přišla za členy kapely Lucie a slíbila jim, že jakmile udělají comeback, chtěla by být při tom jako pomocná vokalistka. Několikrát zopakovala, že to myslí vážně. Lucie pak seděla zavřená v halovém baru, stranou od novinářů a fanoušků, zahloubaná jen do svých vzpomínek.
Setkání všech lidí z nejsilnější sestavy Lucie pro mě byl asi nejsilnější andělský zážitek.

Mrazení v zádech

Dědeček mé přítelkyně viděl koncert Beatles. Byl na nich prý kdesi v Hyde Parku v šedesátých letech, tedy v době, kdy ještě ti čtyři byli kámoši, a hleděl na ně zdálky. Prý toho moc neslyšel ani neviděl, ani atmosféru si tolik neužíval, nicméně má nezpochybnitelné právo říkat (a nelhat), že viděl slavnou kapelu v akci.
V pondělí večer jsem byl na vernisáži výstavy Zapomenuté fotografie Beatles v pražském Muzeu hudby. Paul Berriff, jinak dokumentarista a držitel několika cen za svou dokumentaristickou práci, přijel osobně představit snímky slavné kapely, které nafotil jako šestnáctiletý. V té době si ještě prý hudební svět na hvězdy nehrál, a tak prý když kapelu poprosil, jestli by mu zapózovala, odpovědí mu byl úsměv a dotaz, jak si to představuje. Beatles tehdy byli na začátku, o slávě snad jen snili.
Paul McCartney byl prý tak hodný, že Berriffovi z vlastního rozhodnutí zapózoval u černé zdi se slovy, že by mohly vzniknout fajn snímky. A ony vznikly, ovšem Berriff poté všechny negativy uložil do krabice doma na půdě a nechal je tam bez povšimnutí dobrých padesát let.
Objevil je před dvěma roky, když si na půdě dělal pořádek. Myslel si prý, že jich tam bude tak šest sedm, ale bylo jich tam skoro čtyřicet – překvapivě kvalitních, časem poznamenaných jen v tom nejlepším smyslu slova. A tak Berriff z negativů vyrobil fotky, nabídl je muzeu Beatles Story v Liverpoolu a teď je vystavuje i v Praze.
Mohl by to být hezký příběh pro fanoušky Beatles. Když ho ale Berriff v pondělí večer na vernisáži svých starých fotek vyprávěl, šel mi mráz po zádech. Nenápadný prcek s knírkem byl tehdy v místech, kterými kráčela hudební historie.
Není špatné si čas od času připomenout, proč člověk dělá to, co dělá.

Roxette se učí netlačit na pilu

Na nové desce dvojice Roxette je dobré to, že vůbec vyšla. V ranku rádiového poprocku jsou tihle Švédové kompetentní kapelou, která již v minulosti ukázala, že slušnou spotřební písničku napíše se zavřenýma očima, hit pak s jedním pootevřeným.
Nová albová kolekce Charm School, která vyšla před pár dny, se pokusila navázat na silná devadesátá léta kapely, na její světově proslulé hity i desky. Chtěla k tomu využít moderní aranžérské postupy a zkratky, ovšem v důsledku práce s různými inspiracemi vzniklo nakonec dílko nevyrovnané. Vlivy na něm se nefunkčně srážejí a vedle předešlých alb toto neobstojí.
Přestože předcházející nahrávku Room Service vydali Roxette v roce 2001, Gessle neztratil schopnost psát radostné písně s optimistickou náladou, stejně tak slzavé balady pro příjemný hlas své kolegyně Marie Fredrikssonové (zde akustická I’m Glad You Called i elektrická Sitting On Top Of The World).
Hlavní ingredience písniček zůstaly v zásadě stejné. Gessle políčil na čitelné melodie a obalil je syntetickým i kytarovým hudebním doprovodem. Dobře se mu to povedlo v rockové znějící Way Out, nejsou tu ale hity typu Joyride. Jde spíše o látku, kterou je třeba se proposlouchat a pak k ní zaujmout stanovisko. Na popovou kapelu je to dnes trochu málo.
Na novince se Roxette ohlížejí do minulosti. Jejich skladby ale neevokují jen pop osmdesátých let, jak to bývalo obvyklé, nýbrž i hudbu let šedesátých, doby dětství obou protagonistů.
Písnička Dream On, které se to mimo jiné týká, trochu připomíná šedesátkový evergreen No Milk Today kapely Herman’s Hermits (u nás ho ve čtyřiaosmdesátém proslavil malý Pepa Melen jako Né pětku né). Atmosféru zlaté doby rocku má i tanečně laděná She’s Got Nothing On (But The Radio), lehká After All nebo plouživá In My Own Way, ve které je zřejmý folkový základ.
Když Gessle a Fredrikssonová v písních navazují na své hitové období, je to těžkopádné a ve výsledku jsou takto ovlivněné kompozice nudné. Když se ponoří do baladických sfér nebo odskočí za inspirací do let šedesátých, je to živější a zajímavější.
Neznamená to, že by kapela popírala sama sebe. Znamená to, že když se dostaví chuť se autorsky a výrazově uvolnit, je třeba tak bezvýhradně učinit. Roxette to bohužel neudělali, proto se tato oslava pětadvaceti let existence povedla tak napůl.

Roxette: Charm School
Capitol/EMI, 41:02

Hodnocení: 50%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo v sobotu 19. února 2011)

Důležitost vítězství lékařů

Akce lékařů skončila jejich úspěchem. Nedosáhli sice všeho, co si v počátku předsevzali, nicméně dosáhli tabulkového zvednutí platu a prokázali umění ustoupit v okamžiku, kdy by jiní tvrdohlavci třeba i dál tlačili na pilu. To je nutné kvitovat s povděkem.
Dohoda ministra Hegera a protestujících lékařů znamená velkou prohru pravicové vlády, byť se tváří zcela obráceně. Snaživý pravicový poskok Marek Šnajdr se před televizními kamerami v obličeji střídavě vztekle nafukuje a vyfukuje, až by o něj někdo přecitlivělý mohl mít strach. Prcek Cikrt, v minulé vládě podržtaška kata pacientů Julínka (který by chtěl platit i za to, že pacient na lékaře jenom pomyslí) se marně tváří rozumně, přitom je evidentní, že jej může potkat totéž co Šnajdra (mimochodem, všimli jste si, jak si jsou ti dva podobní?).
Musím přiznat, že jsem zaskočen nynější podrážděnou reakcí obyčejných lidí, která byla patrná například v diskuzi ve čtvrtečním pořadu Michaely Jílkové Máte slovo. Tradičně po česku začali vítězům závidět, byť ještě před měsícem byla většina lidí na straně lékařů.
Rada pro naštvané je jednoduchá: proberte se! To, co udělali doktoři, mohou udělat všichni. Pravda, kdyby stávkovali třeba poslíčkové, asi by ministři své těžké zadky z ministerských sedaček nezvedli, protože bez poslíčků se naše hospodářství v podstatě obejde. Pokud ale budou legitimně požadovat zvýšení platů policisté, hasiči, strojvedoucí, zaměstnanci pošt, učitelé a další, nechť vymyslí a provedou stejnou akci. Mají na ni právo.
Za všemi těmi emocemi totiž zůstalo skryté velmi zásadní poselství. Lékaři v lednu jasně řekli, že kdyby politici necpali peníze do korupce a předražených státních zakázek, bylo by dost peněz na slušné platy. V tom vidím největší přínos jejich boje. Poukázali na korupci, která v České republice je a se kterou pravicová politická reprezentace nic dělat nebude, protože jí vyhovuje. Jsou v tom koneckonců i prachy pro ni. A tak jenom akce podobné té lékařské mohou s korupcí něco udělat.
Vyprávět by mohli třeba Pavel Drobil, bývalý ministr životního prostředí, který už jen svou vizáží korupci věrně vykresluje, nebo Saška Vondra, bývalý disident, který „s úsměvem idiota“ kope za stranu, jež korupci v Čechách zavedla jako běžný politický prostředek a sám už zřejmě také užral.

Nejlepší vtip na světě

V magazínu Svět jsem se dočetl, že vědci zjistili, jaký je nejlepší vtip na světě. Je to sice bizarní, protože „kvalita“ vtipu je vždy závislá na kvalitě vypravěče i posluchače, jeho náladě, životních vlastnostech a třeba i situaci, ve které je anekdota prezentována. Vědci nicméně přijdou na všechno. Ještě že je máme.
Doposud nejrozsáhlejší studii zabývající se humorem tedy uskutečnili vědci z Britské asociace pro pokrokové vědy pod vedením Riacharda Wisemana v roce 2001. Vyhodnotili tehdy dva miliony reakcí internetových uživatelů na 40 tisíc vtipů pocházejících ze sedmdesáti různých zemí. Po roce práce byl zveřejněn ten nejlepší. Tady je:

Dva muži jsou v lese na lovu, když tu náhle jeden z nich zkolabuje. Sveze se k zemi, má strnulý pohled a zdá se, že nedýchá. Druhý lovec hned vytáhne mobilní telefon a vytočí číslo rychlé lékařské pomoci.
„Haló, potřebuju pomoc. Můj kamarád je mrtvý, co mám dělat?“ hlásí zmateně.
Operátorka mu odpoví konejšivým hlasem: „Uklidněte se, pomůžu vám. Nejdříve se ale ujistěte, že je váš kamarád skutečně mrtvý.“
Na druhém konci telefonu je chvíli ticho a pak se ozve výstřel. Hned po něm lovec řekne do sluchátka: „Hotovo. Co mám dělat teď?“

On a capart, veselo a smutno

Lidé jsou zábavní především ve své přirozenosti. Je to vidět dnes a denně a dává to životu šťávu, radost a přehršle historek. Tahle je z víkendu, když jsem jel tramvají a už od stanice Anděl, kde jsem nastoupil, jsem pozoroval starší paní s capartem, zřejmě vnoučkem.
Klučina seděl na sedačce, dlabal rohlík, koukal z okna, občas něco nesrozumitelného zabrebtal, protože mu řeč prostě ještě nešla, a babička se neustále tvářila, že mu skvěle rozumí, a odkývala vše, co klouček vypustil z úst.
Na Kavalírce nastoupila mladá dvojice, ona a on. Stoupli si na zadní plošinu, rovnou kousek od babičky a vnoučka, koukali chvíli do prázdna a ona pak dlaní shazovala psí chlupy ze svého kabátu. Byli z ranku normálních cestujících, kteří berou život tak, jak přichází, a rádi se občas pousmějí.
Po chvíli si capart všiml jeho a chvíli ho pozoroval. On to zaregistroval, a protože ona měla plné prsty práce s psími chlupy na kabátci, udělal na caparta kašpárkovský obličej.
Vnouček zpozorněl a počkal, až to nový kámoš udělá znovu. Když se tak stalo, usmál se. Jeho to nakoplo a v ksichtění přidal. Zašilhal a vydržel tak pět vteřin. Klouček se rozesmál, zatímco stydlivá babička pro jistotu hleděla z okna.
Za pár okamžiků se už on překonával. Chvíli dělal opičáka, chvíli rybu, pak slona, zkusil i hlasitý smích a vše doprovázel patřičnými zvuky. Máchal rukama, kopal nohama a chlapeček se náramně bavil a babička se červenala. I další cestující se na sedačkách pootočili a hleděli na něho, jak skvěle si vede.
On to vzal ještě vážněji a při dalších grimasách mu nabíhaly žíly na krku i na čele. Zrudnul, ovšem neopomněl hekat, kýchat, prskat a jančit tak, aby se capartův smích ani na chvíli nezastavil. Usmívali jsme se už i my ostatní a jemu to dělalo dobře. Bral to jako uznání, a tak se pustil do mimořádně složitých grimas, které vrcholily tím, že v předklonu předváděl krokodýla, jak trhá ledního medvěda při náhodném setkání v půli cesty. Byl opravdu úžasný.
Jenomže pojednou se ona přestala věnovat chlupům na svém kabátci, mrkla na něho a hovězím hlasem pronesla: „A to ti je jedno, ty debile, že tady děláš kreténa celý tramvaji?“
On přestal a chlapečkův smích ustal. Cestující se zase vrátili do původních nevšímavých poloh a babička jen tak mimochodem uštědřila capartovi záhlavec.
Najednou bylo v tramvaji smutno.

Jak mě Kryštof v kině dostal a zamával

Když skupina Kryštof oznámila, že tentokrát nikoliv v divadlech či aulách, nýbrž v kinosálech provede své aktuální koncertní turné, jistě jsem trochu protočil panenky. „Snaží se, to jo. Ale když to takhle půjde dál, skončí v krematoriích,“ utrousil jsem pod tehdy hustý vous a šel se do koupelny oholit.
Minulý čtvrtek jsem byl kapelou pozván na ochutnávku pro novináře do pražského kina CineStar Anděl. Slíbila předvést polovinu celého programu, prý jen tak pro představu. Ano, byl jsem seznámen s filozofií celého projektu přímo Richardem Krajčem, který mi ji přiblížil v našem rozhovoru (jenž vyšel ve čtvrtek v deníku Právo). Má letitá zkušenost je ale jasná: oči to musí vidět, aby uvěřily řečenému.
Sedl jsem si do sedačky, pozdravil kolegy novináře, za patnáct minut proklel celý Kryštof za dvacetiminutový skluz, a když konečně začal, přestal jsem protivně reptat. A nereptal jsem celou hodinu a něco, protože tenhle projekt mi vyrazil z rukou trumf v podobě preventivní skepse, kterou si na většinu koncertů nosím.
Toto je blog, nikoliv recenzní stránky, takže nemusím vysvětlovat, co bylo dobré a co méně. Důležité je, že jsem se mimořádně bavil. Filmem, který spojuje jednotlivé písničky, písničkami, které doprovází nově natočené skorovideoklipy, i dobrým zvukem a tím, že se kapela normálně snažila, bez ohledu na to, že je to jenom ochutnávka pro novináře, z nichž určitě řadu „nemusí“.
Na setkání s muzikanty pár minut poté jsem požádal o možnost zhlédnout ještě páteční veřejnou generálku. Hoši z Ostravy se zasmáli a podotkli, že bych snad ani neměl, protože v závěru dokumentu je cosi proti hudebním kritikům. Navyklý na urážky jsem se ale jenom kysele usmál, zatvrzele na svém přání trval a již v tu chvíli jsem věděl, že kapele odpustím i to, kdyby bylo v dokumentu řečeno, že „Špulák je největší idiot, který po tomto světě běhá a ještě větší bastard je proto, že nefandí Baníku“.
Generálka mě bavila ještě víc než ochutnávka. Kapela měla skvělý nápad, když šla takto do kin. Dobře jej navíc zrealizovala a je mi vcelku jedno, že podobné dokumenty se zpravidla dělají ve chvíli, kdy jde kariéra muzikantů do háje a je třeba ji zkusit oživit (což není případ Kryštof).
V závěru dokumentu, věřte nevěřte, kapela všem hudebním kritikům ironicky zamávala. Upřímně řečeno, dojalo mě to k slzám. V kině bývám měkkota, to ty pohodlné sedačky, a nadto jsem vždy dojat tím, když to některá kapela, kterou jsem znal od začátku, dotáhne v českých intencích takříkajíc daleko. Ještě se mi ale nestalo, aby mi jako hudebnímu kritikovi nějaký muzikant mával, byť s ironickým úsměvem.
V esemesce jsem za to Richardovi Krajčovi a spol. poděkoval. A přátelům i nepřátelům kapely Kryštof vzkazuji: jděte na ni do kina. Je to opravdu skvělý koncert i film.

P.S.: Bohužel je snad prý většina koncertů vyprodaná.

Slepice lautr nic nechápe

V nekonečném příběhu mého kamaráda, jeho milovaného nového bytu, první ložnice v životě a nežádoucně hlučného tandemu Slepice – Medvěd za její zdí, došlo k dalšímu střetu. Včera pozdě odpoledne kamarád Slepici potkal na dvoře společného domu. Zrovna se popelila, tedy prohrabovala popelnice za účelem zjistit, jak složitý je svět.
Dále slova kamaráda: „Přistoupil jsem k ní, oslovil ji civilním, nikoliv krycím jménem a slušně jsem požádal, jestli by mohla dodržovat zásady sousedského soužití, tedy v době od deseti v noci do rána do šesti mít noční klid a nerušit svými zoologickými projevy můj spánek. Celou dobu koukala mimo mě, jemně se jí chvěla hlava, a když padlo slovo ’soužití’, lebka prudce vystřelila dopředu. Opakovalo se to ještě při slovu ’spánek’. I když vše odkývala, neměl jsem pocit, že by cokoliv pochopila.“
Přesný odhad. Co čert nechtěl, v noci kolem jedenácté dorazil Slepičin víkendový přítel Medvěd. Přes zeď prý bylo slyšet, jak se Slepice radostně rozkvokala, jen vzal Medvěd za kliku její garsonky. On se naoplátku rozbručel, a tak tam takhle hlučeli do půl druhé.
Ráno v půl páté to na ně přišlo zase a – cituji svého kamaráda – „kráva Slepice řvala jako pominutá. Když jsem zabušil trapně na zeď a slovy ’držte hubu, blbci’ se dožadoval ticha, odpovědí mi bylo Medvědovo zlověstné zabručení nesouhlasu.“
Dnes večer prý dostanou album Frankenchrist od Dead Kennedys. Z přehrávače, nahlas a třikrát.